Tvůrci série AvP si zřejmě mysleli, že když vezmou dvě nejstrašnější monstra kinematografie a postaví je proti sobě v jednom filmu, bude to vypadat děsně "cool". Mezi tato zvířátka ještě vhodí několik lidí - většinou neherce, které seberou na ulici (je to přeci jen jídlo a hostitel pro vetřelce a snadný cíl pro predátora), stupidní zápletku a jde se na věc! První díl této taškařice byl skutečně velice slabý, aby se zajistilo hodnocení PG-13, tak se dosti šetřilo s tělními tekutinami červené barvy. Lidé ovšem navštěvovali kina s vervou (i já se nechal zlákat), a tak se zrodila nová série. Na režisérskou stoličku sequelu se posadili fanoušci původní ságy, bratři Strausové, aby potvrdili, že fanda za kamerou se automaticky nerovná dobrý film. Krev sice stříká na všechny strany, ale scénař psaný retardovaným chovancem ústavu potopil AvP2 mezi špatná béčka. Skladatele Briana Tylera tak stále provází pech na projekty. Už by si zasloužil pořádný flák, aby prorazil mezi skladatelskou smetánku. Potenciál, jak dokázal i tímto OST, na to určitě má.

Trocha z historie
Do hudební pokladnice Vetřelců i Predátorů přispěli svou troškou velikáni i méně zkušení skladatelé. Základy Vetřelců položil slavný Jerry Goldsmith, svoji kompozici vystavěl především na tvorbě netradičních zvuků a originálních prvků. Štafetu po něm převzal James Horner, který do ságy přinesl militaristické postupy. Třetí díl zhudebnil mistr atonality Elliot Goldenthal a poslední dílek mozaiky doplnil nevýrazný John Frizzell. O hudbu v predátorských filmech se postaral jediný muž - Alan Silvestri, použitím etnických perkusí vytvořil specifický hudební podkres pro řádění Predátora. O syntézu všech stylů se měl roku 2004 pokusit neznámý Harald Kloser, ten se ovšem k předchozím pracím zachoval trochu ignorantsky a vytvořil si vlastní, průměrnou hudbu na základě jeho předešlého projektu DEN POTÉ. Brian Tyler naštěstí přistoupil k pokračování opačně, a tak můžeme v jeho kompozici slyšet odkazy i z předešlých dílů.

Tyler rozjíždí Requiem pěkně z ostra energickou skladbou nesoucí název filmu, na kterou tematicky navazuje Opening, jenž v čase 1:25 připomene jeden z Goldsmithových motivů, tento dvoutónový rezonující motiv hojně využíval i James Horner. Masivní akční podkres přichází ve skladbě Decimation Proclamation, jedná se o typickou tylerovskou akci podporovanou občasnými goldenthalovskými trubkami. Odkaz Jerryho Goldsmithe je znovu ke slyšení v páté National Guard 1 a to je tak jediné zajímavé na této skladbě. CD kulminuje v desáté Coprocloakia, ve které Tyler brilantně spojil hudební prvky prvních tří vetřelčích filmů. Zvariuje Hornerovo téma LV-426, užije Goldsmithův tajemný motiv, přidá hornerovské perkuse a vše to zakončí goldenthalovská disharmonie.

Většinu disku tedy zabírají akčně-hororové kousky, skladby jako Requiem Epilogue, Kelly Returns Home nebo Striptease (Brian má své kytary opravdu hodně rád) tudíž vyznívají trochu mimo, ale jejich zařazení vám aspoň dá čas se nadechnout mezi vyčerpávajícími zběsilými skladbami, které jsou velice náročné na poslech. Stopáži o skoro 80 minutách by určitě neškodilo zkrácení o posledních dvacet minut, po čtrnácté Predator Arrival už začíná upadat pozornost a hudba také nenabízí nic nového. Nechronologický playlist též nepotěší, takže renomé alba zachraňuje vynikající zvuk.

Brian Tyler rozhodně zaslouží pochvalu, že nerezignoval na původní série. Z předešlých dílů AvP2 nejvíc připomene třetího ALIENA, je to přirozené, Tylerův styl je nejblíže právě Elliotu Goldenthalovi. Při poslechu se často může dostavit příjemný pocit nostalgie, to když zaslechnete Silvestriho bubínky signalizující, že někde poblíž pobíhá Predator a při goldsmithovských smyčcových šelestech kontrolujeme prostor pod postelí, jestli se tam náhodou nekrčí proslizlý face-hugger. :-) A teď vážně. Brian Tyler odvedl výbornou práci, smysluplně spojil prvky obou sérií, aniž by při tom ztratil vlastní hudební identitu, nebo prachsprostě kopíroval. Jeho příspěvek se určitě v Pred-Alienovské mozaice nemusí stydět.


A co si myslí o AVP James Cameron?



MERIDIUS