Příběh koníka Joeyho, který za první světové války musí odjet bojovat do zákopů vzdálené Francie a jeho páníčka a kamaráda Alberta (Jeremy Irvine), co se ho vydá hledat. Joey na frontě prochází peklem a zažívá věci, které by žádný kůň zažít neměl a dělá všechno pro to, aby zůstal na živu. Běhá. Steven Spielberg v tomhle netradičním snímku, kde je hlavní postavou v podstatě kůň, využil znovu služeb svého dlouholetého přítele a skladatele Johna Williamse, jehož novinku TINTINOVA DOBRODRUŽSTVÍ jsme si představili minulý týden. A znovu, je radost VÁLEČNÉHO KONĚ poslouchat.

Poslech začneme (Dartmoor, 1912) pěkným a decentním tématem na flétnu s keltskou příchutí, které vám v hlavě kreslí přírodu těmi nejkrásnějšími barvami. Skladba pak přechází to jakési farmářské melodie, ze které je cítit tvrdá práce (smyčce), ale Williams to dokázal podat vesele a radostně. The Auction začíná ve stylu třetího POTTERA s příměsí folku. Pak si hraje s různými instrumenty a sleduje náladu filmu, tu vesele zašvitoří flétna, tady trocha napětí nebo pohody. Moc zajímavá ukázka improvizace. Bringing Joey Home and Bonding má zpočátku velmi pochodovou atmosféru, kterou vedou nízko hrající smyčce, čela a basy. Občas pomůžou žestě. Do toho se mísí téma z Dartmooru. Sólová flétna pak uvede další nové téma. Představí se i hoboj a skladba má místy trochu i humorný nádech. Learning the Call pokračuje v lehčí notě a přináší nádherné smyčcové party. Plowing vyčnívá mistrovským budováním a lidskostí, která z hudby tryská. Témata do sebe nádherně zapadají a jde o takovou tu Wiliamsovskou klasiku. Vlastně i završuje první optimistickou třetinu alba stylově znovu na flétnu.

Druhá třetina alba, začínající Ruined Crop and Going to War, symbolizující Joeyho odchod na frontu je plná smutku a odloučení. Duet na hoboj a fagot nebo smyčcové party vystřídají militantní trubky a perkuse. Závěr patří už čistě válečnému tématu. Rychlé smyčce v The Charge and Capture vám po pomalém rozjezdu rozbuší srdce. Trubky, nervózní rytmus a rozvibrovaný orchestr. Závěr skladby je znovu velice smutný a symbolizuje něco jako vyčerpání a únavu z válečného šílenství úvodu skladby. Krásně se na ni napojuje podobně kvalitní kousek The Desertion. Tiché sólo na flétnu v Joey's New Friends smutně připomíná hrůzy války. Roh, který se však přidá později, označuje optimističtější tón skladby. John smyčci a klarinetem dokáže odlehčit tuhle temnější pasáž alba. Dramatické temné basy a smyčce v Pulling the Cannon nás vrací zpět do nebezpečí a válečných trubek. Orchestr stupňuje napětí a posílá nás přímo doprostřed bitvy. Konec jakoby s námi procházel bojištěm padlých a podobný tón, jen ještě srdceryvnější, přenáší i do další skladby.

V No Man's Land jako bychom se opravdu ocitli v zemi nikoho. Prázdnotu a šeď symbolizují tichounké housle, které vykreslují hororovou atmosféru plnou duchů minulosti. Zhruba v půli jako by se Joey rozběhl a nastupuje hrdinské téma prostoupené tématem války v perfektní akční smršti, která připomene i staré westerny a honičky na koních. Dalo by se říct, že jde i o velké válečné finále. Poslední tři skladby mají shledávací nádech: The Reunion vrací témata z první části alba zpět do hry a Williams jim dává větší procítěnost. Je jasně slyšet, že návrat nebyl lehký a to co Joey prožil na frontě, zanechalo následky. Sólo na flétnu, možná ve své nejkrásnější podobě ještě zazní v Remembering Emilie and Finale, kde melodie na klavír vezme na svá bedra vzpomínání na všechno, co se stalo. Nejdelší The Homecoming je pak už převážně rekapitulací všech témat, které zazní v titulcích po filmu.

Na rozdíl od hravého TINTINA je VÁLEČNÝ KŮŇ mnohem vážnější a víc než dobrodružství přináší emoce. Znovu je to však cesta, příběh vyprávěný hudbou. Mistrovská práce. Osobně mě však některé z témat nezaujaly a to především z úvodu alba. Válečná část je na druhou stranu jednou z Williamsových nejlepších orchestrací. Krása přírody i její drásání při bitvách, přátelství, veselí, smutek. To všechno tu je. Letos jsme měli neuvěřitelné štěstí slyšet dva nádherné kousky od starého pána, který dnešní generaci pořád hravě strčí do kapsy. To, že obě orchestrálky následovaly tak blízko po sobě, dokazuje rozmanitost, kterou dokáže John Williams zachytit. Děkujeme za ty nádherné chvíle, Johne.



3DD!3