Dobrodružství mladého reportéra Tintina a jeho věrného psího společníka Filuty (v následujícím textu se s ním však setkáte pod jménem Snowy) měl Spielberg na stole 20 let, od doby, kdy byli DOBYVATELÉ ZTRACENÉ ARCHY srovnáváni právě s tímto belgickým komiksem. Pro film byl z nepřeberného množství příběhů vybrán kus, kde Tintin hledá místo posledního odpočinku Jednorožce, vraku lodi, který by ve svých dřevěných vnitřnostech mohl skrývat klíč jak k obrovskému bohatství tak i pradávnou kletbu. Letos se vrátil král a to rovnou se dvěma novými orchestrálkami. Obě podbarvují díla Stevena Spielberga, ale každé je svým žánrovým zasazením i celkovým zněním jiné. Jako prvního si rozebereme naše kina již brázdící TINTINOVA DOBRODRUŽSTVÍ. Už při prvním nástinu děje většinu lidi napadají příběhy ve stylu Indiana Jonese a Harryho Pottera a je fakt, že se jim tahle kompozice Johna Townera Willamse podobá nejvíc.

Rozverná jazzová atmosféra první skladby The Adventures Of Tintin, připomene perfektní témata z CHYŤ MĚ, KDYŽ TO DOKÁŽEŠ nebo autobusového tracku třetího HARRYHO POTTERA. Tintinův hlavní motiv je hravý a rozvibruje vaše ušní bubínky. Tahací harmonika, cembalo, klarinety, trubkový zvon se tu mísí v neskutečně kompaktní souhře. Snowy's Theme jede na mnohem povědomější vlně, kterou táhnou smyčce a hravé piáno. Tintinovo a Snowyho téma mají ve zvyku hrát dalších skladbách (například The Secret of the Scrolls, Introducing The Thompsons And Snowy's Chase) společně. První jmenovaná skladba má zpočátku klasickou tajemnou Williamsovskou atmosféru (trochu jako téma Archy úmluvy), která tak výborně funguje u INDIANY JONESE. Jen je tady znatelně jemnější = pro děcka. Opilecké téma, které bůhví proč připomíná obtloustlé, opilé němčoury vyfasoval další Tintinův parťák kapitán Haddok a poprvé se s ním setkáme ve skladbě Captain Haddock Takes the Oars.

V Marlinspike Hall, kromě zmíněného dvojmotivu zazní moc pěkný kraťounký kousek se smyčci, který zvedne vaši pozornost, aby pomalu klesl k tajemnu a znovu k Potterovi. Když dojde na akční kousky, Williams dává na prdel většině letošní konkurence. V Tintinovi tyhle části patří k tomu nejlepšímu. Prvním z nich je Escape From The Karaboudjan, kde dostáváme sice drobnou příměs exotiky, ale John se drží klasického orchestru víc než v jemných etnických fines. Podobně je na tom i Red Rackhams Curse And The Treasure jen má v sobě více klidnějších kusů místy možná až příliš vykrádajících POSLEDNÍ KŘÍŽOVOU VÝPRAVU. Atmosférou srší i Sir Francis And The Unicorn, kde se rozehraje tajemné téma v plné své kráse a přejde do nádherného námořnického kousku. Při Capturing Mr. Silk, vám v hlavně vyvstane vzpomínka na Jabbu Hutta ze STAR WARS a to především díky hojně užité tubě. Z The Flight to Bagghar tryská neskutečná instrumentální kreativita. Témata Haddoka i Tintina se v něm proplétají s naprostou bravurou a Williams chrlí akční aranžmá až s mladickým nadšením. A ty housle! Zvuky Francie a romantická viola vás zasáhnou ve vláčném kousku The Milanese Nightingale. Z něj plynule přecházíme do operního kousku Presenting Bianca Castafiore, kde sopranistka Renée Flemingová zpívá pasáž z Lazebníku sevillského a Gnoudova Rómea a Julie. Celý výstup zakončí na velmi vysokou notu.

Začátek The Pursuit Of The Falcon je pro potřeby filmu upravená Everybody Runs z MINORITY REPORT skombinovaná s třetím POTTEREM, ale dýchá tolika novými variacemi a sama o sobě je jednou z nejlepších akčních skladeb letošního roku. I burácející úvod The Clash Of The Cranes je hodně energický. Jak už jsem jednou vzpomenul, akce se u Tintina hodně povedla. The Return To Marlinspike Hall And Finale je jak sám název skladby napovídá, velkým finále. Williams chvílemi buduje napětí, vytahuje témata z celé orchestrálky a dovádí je k dokonalosti. Dává je přesně na místa, kam patří a ani na chvilku nezaváhá. Je přesný. Pohlcení skladbou mi nedává moc možností k přemýšlení a finále má přesně ten trademarkový konec, na který většina Johnyho fanoušků čeká. The Adventure Continues je hravým uzavřením příběhu a její nádech má nejblíže Indy's Very First Adventure a celkově dobrodružné povaze snímku.

Poslouchat letos všechny ty soundtracky a neslyšet tu virtuozitu staré školy je těžké. Možná ještě těžší je porovnat návrat takového velikána jako je John Williams zpět do dnešních hudebních vod. Většina Johnovy generace je dnes již mrtvá. Pokud mám zmínit jednoho zástupce ze všech tak vyřknu jméno Jerryho Goldsmitha. O to je více zarážející, že Willams se v současnosti se svým starým přístupem neztrácí. Hudbou pomáhá vyprávět příběh a i když se mu spousta skladatelů snaží vyrovnat pořád před nimi má náskok. Jenže mladší, nebo chcete-li starší Williams, měl tu výhodu, že se tak snadno nemohl vykrádat. Když příběh říká "skoč", tak skladatel, anebo spíše hudba musí taky a je jen určité množství způsobů jak skočit. Proto zní Tintin tak povědomě a je na každém jestli to Johnovi odpustí. Já ano, protože jak píše sám Steven Spielberg v předmluvě; "Pokud má dobrodružství jméno, musí to být John Williams."



3DD!3