Film popisuje život tří žen, které spojuje kniha "Paní Dallowayová" od Virginie Woolfové, a z nichž každá žije v jiné době. První hrdinka, žijící v současnosti, připravuje večírek pro svého přítele podobně, jako hlavní postava knihy. Druhá z žen žijící o padesát let dříve si ve zlomových chvílích svého života tuto knihu čte, a třetí ženou je sama Virginie Woolfová, která ve dvacátých letech 19. století právě svou knihu začíná psát. Film byl natočen podle románu Michaela Cunninghama, který je znám tím, že má velmi rád Glassovu hudbu. Podle svých slov poslouchal při psaní románu právě jeho hudbu, protože mu pomáhala navodit správnou atmosféru a rytmus. Napsáním hudby byl původně pověřen Stephen Warbeck, jeho kompozice však byla odmítnuta. Narychlo byl povolán Philip Glass, který měl k napsání hudby velmi omezený čas. To vysvětluje, proč tři ze čtrnácti stop vycházejí z jeho dřívějších klasických prací, jak je podrobněji uvedeno na předposlední stránce bookletu. I když se film odehrává ve třech různých obdobích, Glass se rozhodl hudebně neevokovat žádné z nich a podkreslit provázanost osudů tří žen stejným hudebním stylem. Zajímavostí je, že klavírní sóla, jejichž interpretem je ve filmu David Arch, nahrál pro CD Michael Riesman.

Veškerá hudba k filmu je zkomponována pouze pro smyčcový kvartet a klavír. I přes toto střídmé obsazení je od začátku patrné, že jde o mimořádné dílo. Po úvodní stopě The Poet Acts, která je výhradně smyčcová a doprovází tragický úvod filmu, následuje vynikající skladba Morning Passages, která je výrazným hudebním doprovodem k následujícím scénám, kdy se tři hrdinky postupně probouzejí a chystají se ke svým každodenním ranním rituálům. K pozvolné klavírní expozici se postupně přidávají smyčce a zvolna budují atmosféru ranního procitání. Hudba nabírá na tempu, je stále intenzivnější a její rytmus se s nastupujícím novým dnem postupně zrychluje. Během této skladby se vystřídá několik motivů a rytmických vzorců, které se vzájemně podporují a prolínají, a přes malý počet nástrojů působí celek dojmem malé symfonie.

I když jednotlivé stopy stojí samy o sobě a každá má svůj vlastní rejstřík minimalistických rifů a frází, při poslechu působí album jako kompaktní koncertní dílo. V porovnání s dřívějšími Glassovými minimalistickými kompozicemi vychází THE HOURS více vstříc mainstreamovému posluchači. Skladatel mistrovsky pracuje se zkratkou, často mění tempo a náladu, přitom ale neustále udržuje a rozvíjí navozenou atmosféru. Přesná hra klavíru, kde má své místo každý úder klávesy, určuje strukturu a tempo, zatímco procítěné smyčce přidávají emocionální stránku. Někdy si nástroje tyto role vymění a hlavní melodickou texturu vytvářejí smyčce, přičemž klavír je pouze doplňuje (např. v Dead Things). Některé skladby a pasáže jsou výhradně smyčcové a jsou použity zejména v těch nejzávažnějších chvílích filmu. Z celkově komorního pojetí alba mírně vyčnívá jen stopa Escape, kde asi v polovině zazní razantní klavírní arpeggia.

THE HOURS je vynikající hudební dílo na pomezí filmové hudby a moderní klasiky minimalistického zaměření. I když ve filmu se na některých místech zdá, že hudba působí rušivě a je příliš výrazná, při samostatném poslechu je to spíše kladem, a celé album působí jako vyvážený celek, který ani na chvilku nenudí. Jde o mnohem pestřejší a emocionálnější kompozici než u jiných, více minimalisticky zaměřených soundtracků Philipa Glasse. I přes pouhých pět členů orchestru působí hudba velmi bohatě a rozmanitě a při opakovaných posleších je stále co objevovat.



Scorepetitor