V roce 2004 se dočkalo oficiálního vydání score k druhé sezóně špionážního seriálu ALIAS. Druhá série je obecně považovaná za nejzdařilejší a nejpropracovanější. Jednak rozvíjí plný potenciál již načrtnutý v sérii první, jednak se řeší tentokrát Sydnyina matka s rodným jménem Irina Derevko a v další rovině figuruje opět starý známý Arvin Sloane. Opět není nouze o rozsáhlé konspirace, mnoho zvratů, lámání charakterů a především nadupané akce a příběhu.

Co se týče Giacchinova score, člověk by možná čekal, že půjde o tu samu hudební kulisu a postupy jako u score k sérii předchozí. Přesto se vyznačuje úbytkem elektroniky, která na minulém score převládala. A především konečně vyrovnaným poměrem mezi klidnými skladbami a těmi akčními. Výhodou oproti prvnímu score je to, že zde převládají pomalé skladby, hrané živým orchestrem, a témata mají šanci se konečně rozvinout. Především je tu představen tragicko-osudový motiv matky a dcery (Iriny Derevko a Sidney Bristow) v Mother Of a Mother. Prim zde hraje posmutnělá basa, které sekunduje les smyčců a ke konci se ozývá ženský vokál. Motiv matky Sydney je v seriálu použit docela často (zejména ve druhé sérii, kde figuruje jako hlavní postava), na albu je přítomen ve skladbě Emilly´s Eulogy, kde je rozvíjen do osudových rozměrů či jinak akční I´m So Promoted.

Velkou úlohu hraje na soundtracku velice smutný až depresivní žalostný motiv, který je sice určen primárně pro Sloanovu ženu Emilly, ale plní i další úlohu. Téma, hrané vysoce položenými violoncelly má znamenat především žal Sloana a poukazovat na jeho lidskost a samotu (hraje v sekvencích nad ztrátou Emilly). Také hraje na konci čtvrté řady, v díle, kdy se Sloane vrací do minulosti a má se rozhodnout co je v životě správné a na kom mu záleží- je to jeho nedávno nalezená dcera Nadia. Hraje tehdy, kdy řeší vztah k ní, a kdy ji obětuje a ona se mu potom zjevuje v jeho už choré mysli. Poprvé se na albu prezentuje v Post A-Mortem, je podbarven táhlými pomalými celly, které v čase 1:08 přejdou do akční roviny a to velice naléhavě. Dominuje elektronika, bicí a žestě. Téma dále zaznívá v dlouhé suitě Do I Have To Do Another Eulogy v čase 1:35 a v Something Fishy v čase 1:42.

Konečně se do třetice všeho dobrého dostává na albu prostor ?seduction? motivu padoucha Arvina Sloana. Jedná se o působivou pětitónovou melodii, nejčastěji hranou žesti či jízlivými smyčci. Poprvé se téma objevuje v I Am So Demoted. Na pár sekund se objeví v již zmíněné Do I Have To Do Another Eulogy, vynikajícím emotivním tracku Inferno, či Sloane´s Revelation a Hitting the Fan. Se Sloanovým tématem se vůbec nakládá nejzajímavěji ze všech témat v celém Aliasu. Dostalo mnoho prostoru, a to v sekvencích, kdyy Sloane vymýšlí plány či zrazuje (scény kdy vyhrává soudní proces či při finále, kdy se zmocňuje artefaktu zní monumentálně). Zapomínat nesmíme na Rambaldiho téma, které se nikdy na albu plně nerozvine a zůstává pouze součástí jednotlivých skladeb (konec Sloane´s Revelation, Inferno). Téma Sydney se objevuje pouze jednou, a to v tracku Aftermath Classe v čase 2:10 a to v typických giacchinovských romantických intencích. Jedná se o nejvíce emotivní skladbu na albu. Z dalších emotivnějších skladeb můžeme uvést Sydney Implores Dixon či Almost Two Years.

Přestože je Giacchinovo score plně symfonické, neznamená to, že by skladatel na elektroniku zanevřel. Té dává průchod ve všech akčních skladbách, ale již v umírněnější míře. Bez diskuzí nejlepší skladbou na albu je klenot s názvem Rabat. Dá se označit za trademark, majstrštyk, který prezentuje celý soundtrack jako takový. Rabat je etnicky zaměřená skladba (perkuse, typicky východní smyčce), zaobalena do elektronického hávu. Další typicky giacchinovskou skladbou je On the Train se vším tím bondovským patosem (barryovskými trubkami), bublající elektronikou, perkusemi a klávesami. Ve stylu akce z první série je ovšem dravá Over the Edge, kde není po klasickém orchestru ani stopy. Uřvané typicky barryovské trubky můžeme slyšet v akčím tracku Going Down. Akční skladby na smyčcově budovaném základu s elektronikou jako I´m So Promoted, I´m So Screwed či Sydney´s Best Alias Yet jsou podstatně umírněnější než u jedničky, a také zajímavější. Do jisté míry v obsahují fragmenty výše zmíněných témat.

Dále jsou tu akční skladby čistě symfonické, a to Hitting the Fan a Barboa and Clubber. Skladby jsou si do jisté míry již podobné s těmi i ze stylově spřízněným filmem MISSION IMPOSSIBLE III. Vrcholem je potom vynikající suita Do I Have To Do Another Eulogy, kde se akce plynule střídá s pomalejšími party. 2 dominující smyčcové linky doprovází zvuk žesťů za decentní elektroniky. Jedná se o jednu z nejlepších skladeb na albu. ALIAS: SEASON TWO je stylově vyzrálejší, umírněnější a tematicky pestřejší dílo než-li ALIAS SEASON ONE. Problém budou mít ti, kteří lpí na kompaktnosti alba. Každá skladba je z jedné epizody, tak ztrácí vnitřní kontinuitu tracků, nicméně alespoň v závěrečné třetině vcelku funguje. Tento problém byl ovšem již u ALIAS: SEASON ONE a je ostatně problém téměř všech soundtracků k seriálům. V konečném výsledku se ale jedná kvalitní, propracovanou kompozici, která klade větší důraz na symfonický orchestr a maximální hodnocení uniklo jen o vlásek. Do budoucna nezbývá než doufat, že se dočkají oficiálního vydání tři zbývající sezóny.



VAMP