Po dvou předchozích dílech o nesplnitelných misích agenta Ethana Hunta, které zhmotnili osvědčení a více (Brian De Palma) či méně (John Woo) schopní režiséři, dostal pod taktovkou producenta Toma Cruise nakonec překvapivě šanci debutant na stříbrném plátně, jinak zkušený televizní harcovník J. J. Abrams (seriály ALIAS či ZTRACENI). Od něj se čekalo, že může maximálně překvapit, a to se také stalo. Jen s tím rozdílem, že lépe řečeno lehce šokoval, protože oba výše uvedené pány režiséry nechal za sebou, když vdechl život zatím nejlepšímu dílu série.

Žádná nesmyslná překombinovanost á la MISSION: IMPOSSIBLE, ani samoíčelná bombastičnost a nadživotnost po vzoru M:I-2, jen ideálně vyvážená směsice akce a napětí, která sází spíš na syrovou â?žrealituâ?ś. Přidejte k tomu zatím nejzajímavější herecký výkon Toma Cruise a nejcharismatičtějšího záporáka (Philip Seymour Hoffman) a vypadá to dokonce na akční hit roku. Pozadu nezůstal ani skladatel Michael Giacchino, jehož výběr nebyl s ohledem na spolupráci s Abramsem na zmiňovaných seriálech žádným velkým překvapením. I on chytil svou šanci za pačesy a po vzoru kamaráda J. J. nechal strnout ve svém stínu další dvě esa â?? Dannyho Elfmana a Hanse Zimmera, kteří stáli za hudební složkou předchozích dílů.

Zatímco Elfmanovo score se obecně považuje za jeden z nejnudnějších akčních výtvorů, a to Zimmerovo zase za nesourodou směsici stylů, které nejdou dohromady, Giacchinovi není formálně co vytknout. I tentokrát se sice s Ethanem Huntem podíváme hned do několika zemí, ale Giacchino to narozdíl od Zimmera koncepčně neřešil a jeho hudba nebere ohled na to, jestli Ethan zrovna řádí ve Vatikánu, nebo létá po zatraceně vysokých šanghajských střechách. Pro vyrovnanost soundtracku je to to nejlepší a upřímně řečeno, hudební absence jiných kultur tu nijak nechybí. Do značné míry i díky tomu, že se Giacchino příliš neopakuje, přestože výrazově je na albu od začátku do konce ke slyšení vlastně to samé.

V popředí je samozřejmě akce, která může svým pojetím evokovat loňskou VÁLKU SVĚTŮ Johna Williamse. Giacchinova práce je ale přece jen trochu pestřejší. Valící se masu smyčců a žesťů nezapomněl autor okořenit hned několika drobnějšími, v rámci série převážně novými motivy, přičemž tu přitlačí na tympány, tu přidá militaristické perkuse, klavír nebo hrábne do harfy. S přibývajícími minutami se sice akce stane trochu monotónní, i tak si ale drží vysoký standard až do konce. Jen je, jak už to bývá, postupem času o něco méně propracovanější a o něco více hlasitější. Nejživěji a nejdynamičtěji kulminuje ve špičkové skladbě Bridge Battle. Ta dělá svým vyzněním čest patrně nejlepší scéně filmu â?? efektní přestřelce na mostu.

Nejzajímavější skladbou pro mě přesto zůstává vatikánská Humpty Dumpty Sat On a Wall, kdy se Giacchino vrací k legendárnímu Schifrinovu motivu, který nechá promlouvat tajemným klavírem. Ĺ koda, že klasicky špionážně znějících sekvencí tu není víc, protože tahle hudební rovina Giacchinovi dokonale sedí (viz úŽASŇÁKOVI). Pravou podstatu filmu tak naplňuje především ultraslavné sériové main theme a zajímavé variace na něj, kterých si tu naštěstí užijeme víc než ve druhém díle, který si Zimmer tak trochu ukradl sám pro pro sebe.

Romantická rovina, i když je oproti předchozím dílům příjemným zpestřením, zůstává jak ve filmu, tak hudebně tím nejslabším, proto ani nemá smysl se jí zaobírat. Na albu má jen minimální zastoupení a je to dobře.

Giacchino třetí nesplnitelnou misí skutečně zabodoval, jen se nemůžu ubránit dojmu, že by ho klidně mohl někdo nahradit a kdyby podal podobný výkon, nic by se nestalo. Jeho dílo sice má tvář, ale neotisklo se do filmu takovým způsobem, aby se stalo jeho nedílnou součástí. Skalpy pánů Elfmana a Zimmera se cení, ale jak vidno, skutečná Mission: Impossible je najít skladatele, který by se stal pro sérii stejným synonymem jako Lalo Schifrin.


SCAJO