"Motýlek není jen svědectvím o pekle, které vládlo v trestaneckých koloniích. Svědčí o pekle celé společnosti."
Claude Mauriac, literární kritik
Podle některých byl Henri Charrière - přezdívaný Motýlek (čili Papillon) - podvodník a lhář, který si celou knihu o svých únicích z Ďáblových ostrovů vymyslel, a který za svůj život neopustil předměstí Paříže. Natolik neuvěřitelné příhody tehdy líčila jeho autobiografická kniha. Třináct let byl vězněm trestanecké kolonie ve Francouzské Guayaně, kam byl na doživotí deportován za zločin, který nespáchal. Naděje na únik se však nikdy nevzdal a jeho vytrvalou vůli ke svobodě nedokázala zlomit žádná síla na onom bohem opuštěném koutu světa.
Populární knihu, která přes noc učinila šedesátníka Charrièra milionářem, zfilmoval Franklin J. Schaffner na podnět francouzských producentů. Americký režisér, který slavil nebývalý úspěch s filmovou adaptací jiné francouzské předlohy, s Planetou opic. Po většinu tvůrčí kariéry stál po Schaffnerově pravici Jerry Goldsmith, jeden z jeho nejbližších přátel. MOTÝLEK (1973), který poněkud stojí ve stínu proslulejších snímků této dvojice, mezi něž se počítají například PLANETA OPIC (1968) nebo PATTON (1970), představuje jeden z vrcholů jejich letité spolupráce a současně patří k tomu nejlyričtějšímu, s čím kdy Goldsmith přišel. Zaslouží si tudíž jeho práci připomenout.
Na hudbě k MOTÝLKOVI je klíčové, že staví na valčíku, akordeonu a dalších vhodně a přitom nenásilně zvolených prvcích, s jejichž pomocí má za úkol evokovat Francii, či ještě přesněji Paříž. Motýlkovu domovinu - v pekle trestanecké kolonie tak vzdálenou. K ní se Motýlek upíná vzpomínkami i "chronickým" odhodláním z trestnice stůj co stůj uprchnout. Motýlkovo slavné téma (
Theme from Papillon) tak nade vší pochybnost vyjadřuje stesk po domově a svobodě - stesk a posmutnělou nostalgii (viz. snivé a až přízračně zastřené sólo pro akordeon -
The dream). Spolu s tímto neodbytným "voláním dálek" se však v ústředním hudebním materiálu ozývá také volání po neprávem odepřené svobodě. Arestovaný Henri Charrière pochopitelně touží po tom, aby byl nazpět svobodný, volný jako pták - či spíše jako motýl, kterého nosí vytetovaného na prsou. A díky Goldsmithově hudbě, do které se odhodlání vělilo, můžeme tyto touhy zachytit i my (že iluze svobody je na Ďábelských ostrovech skutečně prchavá a vrtkavá, dokládá skladba
Freedom, ve které momenty zdánlivého úspěchu vystřídá deziluze nad opětovnou ztrátou svobody).
Pro MOTÝLKA Jerry Goldsmith složil jeden z nejpamátnějších valčíků stříbrného plátna. Díky tomu je hlavní téma, uzavřené v tříčtvrtečním taktu, prosluněné nadějí a vůlí. Je veskrze pozitivní a plné života. Právě z tohoto zřídla se bezpochyby sytí pevné, skoro až umanuté Motýlkovo odhodlání. To k valčíku se všemožně upíná jeho vůle k přežití na místě, které propadlo smrti.
Není žádným objevem, že motýlek vytetovaný na prsou arestovaného odsouzence představuje symbol volnosti. Tak jako valčík. Je neposedný, touží vzlétnout a svobodně se rozletět do všech směrů. A znovu se do příběhu vytrvale vrací spolu s dalšími Motýlkovými pokusy o útěk. Bez přestání, bez ustání. Nekonečný vzdor, nezlomná rezistence. Rezignace se nepřipouští. Leitmotiv vůle ke svobodě.
Theme from Papillon tudíž tvoří přirozenou páteř celé kompozice, více vedlejších motivů není proto skoro ani třeba a tak se na nějaké výpravné rozvětvení motivů a témat nedostane. Tedy až na výjimky.
Jednou z těch nejvzácnějších je
Gift from the sea. Hudba přímo rajská, která pochází z jediné části filmu, kdy Motýlek nalezne útočiště u domorodých lovců perel a na moment zapomene na úmysl z ostrovů utéct. Tato výjimečně magická a současně též nejdelší stopa soundtracku ve filmu získává výsadní, vzácné postavení. Poměrně dlouhá sekvence o přijetí Motýlka mezi domorodce patří výhradně obrazu a jí.
Gift from the sea utváří uprostřed OST jakési svébytné intermezzo, mezihru vklíněnou do řady útěků, při které se může Motýlek zastavit a rozhlédnout po rozkvetlé krajině exotického ostrova, nasát jeho vůni a nechat se jím na moment unést. Jakýsi punc impresionistické vláčnosti je proto skladbě přirozeně vlastní.
(Přestože se mi pravý původ této skladby zatím nepodařilo dohledat, chovám podezření, že se zde Goldsmith zhlédl ve skladbě jistého, zatím bezejmenného impresionisty. Cosi mi to zkrátka silně připomíná.)
Přestože jsou Charrièrovy memoáry prodchnuty nelidským utrpením a strádání vyhnanců v tropické kolonii nezná mezí, pro soundtrack je kupodivu typická převaha pozitivních nebo přinejmenším nostalgicky laděných skladeb -
Theme from Papillon,
Catching butterflies,
Gift from the sea a další.
Nutně se však na soundtracku sráží lyrická poloha Motýlka s dramatickou. Momenty zoufalství a napětí střídají chvíle radosti a veselí. Zvláštní místo potom zaujímá typická Goldsmithova akce, která razantními sekvencemi z útěků může připomenout tytéž kusy z Planety opic. Nejvýraznějším zástupcem této větve je skladba
Antonio's death. Na útěku džunglí a tropickým porostem se hudba promění přímo v divošský hon na uprchlíky.
V ryze akčních skladbách se u Goldsmithe projevují sklony k avantgardě, která místy dosáhne až k hranicím hudební "brutality". O slovo se hlásí novátorské, neokoukané postupy v rytmice, které vyjadřují násilí a jako varovný signál ohlašují nebezpečí smrti na konci cesty.
Neméně pozoruhodnou stopou MOTÝLKA je
Reunion, v jejímž průběhu se vystřídají snad ty nejněžnější polohy hlavního motivu v podání příčné flétny, klarinetu i houslí.
Zvláštní pozornost si zaslouží skladba
Freedom, ve které zaznívá jakýsi stylizovaný motiv ostrova, téma tichomořského ráje provoněného exotikou. Stále podezírám Basila Poledourise z toho, že za vzor MODRÉ LAGUNY si vzal MOTÝLKA a právě tuto skladbu (což vůbec není trestné!), která radostnými fanfárami naplňuje jakýsi žánrový model, jak zhudebnit idylu exotického ostrova s přenádhernou lagunou, s palmou skloněnou nad písečnou pláží a s nedozírným oceánem bez obzoru všude kolem.
Pro srovnání:
výňatek z příznačně pojmenované skladby Island, MODRÁ LAGUNA
vs.
výňatek ze závěru skladby Freedom, MOTÝLEK
Release z edice Écoutez le Cinéma! uvádí, že jde o kompletní hudbu. Není důvod tomu nevěřit. Zvlášť, když se na něm objevuje i píseň
Toi qui regarde la mer (Ty, který hledíš na moře) v podání zpěvačky Nicoletty. Autorem francouzských veršů je Jacques Plante a chvíle na konci soundtracku, kdy motýlkova melodie dostane slova, je jednoduše kouzelná. Existuje ještě jedna verze této písničky, která nese název
Free as the Wind, ale která postrádá francouzštinu a celá se posunula někam jinam - stala se z ní tuctovka v podání Engelberta Humperdincka.
Autor knižní předlohy a skutečný Motýlek Henri Charrière byl nadšen představou, že ho hraje Steve McQueen. Nikdy ho ale neměl vidět, jak ztvárnil jeho životní osudy. Zemřel během natáčení filmu v roce 1973 - jako svobodný člověk. A nikdy též nepoznal, jakou nádhernou hudbu pro film o něm složil Jerry Goldsmith. My to štěstí máme.
TOMÁŠ VLČEK 
Papillon