Psát dnes hudbu k Pasternakově látce o lékaři Živagu přestavuje velice odvážný krok na území legendy, jejíž hudební téma Maurice Jarreho 'Lara's theme' z roku 1965 patří mezi nejpopulárnější a po celém světě nejproslulejší skladby z historie filmové hudby. Einaudi ale dokázal na svého předchůdce zcela zapomenout. Podařilo se mu navzdory epické šíři námětu prosadit osobitou polohu křehké vlídnosti a jeho výkon (jak skladatele, tak pianisty) se raději ubírá subtilními výrazovými cestami. DOKTOR ŽIVAGO je v Einaudiho pojetí pohlazením po duši, zasněnou vzpomínkou na nejněžnější city a přirozeně vyvolává rozpoložení k uvolněnému a nerušenému poslechu.

Těžko věřit, že se takový přístup obešel bez slzopudného sentimentu. Může za to Einaudiho minimalismus bránící rozvíjet neo-romantická témata velkých emocí? Dost možná. Ve výsledku se totiž celé album nese na takové laskavé, přívětivé vlně, která si dobře hlídá hranici s podbízivostí silných citů. Raději zůstává při zemi, u skromných přiznání nepatrných lásek. Hudba má obvykle klidný, pokojný průběh.

Hned první skladba Zhivago navodí charakteristickou kombinací houslí a klavíru vlídnou atmosféru. V pozadí se pomalu zdvíhá smyčcová sekce Českého národního orchestru a skladba nabývá na naléhavosti. A je to právě tato skladba, která se nejvíce hlásí k Einaudimu stěžejnímu inspiračnímu zdroji, estonskému Arvo Pärtovi. Celý soundtrack se vůbec tváří jako sourozenec Pärtovy partitury Spiegel im spiegel, nejdrobnějšího kolibříka minimalistické produkce. Spiegel im spiegel, pohybující se na samé hranici vnímání, jednoznačně patří k nejsoukromějším skladbám, co znám. Jde o nepatrnost tak snivou, že při jejím poslechu nezbude z celého světa nic než jeden houslista, jeden pianista a jim naslouchající duše. Tolik něhy, něhy přímo vroucí a přitom v málem neslyšných tónech. Vstřebat ten bohorovný klid, balzám tišící strasti okolního světa, uzavřít se do soukromí vlastní duše, být přímo sám se sebou.

Potud citově zabarvená, rozjitřená, osobní, impresionistická kritika, k níž velmi přirozeně svádí hudební styl tohoto recenzovaného OST. A zde zřejmě udeří kámen úrazu. Je nesmírně obtížné stavět se k dílu kriticky a analyticky, když hluboce zasahuje nitro recenzenta, který by neváhal ani vteřinu a měl pro takovou hudbu bezvýhradných pět hvězdiček. Na druhou stranu, úkolem recenzenta je též nepodlehnout svým duševním pohnutím a slastně se v nich nevyžívat, když koná službu veřejnosti. Proto se nyní pokusím uzávorkovat své prožitky, které mi hudba skýtá, a podívat se na OST k DOKTORU ŽIVAGOVI z rozumného odstupu.

Po celý soundtrack si klavír udrží dominantní postavení. Jeho vedení se ujal sám autor. Celek ale vůbec nevyznívá monotónně, jak to bývá u soundtracků založených na klavírních kompozicích zvykem. Pianista povětšinou vystupuje jako partner k houslistovi, dohromady tvoří nerozlučný pár. Snad by bylo s trochou fantazie možné tyto dva hudební nástroje identifikovat s ústřední mužskou a ženskou postavou. Zdá se totiž, jako by přítomné hudební pouto mezi klavírem a houslemi nalézalo předobraz ve svazku Živaga s Larou. Zřejmě právě proto vyznívá sólový nápěv pro piano u sedmé skladby Talking to you tak naléhavě a osaměle. Nepřítomnost partnerského elementu je přímo patrná, housle citelně schází. Dojmu opuštěnosti posluchač propadne zejména v momentě, kdy se k pianu připojí naříkající mužský hlas (Sergej Starostin).

Třetí skladba Love is a mystery představuje výrazový vrchol alba. Zprvu pochmurný úvod se náhle roztančí, klavír samou radostí zvesela jančí a v krouživých pohybech vede skladbu strmým náběhem k vrcholu - tam na hrdiny čeká tolik lásky, až se z toho mámení točí hlava.

Mezi sólisty může hudebního-světa-znalý posluchač rozpoznat přítomnost nejvěhlasnějšího žijícího hráče na duduk, Djivana Gaspariana. Užití duduku se však pohybuje nad rámcem klasického přístupu a není tedy veden k obvyklému úkolu situovat dění do exotického prostředí blízkého východu. Jeho vklad se týká spíše jedinečného zabarvení, kterým dokresluje ornamenty svázané s ústřední melodií.

Ačkoliv televizní film DOKTOR ŽIVAGO nabízí řadu nevšedních a po stránce zpracování nápaditých scén (k čemuž se často připojuje i nadstandardní hudební výbava), je ve výsledku velice nevyrovnaný a až příliš často doplácí na velkolepé téma Pasternakovy předlohy. Ale v těch momentech, kdy do hry vstupuje hudba svými neokoukanými tématy, dosahuje překvapivých účinků, protože jen málokdy je hudba nasazena po klasickém způsobu a mnohem častěji pozoruhodně vystupuje proti obrazu, který potom svými vyrovnanými tóny poeticky lyrizuje.

Největší devizou alba je jeho ústřední melodie. Jako celek je pak vynikajícím chill-outovým poslechem. Rozlévá v duši mír, uklidňuje, léčí. Taková hudba jitří naše nejhlouběji skryté city a je vhodnou přestupní stanicí k ještě odvážnější a křehčí, nejkřehčí Spiegel im Spiegel - vřele doporučuji.

Nenápadný a málo rozšířený soundtrack k DOKTORU ŽIVAGOVI je v Einaudiho pojetí takové pozitivnější nocturno, jehož emocionální náboj se vybíjí v sotva patrném chvění klavírních i houslových strun. Noty, Einaudim citlivě kladené na vybraná místa v klaviatuře, dotvářejí hřejivý pocit blízkosti zaníceného srdce - jeho tlukot a vlahý dech milenců jsou vetkané do partitury...


Na úplný závěr si touto recenzí dovolím upozornit na Pomovu poměrně unikátní reportáž z nahrávání Einaudiho hudby ve studiu ICN Polyart 'Český národný symfonický orchester pre Doktora Zhivaga', která je dostupná přes úvodní stránku zdejší prezentace.


Tomáš Vlček