Francouzského skladatele Yanna Tiersena není třeba příliš představovat, třebaže jeho tvorba pro film je zatím velmi skromná a lze ji spočítat na prstech jedné ruky, přičemž navíc z této tvorby spatřily světlo světa všehovšudy pouze tři samostatné soundtracky. Hned ten první LE FABULEUX DESTIN D'AMÉLIE POULAIN ("Amélie z Montmartru" rež. Jean-Pierre Jeuneta) se však ukázal jako zaručený zasloužený úspěch a Tiersen se rázem zapsal do podvědomí mnoha filmových i hudebních fanoušků. Nicméně Tiersen do filmové branže zabrousil jen okrajově, prvořadě byl, je a bude hudebníkem multiinstrumentalistou, zpěvákem a skladatelem moderní hudby a písní balancující na pomezí decentního minimalismu a graciézní improvizace. Když dostal za úkol zhudebnit AMÉLII, napsal pro film jen část hudby (především motiv Amélie v několika verzích), zbytek skladeb si "vypůjčil" ze svých starších nahrávek, které buď bez jakékoli jejich obměny jednoduše k filmu "přilepil" nebo je pro tento účel upravil. U GOOD BYE LENIN! (rež. Wolfgang Becker) je situace jiná, tam již nechal svou předešlou tvorbu spát a vše, co tento soundtrack obsahuje, je hudba originální a psaná "na triko" filmovým scénám, třebaže podobnost s Amélií je nepopiratelná a Tiersenův nezaměnitelný rukopis na první poslech slyšitelný. Přesto ani tentokrát si Tiersen neodpustil skromnou autorskou parafrázi a ve filmu tak v jedné scéně uslyšíme klavírní motiv vypůjčený z Amélie, tuto pasáž však na soundtracku nenajdeme.
Abych ve zkratce seznámil čtenáře s dějem filmu, který napoví předpokládanému charakteru hudby, jde o úsměvný příběh matky a jejích dvou dospělých dětí žijících ve Východním Berlíně na sklonku existence NDR. Nervově labilní matka, jinak aktivní socialistická pracovnice, upadne do kómatu, z něhož když po několika měsících procitne, netuší, že mezitím prospala konec socialistického režimu, pád Berlínské zdi a znovusjednocení Německa. Její syn Alex, ve strachu o chatrné zdraví matky, která by v takovém stavu zřejmě nepřežila zjištění, že její drahá vlast, pro níž žila a pracovala, je minulostí, se rozhodne ji neseznámit s aktuální politickou situací a udržovat ji v domnění, že je vše při starém, přinejmenším do doby, než by se její zdravotní stav zlepšil. Na lůžko upoutanou matku převezme do domácího ošetřování, kde pro ni uzpůsobí svět takový, jaký znala předtím, aby žádné nečekané vyrušení jejímu zdraví nepřitěžovalo. Jeho snahy dají vzniknout nejedné komické ale i trpké situaci, při nichž vynikne různorodost prožitku běžných starostí v porovnání s životem před převratem. Jedná se tedy o citlivou melancholickou komedii plnou vznešené nostalgie, kterou ocení nejen pamětníci minulého režimu, ale každý příznivec dojemných příběhů osudů obyčejných lidí.
Tiersenova hudba představuje pro film maximálně příhodný umělecký podkres a zároveň zcela bez ochuzení funguje jako samostatné hudební album. Dominantním nástrojem je tiersenův typický klavír a většina hlavních momentů je dokonce čistě klavírních. Tam, kde se přidají další nástroje, klavír často jen doprovázejí či doplňují, ale každý z nástrojů, který zazní navíc, má svůj stěžejní smysl. Tiersen nástroji neplýtvá, využije dokonale zvuk každého, který pustí do not, v tom tkví výsledná čistota, nápaditost i svěží nekomplikovanost jeho hudby. Celá kapela včetně všech smyčců se ozve jen v několika skladbách a s vhodně načasovanou trefností vždy přesně tam, kde by ji člověk skutečně očekával. Někdy si Tiersen rád zaimprovizuje s nástroji, o kterých se jinak běžně neuvažuje jako o hudebních (např. psací stroj, kolovrátek, tleskot rukou apod.), LENIN je sice svou povahou konzervativnější, přesto i tady se především v komičtějších momentech setkáme s poměrně netradičními hudebními výstupy podanými však pomocí relativně konvenčních nástrojů. Zatímco z jiných hudebních děl většinou mívám více v oblibě orchestrální prvky, zde za vrcholné okamžiky považuji právě ty nejskromnější, tj. klavírní sóla (First Rendez-Vous, Mother's Journey...). Málokterý skladatel ovládá s takovým umem, citem a dovedností napsat tak krásné melodie znějící vesměs prostě, ale s takovou mírou oduševnělosti, něhy a výstižné přitažlivosti a ještě je umět v mnoha případech vygradovat k dokonalosti, aniž by sklouzly k seberozkladu, opakování se či ztrátě invenční osobitosti. Nicméně album pochopitelně není po okraj nabité jen těmi nejzásadnějšími nezapomenutelnými momenty a obsahuje i místa poněkud slabší a odpočinková, která mohou při poslechu odvést trochu pozornosti. Například tlumená skladba Mother Will Die, kdy dokonce zazní v pozadí dialogy a ruchy z filmu, které však vzhledem k jednoduchosti hudby nepůsobí rušivě, ale zdůrazňují osudovost aktuálního okamžiku, o němž název skladby napovídá.
Někoho může zaskočit, že pořadí skladeb na soundtracku neodpovídá chronologii ve filmu, osobně v tom nevidím žádný handicap a naopak bych řekl, že album je poskládáné v zájmu jeho lepší poslouchatelnosti. Přesto kdyby někdo trval na pořadí podle filmu, nechť si v přehrávači naprogramuje tracklist do tohoto pořadí:
1, 3, 15, 4, 2, 6, 5, 8, 7, 17, 11, 9, 20, 10, 13 (první část), 22, 13 (druhá část), 12, 14, 16, 19, 21, 18, 15, 11, 9, 11.
Poslední skladba Summer 78 - zpívaná verze hlavního motivu - se ve filmu neobjevila.
Jako větší problém by se mohla jevit na disku přítomná ochrana proti kopírování, jež by měla zajistit, že si CD nepustíte běžným způsobem na počítači. To někomu může komplikovat přehrávání, nehledě na to, že podle jistých současných tuzemských zákonů je nelegální provést si z takového originálního nosiče MP3 do svého přehrávače či iPodu.
Jak jsem se několikrát osobně přesvědčil, jedna ze zajímavých a na poli soundtracků poměrně vzácných vlastností tohoto alba je, že umí oslovit i jedince, kterým je jinak filmová hudba pojmem neznámým či lhostejným, což v podstatě svědčí o jeho určitých všeobecných kvalitách. Možná je to tím, že Tiersen není klasickým "soundtrackovým" skladatelem, takže i jeho tvorba je poněkud odlišná od většiny standardní filmové hudby a má větší ambice oslovit širší řady fanoušků. Mimochodem film získal cenu German Film Awards (něco obdobného jako naši Čeští lvi) hned v několika kategoriích a hudba mezi nimi nechyběla, což lze považovat za další známku její jisté výjimečnosti. Jinak abyste měli představu o Tiersenově osobním podílu na vzniku LENINA, vězte, že kromě sepsání hudby a textu písně a jeho kompletního zaranžování také osobně odehrál na klavír, housle, vibrafon a melodicu (piánkovou foukací harmoniku).
Celkově není hudebně LENIN vyloženě nepřekonatelný a ani žádnou nedostižnou dokonalost neočekávám, protože právě v takové podobě, v jaké je, je dobrý a jedná se komplexně o poctivě odvedený kus ušlechtilé práce. S vděčností tak vzhlížím k uplatněnému uměleckému potenciálu onoho nadaného věčně rozcuchaného hudebníka, který dal vzniknout tomuto nenápadnému klenotu jistojistě hodnému zájmu každého milovníka krásné hudby.
Na závěr jedno důležité upozornění! Soundtrack GOOD BYE LENIN! existuje ve dvou verzích lišících se délkou a počtem skladeb. Zde recenzovaná verze o 23 skladbách je německé vydání, které se vyskytuje vzácněji než hojnější francouzská či americká verze s délkou pouhých 18 skladeb. LENIN patří v obchodech mezi lehce sehnatelné tituly, ovšem to bohužel platí jen o oné krátké verzi. Po pravdě se divím, proč vůbec verze s omezenou minutáží vyšla, jenže ve světě soundtracků je existence více verzí téhož titulu a podobné "šizení" některých z nich relativně běžně se vyskytující fenomén, nad nímž nemá smysl se podivovat a rozčilovat. Smysl má pouze zatnout zuby, ignorovat všechny krátké verze, které by nám byly strkány pod nos, a vynaložit snahu podívat se po té kompletní, poněvadž zejména v tomto případě to za námahu rozhodně stojí! Proto se před případnou koupí nejprve řádně ujistěte, zda za své peníze obdržíte kompletní nahrávku a ne jen ošizený zmetek.
Stanley
Hudba **** Album **** Zvuk ****
|