Loňský rok se nesl ve znamení fenomenálního návratu velikánů filmové hudby do přízně širší soundtrackářské obce. Ennio Morricone i John Williams potvrdili neotřesitelnou pozici v pantheonu filmových skladatelů, dokázali, že ve svém pokročilém věku (oba zralí sedmdesátníci) zdaleka nepatří do starého železa a že jsou hotovi vytřít nejednomu z mladší generace zrak. Prokazatelně uspěli a žádným ze svých loňských počinů nešlápli vysloveně vedle. John Williams sklidil íspěch za STAR WARS, WAR OF THE WORLDS, MUNICH i MEMOIRS OF GEISHA, Akademie mu však oscarové vavříny, byť měl hned dvě želízka v ohni, odepřela.

MEMOIRS OF GEISHA stvrzuje svou amerikanizovanou optiku i po hudební stránce - John Williams napsal víceméně západní hudbu s prvky spíše obecně asijskými než čistě japonskými (Zhang Ziyi, Gong Li ani Michelle Yeoh také nejsou Japonky). Na jedné straně Izthak Perlman s nezaměnitelným zvukovým rukopisem svých houslí (zda jsou to přímo 'stradivárky' to s určitostí nevím), přesně takové, jaké ztělesnily židovství v SCHINDLEROVĚ SEZNAMU, na druhé...no, vlastně na stejné, straně Yo-Yo Ma, který je doma přeci jen více na půdě euro-americké hudební kultury než východoasijské. Co budí dojem japonského etnika jsou především flétna sakuhači a velké japonské kotle, dále pak dřívka a dřevěné nástroje vůbec. úsilí o věrný hudební instrumentář na vysoké írovni (tu zajišťují renomovaní interpreti) je nezadatelné, musím se ale přiznat, že výsledek mi asijsky vyznívá jen pomyslně. Jedním dechem, ale dodávám, že řečené konstatuji jako fakt, nikoliv nedostatek. Abych to shrnul, Williams budí hudební dojem Japonska celkem zručně a nápaditě, o autenticitu prožitku bych se ale přel.

Co se alba týče, musím přiznat, že jsem se do jeho poslechu vždycky nutil, přemlouval se k němu a byl nucen zdolávat jakési zábrany. Málokdy jsem ho doposlouchal do konce. Až na cestě z kina jsem Williamsovi a jeho společníkům dopřál sluchu až do konce. Přiznávám, že více se mi zamlouvá závěr OST, kde Williams (snad s příchodem Američanů?) opouští snahy o asimilaci výrazných japonských prvků a navrací se na pevnou půdu vlastního hudebního dramatizování. Jak se v průběhu alba nenápadně vytrácí upřednostňování japonského idiomu, uvolňuje se prostor pro nezatížené vyprávění. Dokonce se mi až málem místy zazdálo, jako bych měl tu čest seznámit se s Williamsovu minimalistickou tváří (Sayuri's theme and end credits).

V MEMOIRS OF GEISHA prokázal Williams své přednosti, které ho ve společnosti filmových skladatelů staví do čelné pozice. Ono je totiž vcelku jedno jakou hudbu skládá Zimmer, Williams nebo Horner a je stejně tak koneckonců jedno, co si o zmíněných pánech osobně myslíme. Podstatné a to nejnezbytnější minimum pro profesi filmového skladatele je a provždy zůstane ovládání schopnosti rozumějícího, chápavého čtení filmu. Williams tuto schopnost opět projevil a dokázal, že umí rozpoznat požadavky, jimiž k němu jako hudebníkovi film promlouvá. V tomto ohledu je dokonalá skladba Becoming a Geisha. Perfektně odpovídá průběhu děje, popostrkuje ho tam, kde si o to říká, podepírá, kde je k tomu prostor a vypichuje podstatné momenty a předěly. Dynamizuje, dramatizuje, zesiluje.

Další podstatnou stránkou filmové hudby (obecně) je její schopnost připomínat osobnostní rysy postav, odrážet jejich psychiku (mnohdy nevědomou) a zjevovat utajené hloubky. I to se Williamsovi v MEMOIRS OF GEISHA daří výtečně. Postavu Sayuri zpřítomňuje pokaždé dvěma způsoby. Za prvé melodickým motivem, dobře známým a uvědomovaným (a to hned od první skladby OST Sayuri's theme), a za druhé o něco sofistikovanější hrou s témbrem a vůbec nástrojovým zabarvením. Tento způsob dotváří Sayuřin živel - vodu. Má ji v očích, má ji vepsanou v osudu a nalézá osobitou odezvu i v hudbě. Všudypřítomné ztvárnění vody harfou, zvonečky a dalšími obrazotvornými nástroji jsou toho důkazem. Řeč témbrů ovšem není řečí přímou a je proto patrná až v jakémsi druhém plánu. Zakládá nám podloží, na němž se rozehrává dramatická hra osudů. Klíčovou scénou tohoto jevu mi ve filmu byl (tak trochu paradoxně) až titulkový závěr, v němž jsou tvůrci představeni v obrazech stylizovaných odlesků neklidné, matné vodní hladiny. Kapalina svým chováním odkazuje k chování hudebního podkladu a ten je málem zosobněním těch rozptýlených, kalně vyhlížejících, odlesků.

Za zmínku ještě stojí jeden z velkých kladů alba - excelentní kvalita nahrávky. Do detailu čitelné nástroje, jasně a zřetelně od druhých oddělené, se nepřekrývají. Bohatý, dynamický zvuk pokrývá celé hudební spektrum (od obřích japonských kotlů po blyštivé zvonkohry). Dodejme jen, že princip pečlivého hudebního mixu, dbajícího na dobrou čitelnost nástrojů, je oproti nynější hollywoodské praxi 'slitého zvuku' asijským nahrávkám vlastní - i po této stránce se Williams přiblížil asijské hudební tradici.

Ze všech čtyř loňských Williamsových počinů u mě osobně došel OST k MEMOIRS OF GEISHA nejdál, s chutí se k němu vracím, i když méně často než k opravdu oblíbeným kusům, naplňuje mě určitou dávkou uspokojení, vrací mi vzpomínky na chvíle prožité v kině, a vemlouvá se mi do přízně jistotou, že filmu posloužila. Zasloužené ****, odevzdaný přeci jenom nejsem.


Tomáš Vlček