Pod v pořadí pátou adaptací slavného comicsu Batman je poněkud překvapivě podepsán britský režisér Christopher Nolan, jenž doposud slavil íspěch s takřka komorními psycho-thrillery MEMENTO a INSOMNIA, za kterými byla patrná ruka nesmírně talentovaného a osobitého režiséra. Tyto filmy se vyznačovaly velmi působivou atmosférou, v intencích žánru představovaly vrchol a díky promyšlené a ukázněné formě do něj bezpochyby vnesly svěží, neotřelé prvky. Podobně lze hovořit i o Nolanově nejnovějším filmu BATMAN ZAČÝNÁ, který â?? i přestože se jedná o poslední film s netopýřím hrdinou - tvoří v podstatě prolog k celé sérii a dějově předchází i Burtonově snímku z roku 1989. Divák tak má jedinečnou možnost zjistit příčiny přerodu miliardáře Bruce Wayna v maskovaného mstitele, vidět jeho strastiplnou cestu za dosažení svého poslání a vychutnat si jak logicky a kompaktně do příběhu zapadají i podstatné atributy batmanovského mýtu jakými jsou kostým, zbraně, batmobil apod.

Po formální stránce se Christopher Nolan oprostil od výrazné stylizace, která je tak příznačná pro předchozí filmy a vsadil na co možná největší realističnost. V kontextu filmových adaptací íspěšných comicsů, které v posledních pár letech vznikají, je ocenitelný zejména fakt, že Nolan rezignoval na efektní â?žvideoklipovostâ?ś akčních sekvencí a tento současný, nadužívaný trend nahradil vizuální promyšleností, pečlivým aranžmá a zdánlivou strohostí či jednoduchostí. Pozoruhodných kvalit dosahuje film i ve spojení s hudbou, kterou měli na starosti dokonce dva špičkoví hollywoodští skladatelé Hans Zimmer a James Newton-Howard.

Už samotný fakt, že dva významní komponisté pro stříbrné plátno dají dohromady své síly na zkomponování hudby k příběhu o Batmanovi vyvolal nevelké naděje a očekávání. Přesto se výsledný produkt jejich snah setkal se značně rozporuplnými reakcemi, což je zapříčiněno hned několika aspekty. Především, Zimmer a Howard se rezolutně rozešli s ElfmAnovou koncepcí, tzn. heroické, instrumentačně nesmírně bohaté a komplikované muziky, a vsadili více na temnou, strohou polohu hudebního doprovodu. Vedle toho se posluchač musí smířit s faktem, že značná část soundtracku se nese ve znamení ilustrativní muziky a hry s budováním patřičné atmosféry. Znalost filmu je pro objektivní hodnocení soundtracku takřka nutností a jinak mírně nadprůměrná práce obou skladatelů je náležitě docenitelná a zíročena až v kontextu s obrazem a děním na plátně. A věřte, že pak se dějí skutečné divy.

Hned z prvního poslechu je jasné, který skladatel měl co na starosti. Zatímco akční a dramatické pasáže jsou nepopiratelně Zimmerovou prací, o lyrické a romantické momenty se zasloužil James Newton-Howard. Velmi často se však jejich party prolínají, jednotlivé motivy se pozvolna proplétají a výsledek působí příjemně osvěžujícím dojmem. Hans Zimmer započne â?žhudební větuâ?ś a James Newton Howard ji dopoví pro sebe charakteristickým způsobem. Podívejme se na některé opravdu silné momenty, jejichž kvalita se odrazila na strhující podobě dílčích scén filmu.

ústřední motiv hraný na žesťové nástroje je jednoduchý a přesný ve své snaze zachytit podstatu Waynova charakteru, jeho zloby i posedlosti a vytrvalosti, se kterou se mění v maskovaného hrdinu. Velmi pěkně je toto téma použito v ívodu filmu (Vespertilio), kdy vyčerpaný Bruce Wayne šplhá na vrchol mohutné skály, na které stojí klášter obývaný Ra´s Al Ghulem. ústřední motiv, nejprve decentně načrtnutý neustále nabývá na hlasitosti. Při pohledu na vlastní klášter se ozve s největší intenzitou, je temný, v kontextu s dějem naznačuje takřka osudovou naléhavost. Tento â?žbatmanovskýâ?ś motiv se proplétá celým albem, i když je často přítomen jen na pozadí jiné melodie (Molossus).

Dalším příjemným audiovizuálním momentem je Waynův výcvik na zamrzlém jezeře (druhá polovina skladby Eptesicus) doprovázený nenápadně gradující epickou hudbou, jež svou strukturou, charakterem i použitím ve vztahu s obrazem dává připomenout legendární Journey to Line ze soundtracku THE THIN RED LINE.

Batman v Nolanově snímku již není jen nablýskaným hrdinou, ale zpočátku působí spíše jako neviditelný a zákeřný přízrak skrytý v temnotě, což dokazuje hned první Batmanova konfrontace s nepřáteli (Artibeus). Efektní likvidace zločinců se obejde takřka bez viditelné přítomnosti samotného hrdiny a jeho oběti jen mizí v prázdných kontejnerech přepravního doku. Sekvence využívá obdobných postupů jako hororové filmy. Vsází daleko více na atmosféru než na samotnou akci, čemuž odpovídá i hudební podkres. Hudba často mění náladu, polohu, přechází z naprostého tichá do hlasitých momentů. Snaží se děsit a překvapovat. Ani v jednom okamžiku nenabízí batmanovský motiv, ale zůstává na írovni čistého â?žatmosféričnaâ?ś. Tento part dává přesně tušit, jaká bude vlastní akce â?? velmi temná, chladná, bez okázalé nadsázky jak tomu bylo v kompozicích Dannyho Elfmana či Elliota Goldenthala.

Patrně nejlepší, nejdynamičtější skladba Molossus doprovází â?žvrcholâ?ś Nolanova filmu - automobilovou honičku po střechách nadzemních garáží a posléze na Gothamské dálnici. Pasáž, kterou bez jakýchkoliv pochybností lze připisovat Zimmerovi, je založena na dominantní elektronice, hlasitých perkusích a smyčcích. Na pozadí se pravidelně ozývá batmanův motiv a celek neuvěřitelným způsobem popohání akční sekvenci vpřed, dodává ji dynamické tempo. Podařeným momentem je okamžik, kdy během hlučné, monumentální honičky Batman zničehonic vypne veškerá světla na svém batmobilu. Rázem vůz splyne s nocí a ztratí se svým pronásledovatelům. Hudba ubere na hlasitosti, zůstanou pouze smyčce, ke kterým se přidá ostatní orchestr až v okamžiku, kdy se na batmobilu opět rozsvítí světla a hrdina se íspěšně dostává do bezpečí.

Fakt, že jak Hans Zimmer tak James Newton Howard na soundtracku předvedli â?žpouzeâ?ś svůj standard je do jisté míry kompenzován dojmem, který jejich hudba vyvolává ve spojení s filmem samotným. Hudební doprovod tak oživuje Nolanovy obrazy, dodává jim na působivosti, posiluje auru temného hrdiny a dosahuje toho â?? v porovnání s předchozími kompozicemi - relativně novátorskými postupy. Heroismus je pryč, ke slovu přišlo temné, často těžce poslouchatelné atmosférično, které s sebou přineslo i razantní íbytek jednoduchých a melodických témat. Romantické a citlivé motivy z pera Jamese Newtona Howarda pak představují přesně to, co je od tohoto autora v poslední době k slyšení takřka neustále â?? nerad bych, aby tato věta byla chápána jako kritika, jelikož se jedná o profesionální a emotivně nesmírně bohatou tvorbu rozhodně převyšující standard. Soundtrack tak lze doporučit těm, které hudba zaujala již při sledování filmu a těm, které baví tvorba obou skladatelů a těší se z této nevšední kolaborace.


LUCAS