Nejnovější filmové verze LOLITY, kontroverzního životního díla Vladimira Nabokova (nebo chcete-li remaku klasického Kubrickova snímku), se v roce 1997 ujal neméně kontroverzní Adrian Lyne (9½ TÝDNE, OSUDOVÁ PŘITAŽLIVOST), jenž stvořil dílo dělicí diváckou obec na dva základní tábory. Jedni jej považují za slabší odvar legendárního černobílého snímku z roku 1962, ti druzí si zase modernější a odvážnější LOLITU zamilovali. Mezi ty, které Lyne svým přístupem nadchl, patřil i skladatel Ennio Morricone, a naštěstí to byl právě on, kdo dostal šanci onen hluboký emocionální dopad na sebe samého přenést dál, a to silně melancholickým soundtrackem.

Jak napovídá už samotný název snímku, a především pak jméno režiséra, silný sexuální podtext čiší prakticky z každé scény, kde se â?žlolitaâ?ś Dolores Haze (půvabná Dominique Swain) objeví, obzvlášt za přítomnosti profesora Humberta Humberta (skvělý Jeremy Irons), dívčina nevlastního otce, jehož si Dolores po smrti své matky, doslova a do písmene, připustí k tělu. Žádné jednostranné zneužívání se však nekoná. Vychytralá náruživá teenagerka (podle knihy dvanáctiletá) totiž moc dobře ví, co dělá, a Humbert se postupně â?? vědomě, leč v roli sexuálního otroka neovladatelně - stává její figurkou.

Určité erotično je pod vlivem výše uvedených faktů logicky cítit i z Morriconeho hudby, samozřejmě v maximálně elegantním a kultivovaném pojetí, jak ostatně bývá Enniovým dobrým zvykem. Co však tuto poetiku silně nabourává, a tvoří atmosféru soundtracku zejména, je čirá melancholie, jež postupně rozkrývá nevyhnutelný tragický osud obou hlavních hrdinů. Tímto přístupem Morricone zaítočil na divácké city už během ívodních titulků, kdy nechal v popředí klavírního backgroundu rozeznít les smyčců a s ním překrásnou ístřední melodii. Vzhledem k tomu, že Lyneův příběh začíná fragmentem naznačujícím jeho jediný možný konec, začal tak i Morricone. Ten je, jak známo, na emocionální hudbu srdcervoucích parametrů expert, a tak hlavní motiv, který pro LOLITU složil, patří k jeho vskutku nejpůsobivějším. Již od samého počátku jej elegantně protkává celým dílem, a přestože ho dávkuje stále v identickém znění a stejném nástrojovém obsazení, nikdy ho nemám dost. Patrně nejpůsobivěji zazní hlavní téma ve finálové skladbě, kdy se autor po vzoru režiséra vrací k ívodu filmu, aby onen titulkový fragment dovyprávěl. Finální podoba hlavního motivu se od jeho ostatních verzí liší jen tiše tepoucím a tikajícím elektronickým backgroundem, což se sice může zdát jako maličkost, vzpomeňte však, jak něco podobného tak příjemně ozvláštnilo například finálovou skladbu Glassových HODIN (The Hours, 2002).

Ač se atmosféra soundtracku po celou dobu jeho trvání ani na chvíli nevynoří nad hladinu teskných vod, každý proud je v tom oceánu slzopudných emocí trochu jiný. Ve skladbě Love in the Morning prezentuje Ennio v obalu smyčcových kouzelníků z The Accademia Musicale Italiana nádherné flétnové love theme, další nosné a neméně krásné motivy vládnou skladbám Humbert on the Hillside a Ladies and Gentleman of the Jury. Obzvlášť působivá je potom výpravná skladba Quilty, kde Morricone citlivě využil elektronických perkusí či tajemného banja. Jako všeuměl obohatil italský mág svoje dílo také sborovými party, jmenovitě ve skladbě Requiescant. Nepostradatelným segmentem Morriconeho díla je také klavír, který (ač ne melodicky, ale jako rytmický doplněk) provází většinu tracků.

Na první poslech pro vás může být LOLITA atmosféricky a výrazově poměrně monotónním soundtrackem, což zapříčiňuje stoprocentní spjatost s filmem, avšak poslechy další a pozorné prozradí, proč že je Ennio Morricone ve svém oboru jedním z největších velikánů â?? nestaví své kompozice jen na povrchních líbivostech, ale především na detailech, které vyplouvají na povrch až postupně, a o to jsou cennější. Právě toto včetně skladatelova mimořádného talentu pro žánr (a srdcervoucí hudbu všeobecně) dělá z LOLITY vynikající, emocionálně přebitý soundtrack s až magickou atmosférou. Tu bohužel silně narušuje sedm dobových písní, které tvoří celou třetinu alba, a přestože ideálně slouží k navození dobové atmosféry, s křehkou Morriconeho hudbou prostě nejdou dohromady, a ke všemu jsou do ní dost necitlivě zamíchané. Jakékoliv edici LOLITY bez písniček by nejvyšší hodnocení v žádném případě neušlo.


SCAJO