Málokoho nepřekvapilo, že po veleíspěšných megaprodukcích typu ID4, Godzilla či Tomorrow Never Dies se David Arnold upsal malému projektu o problémech dospívání v černošském ghettu. Málokoho také nepřekvapil styl hudby, který k tomuto snímku složil.
Již několikrát Arnold prokázal, že jeho mimořádná síla tkví v kombinaci moderní elektroniky a velkolepého orchestru. U tohoto soundtracku ale nic z toho nepoužil. Hlavním prvkem jsou popové postupy v podání nepříliš početné skupiny - bicí, basa, "kvákající" elektrická kytara, akustická kytara, občasná bonga (film přece vypráví o černoších). Nejdůležitější ale jsou klávesy, a to klasické "hammondky", které nechyběly ve výbavě žádné pop-rockové kapely ze 70.-80. let. Je jich zde opravdu mnoho a u většiny soundtracku bych se nebál použití výrazu "klávesová" hudba. Sice velmi pohodová, ale značně se opakující a navíc bez výraznější melodie.
Výsledný dojem do značné míry zachraňují některé elektronické prvky, které dokáží dodat tomu pohodovému "popíku" určité nálady (jako např. tajemnou či zlověstnou), a také orchestrální pasáže, které obsahují i nějaké příjemné, i když nepříliš výrazné, melodie (většinou romantické), a jsou tak nějak životnější. Nejvíce naopak skřípají jejich vzájemné kombinace (orchestru a popových prvků), a to hlavně v dramatických pasážích. Prostě to spolu nesedí, navíc jde o značně nemelodické skladby, až nepříjemné, ve kterých Arnold použil i ženský nosový zpěv, kterým tomu všemu nasadil korunu (třeba "Jody's Nightmare").
Abych to ale nějak uzavřel, Baby Boy je zajímavým počinem pro fanoušky Davida Arnolda, které potěší jeho naprostá jinakost ve srovnání s ostatními skladatelovými díly. Pro ostatní je zde už pouze po chvíli nezáživná "klávesová" hudba jako ze 70-tých let, obsahující sice několik hezkých pasáží (většinou orchestrálních a většinou romantických či zasněných), ale jinak už nic víc nenabízející.
VanTom
Hudba ** Album ***
|
