Především kvůli svému žánru nebylo MLČENÝ JEHŇÁTEK i přes řadu nominací při oscarovém večeru v jedenadevadesátém roce favoritem, přesto dokázalo šokovat a připsalo si na konto sošky ve všech pěti hlavních kategoriích. Do té doby to dokázaly jen dva filmy, od té doby zatím žádný. Nutno říct, že byl tenhle íspěch na všech frontách zasloužený, protože snímky podobného ražení nevznikají každý den, bohužel ani každý rok. Jedním z těch, kdož se na tomhle malém zázraku podíleli, ale na oscarový triumf (ba ani na nominaci) nedosáhli, byl mimo jiné i skladatel Howard Shore. Právě on byl hlasem â?žjehňátekâ?ś a právě on měl tu smůlu, že zrovna jeho práce se stala zřejmě nejnedoceněnější součástí jednoho velkého mistrovského díla.

Jen během ívodních titulků, kdy si Jodie Foster coby začínající agentka FBI Clarice Starlingová v propoceném svetříku nevědomky běží pro svůj první velký případ, nás režisér Jonathan Demme za vydatné pomoci Howarda Shoreho nenávratně vtáhne do strhujícího světa, který by se od toho našeho nijak nelišil, jen kdyby v něm nežil Hannibal Lecter (Anthony Hopkins). A jako naschvál jedině on, geniální psycholog s kanibalistickými sklony, který je pro své nepřípustné choutky vězněn v prosklené cele, může FBI pomoct vypátrat masového vraha Buffalo Billa, který své oběti stahuje z kůže.

Ne, MLČENÝ JEHŇÁTEK opravdu není šablonovým oscarovým snímkem a není to film pro každého. Nutno ale říct, že není vystavěn na žádných přehnaných brutalitách (jako jeho následník â?? HANNIBAL Ridleyho Scotta) a i obrazově se drží celkem při zemi, což je jen ku prospěchu věci. Nejvíc těží z charismatické ístřední dvojice - kladná versus záporný, jejichž brilantní dialogy vyvolávají mrazení v zádech a samozřejmě z mimořádně působivé atmosféry, která v sobě mísí svět Clarice, Hannibala a Buffalo Billa. Právě atmosféru značně umocňuje Howard Shore, vyhledávaný specialista na temné thrillery. Tato nálepka mu byla definitivně přiklepnuta právě zásluhou MLČENÝ JEHŇÁTEK a na jeho bedrech pevně drží dodnes.

Od počátku bylo jasné, že melodická hudba nebo jakýkoliv náznak pozitivity tady nemá šanci, a proto se o ně Howard ani nesnažil. Nechtěl zaujmout ani šokovat, naopak se soustředil, jako mnohokrát předtím i mnohokrát potom, jen a pouze na dokonalou souhru své hudby s děním na plátně. Nejen s obrazem, ale především s náladou filmu, s naléhavostí situací a vyobrazením charakterových rysů postav, především pak s vnitřním rozpoložením hlavní hrdinky.

Právě Clarice Starlingové patří hlavní motiv. Všeříkající osmitónová melodie, příjemně protkaná celým soundtrackem, zaznívající už během zmiňovaných ívodních titulků (Main Title), je jediným opravdovým záchvěvem emocí, který se dá ze Shoreho hudby zachytit. Howard s ní zachází, jak nejlépe může. Během skladby Main Title, kdy Jodie běží po lesním cvičišti, vyznívá tato melodie nenápadně ale zároveň silně a odhodlaně, přesně zachycuje cílevědomost a nováčkovskou chuť její postavy. To se ale mění ve třetí skladbě Clarice, po prvním setkání Clarice s Hanibalem Lecterem, kdy je nám nabídnut flashback, poodhalující že tady něco není v pořádku a že Clarice vlastně není tak tvrdá a suverénní, jak vystupuje â?? její motiv se tu mění v křehkou melodii, patřící malé bezbranné holčičce. Ve skladbě Belvedere, Ohio, kdy je Clarice Billovi konečně na stopě, její motiv vrcholí a vítězné, odpočinkové podoby dosáhne na konci sedmiminutové skladby The Cellar. V této skladbě, která doprovází první finále (nebo předfinále) snímku, odehrávající se v absolutní tmě, se dočkáme i perfektně použité elektroniky, jejíž elementy se ve filmu skvěle doplňují s Clariciným vystrašeným dechem.

Co se týče Hannibala, ten žádný specifický motiv nemá. Není se co divit, jeho postava je v MLČENÝ JEHŇÁTEK i přes své neuvěřitelné charisma vedlejší a Anthony Hopkins si na plátně moc času neužil (taky je rekordmanem â?? ze všech herců, kteří kdy dostali Oscara za hlavní mužskou roli, strávil na plátně nejméně minut). Shore na to ale šel od lesa a rovnou Hannibalův motiv spojil s tím finálovým. Ten je v jasně rozpoznatelné podobě slyšet už ve skladbě Quid pro Quo, kdy Hannibal v dialogu s Clarice vítězí a prosazením varianty sdělování â?žinformací za informaceâ?ś nad ním definitivně přebírá kontrolu. Ve velkolepě působivém znění se pak tento motiv sice krátce ale dostatečně naléhavě rozezní v závěrečné scéně filmu, kterou (abych nespoileroval) nebudu rozebírat. Stačí jen říct, že je to i díky Shoremu scéna z nezapomenutelných.

Za zmínku pak určitě stojí i fakt, že byl tento soundtrack do jisté míry základem pro některé další Shoreho kompozice. Atonální hrátky a hudební postupy ze skladby Lecter Escapes se později staly základním stavebním kamenem SE7EN a jeden ze smyčcových motivů z ívodní skladby ve mně přímo evokuje skřetí armádu z PÁNA PRSTENŮ.

Nejzásadnější důvody, proč ode mě THE SILENCE OF THE LAMBS, i přes vysokou pozici na mém žebříčku oblíbenosti, nejvyšší hodnocení nedostane, jsou dva. Jedním je prostý fakt, že narozdíl od většiny svých ostatních kompozic, se Shore tentokrát vzdal orchestrací a přenechal tuto práci Homeru Denisonovi. Ne že by na výsledku jeho snažení bylo něco špatného, přesto si myslím, že Howardovy orchestrace, byť by byly určitě podobně laděné, by tomu daly možná o chlup větší šmrnc. Druhým důvodem je pak určitá monotónnost, která je dána jen nepatrnými obměnami v obsazení orchestru.

Abyste si mohli udělat obrázek o zvuku této kompozice, představte si v zápřahu slušně obsazený Mnichovský symfonický orchestr, z něhož ale pro větší důraz na ně kladený, slyšíte především nejrůznější nepřívětivé polohy smyčcových nástrojů, které se jen v letmých okamžicích dají nazvat melodiemi. Howard Shore opět, jako mnohokrát předtím i potom, nenahrál soundtrack pro jeho potenciální kupce, ale čistě pro film. Jeho dílo tak není samostatně poslouchatelným koncertem, ale â?žjenâ?ś dokonalým zvukovým kabátem, který v sobě nese vše nejpodstatnější z mistrovského filmu a při poslechu vám to všechno dokáže připomenout. Otázka je, jak na filmovou hudbu nahlížíte. Jestli chcete po každém soundtracku, aby vás okamžitě a bez znalosti filmu zaujal (nejlépe zapamatovatelnými, do paměti se vryjícími melodiemi), tak na THE SILENCE OF THE LAMBS rychle zapomeňte. V případě, že se vám tenhle geniální film líbí a navíc dokážete ocenit schopnosti skladatele zachytit a vyprávět příběh takový, jaký opravdu je (bez přikrášlování), můžu toto CD jedině doporučit.



SCAJO