Režisér Jonathan Demme, odchovanec béčkové školy legendárního Rogera Cormana, za svou dosavadní kariéru napsal a natočil hned celou řadu snímků, z nichž však ve všeobecnou známost vešly jen dva. O to ale razantněji. MLČENÝ JEHŇÁTEK (The Silence of the Lambs, 1991), jako teprve třetí film v historii, triumfovalo na oscarovém pódiu soškami ve všech hlavních kategoriích, aby si Demme o dva roky později vydobyl oscarovou slávu znovu, a to díky Tomu Hanksovi, jenž prestižním zlatým plešounem korunoval svůj výkon v roli homosexuála Andrewa Becketta. Řeč je o antidiskriminačně zaměřené PHILADELPHII z roku 1993, jejíž hudební doprovod si, stejně jako v případě předešlého Demmeho snímku, â?žs chutíâ?ś střihl Howard Shore.

Oproti filmům jsou si oba soundtracky stylově velmi podobné, jen s tím rozdílem, že PHILADELPHIA je podstatně umírněnější, učesanější a i přes ne zrovna pohodový námět hudebně mnohem optimističtější. Jednotlivé nástroje už tu nesplývají v těžkou masu vypjaté thrillerové výplně, prostě jen poklidně plynou, až splynou v poměrně sympatické komorní dílko â?? bohužel bez zapamatovatelných momentů a bez emocí. Shore nepojal PHILADELPHII podle žádných konkrétních možností, které měl â?? ani emocionálně, ani psychologicky. Stejně jako v případě MLČENÝ JEHŇÁTEK totiž ani tentokrát neměl íplně volnou ruku (zřejmě proto už se později Shore s Demmem víckrát nesešli) a musel film jen standardně doprovodit, aniž by měl šanci se při komponování vyřádit. Snad proto na mě Philadelphia ze všech Shoreho děl působí nejvšedněji. Je to sice hudba vysoce intelektuální a svým způsobem krásná (obzvlášť při odpovídající náladě), přesto si dovolím pochybovat, že by ji většina smrtelníků dokázala poslouchat po celou hodinovou stopáž, aniž by zívla, v horším případě usnula, nebo rovnou předčasně vypnula přehrávač.

To ale neznamená, že by Shore svou práci odvedl špatně. Jeho hudba obsahuje několik příjemných motivů včetně jednoho mírného náznaku fanfáry (Senior Associate Andrew Beckett), jako celek působí velice kompaktně a krom několika svižnějších rytmických vsuvek (Birth, Going Home) zaujme skoro všudypřítomnou harfou a potěší atmosférotvornými zvonky evokujícími THE SILENCE OF THE LAMBS. Jedinou lehce výraznější a nad ostatními propracovanější by mohla být bezmála pětiminutová skladba The Missing Document s dramatičtějšími žesťovými prvky v závěru, i ta ale ve výsledku spadá do šedi, která celému albu vládne.

Srovnání s obdobně vyznívajícím MLČENÝM JEHŇÁTEK se nakonec neubráním ani v závěru. V příběhu kanibala Hannibala Lectera Shore z oné poměrně monotónně vyznívající hutné orchestrální masy dokázal i při absenci výraznějších hollywoodských motivů pomocí výrazu, respektive důrazu udělat přednost. Jeho hudba s filmem doslova srostla a dost možná i proto bodovala také u řady posluchačů. Ve PHILADELPHII byl Shore při obdobných vyjadřovacích prostředcích nucen hodně zvolnit (jedno minus) a v rámci možností zpozitivnit (druhé minus). Výsledek? Neurazí, ale neosloví.

Na Shoreho pracích je zkrátka zpětně dost znát, kdy chtěl (THE CELL) a kdy musel. PHILADELPHIA je podle všeho ten druhý případ. S přihlédnutím k tomu, že k filmu přes všechny výtky sedne vcelku ideálně a především proto, že z ní sálá tvůrčí elegance, nelze při hodnocení klesnout pod standard.



SCAJO