Když se dokumentární režisér a dobrodruh Greg MacGillivray se svým týmem chystal natočit další ze svých naučných filmů pro velké plátno IMAX, o hudební doprovod nepožádal nikoho jiného než svého dvorního skladatele Steva Wooda. Do projektu se zapojil i Woodův tehdejší občasný spolupracovník Daniel May, aby se společnými silami vypořádali s touto bezpochyby ambiciózní a lákavou látkou. Steve Wood do doby natočení EVERESTu zhudebnil již asi 13 MacGillivrayových filmů a Daniel May s ním spolupracoval na posledních 6. Jen zlomek jejich tvorby však vyšel v podobě samostatných soundtracků, díky nimž se s jejich hudbou můžeme seznámit i jinak než prostřednictvím samotných filmů. EVEREST se stal jedním z těch vydaných, což je veliké štěstí, jelikož jde patrně o to nejlepší, co tito pánové kdy složili.
O Himalájích byl natočen již bezpočet nejrůznějších dokumentů, avšak jen málo z nich existuje ve formátu IMAX umožňujícím nasnímání fascinujících velehorských scenérií a jejich promítání touto specializovanou technologií. Divákům se zde představí tým horolezců připravující se na zdolání nejvyšší hory světa a po většinu filmu máme možnost sledovat jejich osudy přímo v terénu. Jsme svědky nezdolného úsilí, které při výstupu vynakládají, úspěchů, kterých dosáhli, i bohužel tragédií, jež si jejich výprava vzala za oběť. Natáčení filmu muselo být nesmírně obtížné. Veškeré filmařské vybavení potřebné k natáčení v horách se muselo nanosit až na nejvyšší vrcholy včetně samotného Everestu ručně. Jelikož běžná IMAX kamera váží asi 40 kg a takovou by nikdo nedokázal vynést, musela být pro tento film zkonstruována speciální kamera se zhruba poloviční hmotností, navržená navíc tak, aby vydržela extrémní mrazivé podmínky.
Složit odpovídající doprovodnou hudbu pro vizuálně natolik výrazný a nápaditý snímek musela být velká výzva, poněvadž ve filmu dostává hudba nebývale mnoho prostoru a je pro jeho podkres a vyznění nesmírně důležitá. Obecně je hudba k dokumentům obvykle specifická tím, že je k dění na obrazu znatelně méně závislá, než je tomu u dramatických filmů, a bývá to na první poslech znát. Zvláště v dokumentech přírodopisných se skladatelům často otevírá doslova volné pole působnosti, jelikož záběry přírodních scenérií, krajin či volně žijících zvířat předkládaných divákovi bez výraznějších častějších střihů a leckdy i bez mluveného slova umožňují rozvíjení rozličných hudebních motivů. EVEREST sice není typický strohý dokument, drží se jisté dějové linky o dobývání vrcholu skupinou horolezců, což v tamních podmínkách rozhodně není procházka rajskou zahradou, ale v první řadě nejde o nic jiného než o vizitku úchvatných Himalájí, majestátnosti a nepodmanitelnosti nejvyššího pohoří na Zemi.
Steve Wood a Daniel May pro vytvoření hudby kromě vlastních nápadů převzali několik starších písní od George Harrisona. Soundtrack je tvořen spojením jejich vlastních originálních melodií s těmi od George Harrisona. Kromě velkého, více než 80-členného symfonického orchestru, použili tradiční tibetské a indické hudební nástroje, alikvotní zpěvy (zpěvy tibetských mnichů) ale i jiné nástroje z celého světa. Tím je znázorněna kulturní různorodost Nepálu, země hinduistů přicházejících z Indie a buddhistů z Tibetu. Symfonický ochestr + George Harrison + alikvotní zpěvy + "východní" etno nástroje... jakkoli popis této zdánlivě neslučitelné směsice může vypadat bizarně, výsledek dalece předčil všechna očekávání a snad bych ani předtím nevěřil, že něco takového může tak skvěle fungovat a vytvořit brilantní kompaktní a temperamentní hudební celek.
Struktura alba je velmi příjemně a živě formována od poklidného úvodu, monumentálního zhudebněného opěvování krás vysokohorských štítů, výstupu na samotný vrchol až k noblesnímu uhlazenému závěru. Máme tu zprvu začátek cesty (The Journey Begins), pomalý úvod převalující se od jednoho hudebního žánru k druhému; nejprve mužský vokální zpěv, pak "zavrčí" tibetští mniši, přidají se dudy, dojemný zvuk zvonků, přejde se v orchestrální smyčcové a dechové partie, zaznívá harfa, flétny, etno bubínky, kytary, dokonce i elektronika... Hned tato první skladba je neuvěřitelně různorodá, ale dokonale v ní všechno ladí v celé její neopakovatelné a nezaškatulkovatelné podobě. Seznámení se s nádherou a okázalostí himalájských vrcholů představují skladby jako The Himalaya nebo Khumbu Icefall. Obsahují několik opravdu strhujících melodických orchestrálních výbuchů připomínajích to nejlepší z hudebních témat Jamese Hornera či Jamese N. Howarda. S všudypřítomnými různými zvonky, indickými strunnými a jinými nástroji je docíleno mistrné kombinace pompéznosti velkého symfonického orchestru s charakteristickým vyzněním tradičních hudebních prvků východních kultur. Burácivý rozjezd se pomalu zklidní ve střední části alba epickou skladbou The Trek (cesta a výstup skupiny horolezců) či The Spirit Returns, v níž mají hlavní slovo opět dudy. Při konečném výstupu horolezců (The Final Climb) lze z hudby vycítit náznaky jisté osudovosti, které prozrazují, že "tady končí legrace". Horolezci v těchto místech dobře vědí, že pokud je hora pustila až na vrchol, musí před ní pokorou padnout na kolena, neboť tam neplatí zákony, které by měl člověk ve své moci, ale je odkázán na vrtochy nespoutané přírody, které rozhodují o jeho úspěchu potažmo o jeho životě a smrti. Prakticky jediný dramatický moment, který na albu najdeme, představuje šestá skladba The Blizzard. Jak její název napovídá, ve filmu hraje ve scéně, kdy se na utábořené horolezce spustí nečekaná zuřivá sněhová bouře.
Ze skladby Here Comes The Sun je nejvíce zřetelné, že pochází z pera George Harrisona. Jde z nemalé její části o kytarové sólo. Ostatní skladby, které podle tracklistu obsahují části melodií Harrisonových songů, jsou v zásadě natolik překomponované do podoby odpovídající potřebám filmu a soundtracku, že by to na nich ani přívrženec Harrisonových songů zřejmě nepoznal. To při vší úctě k Harrisonovi vidím jako klad, poněvadž zde by jeho hudba v originální podobě neměla příliš co pohledávat, zatímco takto znamenitě plní funkci delikátního koření vybraných hudebních úseků. Na druhou stranu, pokud někdo po tomto albu sáhne právě kvůli Harrisonovi (k čemuž by jeho nepřehlédnutelně zvýrazněné jméno na coveru mohlo svádět), může být zklamán. Pro zajímavost uvádím, že ostatní jeho songy, jejichž melodie zde byly použity, jsou: "All Things Must Pass", "Give Me Love", "Life Itself" a "This Is Love".
Závěr filmu i soundtracku se nese v duchu uvolněné rekapitulace a zhodnocení toho, co prožili horolezci ve filmu, stejně tak posluchač alba je oblažen opakováním některých předešlých motivů, avšak znovu v jiných variacích. Zde se v hudbě nic zcela neopakuje ani nic není příliš podobné něčemu, co už jsme slyšeli, tak jako se neopakují žádné situace ve filmu ani jako žádné dvě chvíle v životě nejsou nikdy stejné. Dochází k postupnému zklidnění a zjemňování, až k samému konci, kdy se s námi EVEREST loučí opět hrdelními zpěvy tibetských mnichů.
Soundtrack EVEREST je obrovským překvapením. To, co prakticky neznámí autoři Steve Wood a Daniel May předvedli, je ohromující a je to jasná známka toho, že na poli filmové hudby je vždycky co objevovat a že skutečné hudební perly se zdaleka nemusí skrývat především jen pod známými skladatelskými jmény. Promíchání několika poměrně různorodých stylů s využitím melodií George Harrisona byl skvělý nápad a ze způsobu jeho zrealizování se podařilo vytěžit maximum. Celkově se jedná o soundtrack laicky řečeno velice líbivý a nekomplikovaný a přitom zdaleka ne tuctový, což je vpravdě ideální kombinace vhodná pro široké spektrum posluchačů. Troufám si říci, že v tomto albu najde větší či menší zalíbení snad takřka každý, kdo si jej poslechne, což v případě filmové hudby nebývá příliš časté.
Stanley
Hudba ***** Album ***** Zvuk ****
|
