'The thrill of the hunt is not in the kill but in letting alive.'
James Oliver Curwood
Jean-Jacques Annaud odedávna patřil k ambiciózním filmařům. Kdo by se potom divil, že v roce 1988 přišel s přírodním filmem, který byl 'hraný' a v němž hlavní úlohy sehrála dvojice medvědů. Lidským protagonistům přisoudil v takto rozvrženém díle role vedlejší až podružné, zatímco do popředí vystavil majestát divoké a nespoutané přírody. Lidé a zvířata si zde jakoby vyměnili pozice - medvědi zakoušejí drama, které budí lidský soucit, a jednají jako bytosti nadané lidským intelektem, city a gesty. Kdežto přítomní lidé-lovci se chovají pudově a krvelačně - až málem 'nelidsky'. Jako agresoři, kteří svobodný život smrtelnými zbraněmi vybíjejí. Film z pohledu zvířete byl na světě.
Práce na MEDVĚDECH byla po BOJI O OHEŇ (1981) již druhou příležitostí, nad níž se Jean-Jacques Annaud sešel se zručným Philippem Sardem. Oba filmy navíc propojilo i to, že byly téměř bez dialogů. Ve výsledku bylo nutné, aby narativní úlohu v nebývalé míře přijala vzájemná souhra ruchů a hudebního doprovodu.
V MEDVĚDECH bylo slovo nahrazeno ruchem - naléhavé vzdechy medvíděte, neartikulované projevy zvířat i krajiny, to vše zajistili nadmíru schopní ruchaři - a komentář (namnoze vznešený) zastoupila hudba.
Sardova hudba k MEDVĚDŮM se rozpadá do dvou větví. V té první a významnější se autoři hudbou vyjadřují k tématu a námětu filmu, ve druhé Sarde posluhuje ryze hudebními prostředky dramatickým požadavkům, které kladou peripetie zápletky. Zde se hudební průběh skladeb těsně přimyká k neklidnému dění v obraze a na způsob hudby k animovanému filmu ilustruje již spatřené.
Bohužel musím konstatovat, že tento druhý, služebný typ hudby na soundtracku i ve filmu co do rozsahu převládá. Situace dokonce dospívá k natolik paradoxním koncům, že soundtrack oproti běžné praxi nese více hudby, než kolik bylo možné zaslechnout v kinosále. Nemám to ale Sardemu ani nikomu jinému za zlé. Byla-li hudba napsána a nahrána, svou cestu na hudební nosič si (už pro představu původní koncepce) zaslouží. Osobně se ale přikláním k názoru, že autoři měli zajít ve snaze oprostit ryze dokumentární vyprávění o hudební příkrasy ještě dále a omezit se pouze na hudební komentář sdělující závažná sdělení. Tato tendence je ve filmu patrná, ale nedůsledná.
Na soundtracku se naskytl prostor ke zveřejnění celé nahrávky a této příležitosti bylo využito velmi nešikovným (či přinejmenším problematickým) způsobem. OST je totiž nešťastně rozděleno do dvou dvacetiminutových stop, což je s podivem především proto, že se v ani jednom (ze dvou) případů nejedná o souhrnnou suitu. Na první pohled se tak opakuje situace se Zimmerovým
K2 (kde bylo ovšem rozpůlení OST na dva poločasy vedeno vtipnou logikou: Ascent/Descent). Zde je tomu ale jinak. Zatímco v K2 šlo o kompilaci hudebních momentů a motivů soustředěných do jedné souvislé stopy, v MEDVĚDECH zaznívají zřetelné předěly a málem 'pauzy' mezi dílčími 'stopami' a dalo by se v nich s úspěchem vystopovat hned několik samostatných a nosných částí.
Takové sloučení, které navíc nerespektuje chronologickou posloupnost, poslech pouze komplikuje, ztěžuje orientaci v prezentovaném materiálu a v konečném důsledku vyznívá kontraproduktivně. Posluchači vstříc nevychází. Distanc mezi filmem a hudebním nosičem se tak výrazně prohlubje.
Teď ale k tomu dobrému, co soundtrack přináší a za co stojí si ho poslechnout, případně pořídit - majestátné a vznešené téma přírody. Děj MEDVĚDŮ je zasazen do horské krajiny Britské kolumbie v roce 1885 (skoro sto let před vlastním vznikem filmu), bohapusté končiny za hranicemi lidské civilizace a toto ústřední vele-téma film otevírá i uzavírá. V podání slovutného Londýnského symfonického orchestru a jeho brilantních hráčů vyrůstá působivě orchestrované téma do šíře i mocné závažnosti. Rozléhá se širým prostorem mezi skalním masivem a nebesy, odráží nespoutanost volného života v divoké přírodě a je nesené charakteristickým melodickým nápěvem, který je převzat z partitury k Čajkovského letní Barcarolle, z červnového příspěvku do Ročních dob.
V přijetí Čajkovského látky je patrná snaha o příbuznost s ruskou klasikou, která se mnohdy obracela právě k přírodě a jejím scenériím s touhou vyobrazit její zemskou krásu - zhudebnit širou rozlehlost bez horizontu a poklonit se před tichou působivostí horských masivů, skalnatých štítů, divoké krásy krušné stepi a nespoutané, prapůvodní, přirozené nádhery - člověkem netknuté. Rusům příroda sloužila také jako záminka k oslavě 'širé ruské duše' a tak se v jejich podání stírá rozdíl mezi přírodní scenérií, lidským naturelem a národem. Sarde tento nacionalistický náboj obrátil v morální imperativ, vtělený do závěrečného citátu ('Opravdové vzrušení z lovu nespočívá v zabíjení, ale nechat žít'). Vyznění je zřejmé. Přírodu si nelze pokořit, je třeba se před ní v úctě poklonit.
Jakkoliv se tato výpůjčka může zdát krokem k nepůvodnosti a plagiátorství, nesmíme zapomínat, že i Čajkovský si pro inspiraci zašel k židovskému folklóru. V Sardeho podání se ovšem Čajkovského resp. židovské téma proměňuje a rozpíná do nových a působivých rozměrů. Už tento nepřeslechnutelný vklad ospravedlňuje k autorským přejímkám, které jsou v tomto případě navíc podepřeny výpovědní hodnotou morálního sdělení.
Od tohoto momentu působivost soundtracku dál už jen klesá, sem tam umnou variací ústředního tématu hudba povyroste, ale úvodní fascinace už nedosáhne. Tyto variace - jednou veselé, jindy rmutné -, které mi v Sardeho podání přijdou nápaditější a sofistikovanější než například motivická práce takového Williamsovského střihu, poslech vítaným způsobem oživují. Dramaticky zaměřeným skladbám navíc blahodárně uvolňují konkrétní, na obraz vázané hranice, a vkládají do jejich průběhu myšlenkový přesah.
Už pro vznešené téma a jeho variace bych ze srdce rád ocenil soundtrack k MEDVĚDŮM vyšší mírou spokojenosti, jsou tu však skutečnosti, které výsledné hodnocení srážejí na úroveň lepšího (nad)standardu. Pokud bych měl zhodnotit Sardeho kompoziční schopnosti, musel bych bez váhání ohnout hřbet až k zemi. On vinu (alespoň ne v plném rozsahu) na rozpačitém výsledku nenese. Selhání (pokud lze tak silná slova vůbec použít) spatřuji ve zvoleném přístupu k látce i žánru a nešikovné prezentaci na CD. Přesto se ale k filmovým i hudebním MEDVĚDŮM vracím často a rád.
Tomáš Vlček 
L'ours