Americko-japonský snímek USED PEOPLE z roku 1992 (v našich končinách se objevil pod názvem "Svatba nebo pohřeb") se stal již třetí spoluprací režisérky Beeban Kidronové a skladatelky Rachel Portmanové. Pro Kidronovou byl však tento projekt na rozdíl od předešlých významný tím, že se jednalo o její první film americké produkce, stejně tak pro Portmanovou představoval její vůbec první hollywoodskou zakázku; do té doby hudbou zdobila převážně jen televizní produkty, které zpravidla neopustily její rodné britské ostrovy. A konečně pro nás, soundtrackové fanoušky, je podstatný tím, že jako první z těchto děl vyšel na CD.
Film vypráví příběh stárnoucí vdovy (Shirley MacLaine), která se na pohřbu svého manžela setká s jeho dávným přítelem (Marcello Mastroianni), jenž k ní celá dlouhá léta choval náklonnost, kterou však jakožto nežádoucí nikdy nevyjevil. Nyní smrt jeho přítele a jejího manžela v jedné osobě nejen že jejich cesty svedla, zároveň změnila dosavadní okolnosti, takže... Máme tu pochopitelně drama s prvky romance i komedie, které je v první řadě odlišné od mnoha jiných snad jen tím, že sleduje osudy hrdinů v podzim jejich životů. Tedy zatímco snímků plných zaláskovaných teenagerů či zralých nerozhodných mužů a žen řešících nekonečné rozličné vztahové či rodinné záležitosti se na nás stále valí doslova hromady, "seniorských" melodramat se často nedočkáme.
Co se výběru skladatele týče, Portmanová zdá se pro takový projekt jako stvořená, poněvadž k obdobnému žánru skládá hudbu vyloženě s oblibou. Dostala k dispozici středně velký orchestr, noty sama rozepsala pro jednotlivé nástroje a za dirigentský stolek nenastoupil nikdo jiný než její dlouholetý spolupracovník David Snell. Portmanové vrozený cit pro vykreslení emocí postav a "neviditelného" mezi nimi v mnohém napomáhá k vytvoření odpovídajícího hudebního doprovodu, přesto zatímco některé její pozdější romanticko-dramatické výtvory, které vás zaručeně chytnou za srdce (ONLY YOU, THE CIDER HOUSE RULES...), je USED PEOPLE na první poslech i přes své drobné kvality spíše nevýrazný a umrlý. V čem to vězí? Není to tím, že by Portmanová v těchto raných dobách ještě neuměla zkomponovat skutečně chytlavý a na poslech přitažlivý soundtrack, spíše jednoduše tím, že přednesla přesně to, co film potřeboval, právě ten totiž příliš nelze s ostatními podobnými snímky srovnávat. Nechybí tu v zásadě nic, co lze od tohoto žánru očekávat: sentimentální umírněnost i vstřícná rozvášněnost, tesklivá něžnost i povzbuzující rozjařenost, jenže to vše postrádá jakousi vzdušnost a (mladickou) svěžest a hudba místo toho vyznívá tónem uspávající suchopárné senility. Všudypřítomný klarinet - Portmanové díky jeho zvukově emocionální neutralitě nejoblíbenější nástroj, na němž jindy umně staví základ některých svých prací - se zde stává lichým, tuba udávající v rozvernějších skladbách tempo zavání dechovkou a chvilkami zvýrazněná trubka (Main Title) tu místy vystupuje čistě za účelem přizpůsobení hudby odpovídající starším ročníkům. Jakoby toho "důchodového" závanu nebylo málo, přímo uprostřed alba trčí úděsný dobový song v kvalitě zvuku stoleté gramofonové nahrávky, který je tam dobrý snad leda jako test trpělivosti posluchače. Portmanová jen vzácně dává v hudbě prostor vyniknout sólovým nástrojům, i zde zazní takových momentů jen málo a krátce (melancholický klavír, melodická harfa...), což je škoda, protože bez nich se jinak skladby slévají do vln nevýrazného houpání od uplakané vážnosti po rozmarnou uvolněnost, která mi není příliš po vkusu.
Portmanovým výtvorům bývá často vytýkána fádní jednotvárnost, s čímž v určitých případech nelze nesouhlasit. Nemusí to hned představovat zásadní handicap, existuje mnoho soundtracků, jež jsou ve své uhlazené stejnorodosti v podstatě originální a atraktivní (z jiných Portmanových děl mi jako konkrétní příklad vyvstává na mysl líbezný a citlivý MARVIN'S ROOM či poetický WHERE ANGELS FEAR TO TREAD). USED PEOPLE sice díky svému proměnlivému stupni vážnosti netrpí chorobnou monotónností, kdy od začátku do konce posloucháte totéž, jenže na druhou stranu bohužel nenabízí nic převratného, čím by dokázal upoutat pozornost, takže mám-li si vybrat mezi poslechem soundtracku více jednotvárného, ale líbivého, nebo pestřejšího ovšem z větší části nenápaditého a "bez chuti", pochopitelně raději volím to prvé. Z alba se tak stává titul zajímavý především jako sběratelský kousek do sbírky či jako seznámení s ranou tvorbu skladatelky, která se sice nemůže rovnat některým jejím pozdějším dílům, ale ani nezpůsobuje křeče odporu.
Uvažujete-li o pořízení tohoto CD, vězte, že jelikož Big Screen Records již neexistuje, je podobně jako jiné jeho vydané tituly (např. zde nedávno recenzovaný Goldsmithův DENNIS THE MENACE) sehnatelné pouze "z druhé ruky", přes internetové aukce či různé výprodeje. Jeho cena sice stále bývá nízká, nemusí tomu tak však být i do budoucna.
Stanley
Hudba *** Album ** Zvuk ****
|
