Soundtrack k SVĚTLŮM VELKOMĚSTA patří k nejstarším zde recenzovaným ? roste tudíž nebezpečí, že se příliš vzdálí dnešnímu posluchači a jeho slechům navyklých hudebním trendům raného jedenadvacátého století. A přece, přes sedmdesát let stará hudba se stačila zarýt hluboko do historie filmu a i dnes dokáže oslovit. Na plátna kin se nyní vrací zrestaurovaná verze SVĚTEL VELKOMĚSTA Charlieho Chaplina, filmového génia své doby, a to v jedinečném doprovodu živého orchestru. Při té příležitosti zaznamenal Carl Davis s hudebním tělesem The City Lights Orchestra v roce 1991 na CD nosiče re-recording Chaplinovy původní hudby.

SVĚTLA VELKOMĚSTA (1931) zůstávají v Chaplinově filmografii nejdéle připravovaným dílem. Natáčení původně němého filmu se vleklo po více jak dva roky. Mezitím stačil do kinematografie razantně vstoupit zvuk. Tuto revoluci si ani přepečlivý génius Chaplinova formátu netroufl ignorovat a zvuk nakonec do souboru svých výrazových prostředků přijal. Narozdíl od bezpočtu jeho kolegů, kterým příchod zvuku zarazil kariéru komiků, seznamoval se Chaplin se zvukem obezřetně a s příkladným respektem. A tak jeho první 'zvukový' film zůstává zpola němý, bez dialogů a s několika málo drobnými, ale o to zásadnějšími ruchy (bouchnutí dveří u milionářova auta, které rozběhne zápletku založenou na omylu nebo komický sípot polknuté píšťalky). Chaplin ovšem buduje vizuální komice silnou oporu v synchronizovaném hudebním doprovodu.

Poslední informace úvodních titulků uvádí celou záležitost se zvukem na pravou míru. SVĚTLŮM VELKOMĚSTA připisuje status: 'a comedy romance in pantomime written and directed by Charlie Chaplin'. Stačí jenom dodat 'music composed by...' Zásluhou hudby totiž Chaplinova fenomenální komika už tak docela němá není.

Už ve svých němých filmech věnoval všestranný Chaplin velkou pozornost hudbě, která měla živě zaznívat při slavnostních premiérách. Chaplin nicméně zaskočil tisk i veřejnost prohlášením, že k SVĚTLŮM VELKOMĚSTA dodatečně složí originální kompozici v rozsahu celého filmu.

Stylově Chaplin navazuje na tradici hudebního prostředí tehdy velice populárního vaudevillu (popřípadě music hallu) a rozpustilé šantánové muziky vůbec. Jeho melodie jsou zpěvné a jaksi neodbytné, ba přímo dotěrné. Řekl bych snad až do tance 'skočné', z většiny vázané na valčík. V aranžích je doprovází velké množství komických prvků, své nezadatelné místo si však uslzený 'chaplinovský' sentiment samozřejmě uhájí.

Kruhová maska se rozevírá a zívající klarinetový motivek hned na úvod ouvertury značí probuzení do nového, rušného dne ve velkoměstě. Dnešním uším může takový prostředek znít silně anachronicky, svou úlohu ale sehrává znamenitě a hned z kraje dává na srozuměnou kvalitu Chaplina-skladatele, který v ničem nezaostává za Chaplinem-tulákem. Zvesela trilkující píšťaly se posléze rozpustile prostřídají s dechy, ty nesou neméně radostné a neméně optimistické melodické téma, jež je pro SVĚTLA VELKOMĚSTA charakteristické.

Romanci - a u Chaplina tohoto období nepostradatelný sentiment - přináší druhá skladba The flower girl (violetera). Něžnou harfou Chaplin vkročí do sentimentu a tklivými smyčci v jímavém podání melodického 'Love theme', jehož autorství bývá přičítáno Josému Padillovi, loudí na posluchači soucitnou slzu. To struny přímo lkají, když se Chaplin znenadání zamiluje do slepé květinářky, která si jeho - chudého a z nouze přespávajícího kde se dá (například pod pláštěm kryjící zbrusu nové sousoší) - pomýlí s milionářem. Chaplinův sentiment je ovšem stejně nevinný a bezelstný jako jeho komika 'krutých schválností'.

K podtržení komických situací sahá Chaplin k 'myckey-mousing' (například v At the millionaire's home) stejně často jako k výrazné zvukomalbě obrazotvornými nástroji. Zde se projevuje Chaplinova prozíravost a důvtip. Tématem skutečně vážnou scénu milionářových sebevražedných úmyslů 'shodí' nemístným myckey-mousingem. Myckey-mousingu ovšem využívá velmi střídmě - dá se říci výjimečně - přičemž jeho synchronizaci omezuje na minimum. Po většinu hudebního doprovodu se hudba k filmu váže prostřednictvím klenuté melodické podmalby a rytmické souvztažnosti. Jen místy se hudba přimkne k obrazu důmyslně volenými pomlkami - přesnými cézurami protahuje Chaplinovu akci na plátně nebo zveličuje jeho gesta. Klopýtne s ním, když dostane ránu, nebo vrávorá, když je u milionáře domněle zpitý.

Overture/Unveiling the statue - úžasné komické téma! Rozpustilý orchestr složený z nezbedných hudebníků - trilkují, skotačí a veselí se. Doprovázejí Chaplinovy eskapády s milionářským partnerem, honičky, úprky před vyššími, silnějšími nebo mocnějšími.

The boxing match - kastaněty smíšené s klarinety napovídají, že na Chaplina čeká jáma lvová. Nástup do ringu ohlašují fanfáry na trubku. Odbije gong, je tu první kolo a v tu chvíli pro mě osobně přichází nejkouzelnější hudební moment potměšilého, šelestivého ostináta - nyní doplněného o flétnu s vysokou trilkující figurou. Zde Chaplin dynamizuje scénu kontrapunktem (několik let před Pudovkinovým, Ejzenštejnovým a Alexandrovým manifestem!). Legenda se nezapře.

Složení alba nahrává poslechové pohodě, příjemně a živě plyne, byť se mnohdy v rychlém sledu prostřídá hned několik hudebních stylů a nesourodých stylizací.


Carl Davis (1936) - skladatel, aranžér, dirigent; Američan žijící v Británii (od šedesátých let). Těžištěm jeho skladatelské profese jsou kompozice pro televizi a zejména pak němé filmy, což je oblast, kde se Davis 'našel'. Věnuje se jak rekonstrukcím dochovaných torz hudebních doprovodů k němým filmům, komponuje však také čistě původní hudbu ?ex post?. Jeho zatím největším úspěchem byla rekonstrukce hudby věhlasného švýcarského skladatele Arthura Honeggera k ambicióznímu projektu vizionářského režiséra meziválečné Francie Abela Ganceho 'Napoleon' (1927). Nejprve re-aranžoval Chaplinovu hudbu k Světlům velkoměsta (1931), po té ke Zlaté horečce (1925). Davis také dokončil práci na hudebním ozvučení šestnácti grotesek, které Chaplin mezi lety 1916 a 1917 natočil pro Mutual film corporation. Do jeho filmografie se též řadí kompozice k Benu Hurovi (1927) nebo Fantomu opery (1925) Lona Chaneyho. K nejznámějším Davisovým soundtrackům patří ten k šestidílné televizní adaptaci Pride and prejudice (1995) Jane Austenové.


TOMÁŠ VLČEK