Ty tam jsou doby, kdy byl Steven Spielberg nucen film za filmem trpět přízvisko "věčné dítě", které mu pravidelně snášela na hlavu kritika na celém světě. V rámci jeho filmografie snad MNICHOV (Munich, 2005) konečně zbourá předsudky i těch nejzarputilejších hnidopichů, protože Spielberg zašel zase o pořádný krok dál a natočil regulérní teroristický thriller se vším, co k němu náleží, včetně odpovídajících brutalit. O to víc zamzrzí, že hudba v něm - i přes nezpochybnitelnou nominaci na Oscara - ani zdaleka není tím, čím v jeho kontextu mohla být.

úmyslně říkám v kontextu, protože hodnotit ji bez ohledu na film by bylo nejen nespravedlivé, ale zároveň bych jednu z hvězdiček musel odbarvit zpátky na bílo. A to nechci. Už proto, že v rámci Williamsovy tvorby jde o dílko přinejmenším pozoruhodné.

Originální formou, lehce kontroverzní obsahem - tak nějak bych ho nejstručněji charakterizoval. I mě se zprvu zdálo, že neustálé srovnávání se SCHINDLEROVÝM SEZNAMEM (Schindler's List, 1993) má původ v zákeřně paranoidních představách autorových antifandů. Stačilo však pár soustředěných poslechů, a aniž bych chtěl, začal jsem tam "Schindlera" slyšet také, a to víc než by bylo zdrávo.

Na první poslech zní soundtrack moc zajímavě, protože, ač Williams nevyrukoval s žádnými osvědčenými trumfy, dokázal zaujmout s naoko přitažlivým hávem. Ani ne tak zcela logicky použitými blízkovýchodními prvky v čele s teskným hlasem přesvědčivé vokalistky Lisbeth Scott (v jejím podání je motiv Mnichova opravdu dokonale plačtivý), jako spíš příjemně experimentálním zpracováním thrillerových pasáží. Obzvlášť poutavá je práce s pianem, místy rafinovaně plíživým, místy doslova splašeným. Hudba je navíc o to zajímavější, oč víc balancuje na hranici slyšitelnosti. Jako taková probouzí drobnými nuancemi, které přesně neodhalíte ani zuřivým štelováním volume ovladače, zvláštní touhu slyšet to znovu a znovu - troufnu si říct závislost. V těchto ohledech je Williamsova kompozice fascinující.

Prioritním rozměrem Williamsovy kompozice jsou emoce, od kterých si patrně většina nedočkavců slibovala nejvíc. Tady ale kosa zle narazila na kámen. Tklivé pasáže sice plní svou ílohu uspokojivě, jenže v příběhu, kde lidé páchají zlo na jiných lidech, byste - po vzoru SCHINDLEROVA SEZNAMU - čekali něco víc než jen slušně odvedenou práci. O to víc zarazí, že právě v SCHIDLEROVĚ SEZNAMU se řada mnichovských motivů, včetně jejich orchestrací, doslova zrcadlí. Chvílemi to až vypadá, jako by Williams zalovil v šuplíku, koncept "Schindlera" přetvořil na koncept MNICHOVA, vzniklý koktejl promíchal, a orchestracemi nakonec svůj malý fígl nechtěně prozradil (samozřejmě nadsázka).

V čele motivů, které měly ítočit na slzné kanálky, se však naštěstí objeví jeden, který je natolik působivý, že ani do uší bijící spojitost s doposud posledním autorovým oscarovým dílem jeho sílu pranic neoslabí. Jde o poutavé téma Avnera, hlavní motiv spjatý s titulní postavou (Eric Bana). Právě jeho si záhy po mnichovském olympijském atentátu na 11 izraelských sportovců (4. září 1972) vybere izraelská premiérka, aby ho za pomoci šéfa Mosadu (skoro nepoznatelný Geoffrey Rush) zasvětila do krutého, leč zdánlivě spravedlivého plánu odplaty. Avner se tak bez řečí stává vůdcem 5 členné skupiny, která má jediný íkol - najít a viditelně zlikvidovat všechny ídajné strůjce mnichovského masakru.

Eric Bana prakticky nesleze z plátna a zajímavým, leč předvídatelným vývojem jeho postavy ho po celou dobu věrně provází Williamsův chytlavý motiv. Až na jednu drobnější variaci ho autor předkládá vždy v totožné podobě, ovšem pokaždé vyznívá íplně jinak, a to nejen mírou naléhavosti. Williams si s ním vyhrál natolik, že při sebemenších změnách výrazu vyjádří emoce hned několika různých charakterů (od tklivých až po mrazivé), což ještě podtrhují rozmanité orchestrace - Avnerovo téma uslyšíte v podání kytary, klavíru, cella, hoboje i celého lesa smyčců. Vrcholí pochopitelně v závěrečné skladbě/scéně (End Credits), kterou si Spielberg dovolil vypointovat hned na dvou frontách a při posledním záběru (všímejte si detailů) tak Williams dost možná hraje i vstříc dalšímu snímku svého odvěkého chlebodárce.

Zvláštní kapitolou filmu jsou pochopitelně teroristé, kteří mají také svůj motiv, i když bych ho nazval spíš motivem atentátníků. Přestože sám Spielberg je žid, mezi oběma protistranami nevymezuje výrazný rozdíl, a s vervou naopak zobrazuje, jak se s každým dalším jménem škrtlým na seznamu lovci nechtěně a nevědomky stylizují do podoby lovených. Vražedné ítoky Palestinců i izraelských mstitelů tak doprovází nachlup stejná hudba, čímž Spielberg díky Williamsovi vyjádřil vše tou nejjednodušší možnou cestou. A vpravdě je ta plíživě znepokojivá směsice až minimalisticky laděných vrstev perkusí zřejmě tím nejlepším, co soundtrack nabízí. Na albu je ke slyšení čtyřikrát a intenzivní napětí, které spolehlivě vyvolává, by se dalo doslova krájet.

Co se týče akčních skladeb, takovou, která toto označení snese, obsahuje album jen jednu (Letter Bombs). Použitím smyčců a tympánů připomene loňskou VÁLKU SVĚTŮ (War of the Worlds), experimentálním saxofonem zase Nymana.

MUNICH je zvláštní dílko. Jeho originalita je nesporná, ale jak vysoká, záleží jen na míře vaší tolerance k citacím a náklonnosti k Johnu Williamsovi, protože občasná inspirace jinde je vskutku do uší bijící. A skladatel Williamsova formátu zkrátka musí počítat s tím, že bude pod drobnohledem víc než ostatní, proto bych ji neopomíjel. Williams MNICHOVEM rozhodně nezklamal, ale jestli splnil očekávání... podle mě ne. I tak si ale jeho díla vážím, protože mě na něm cosi přitahuje - ta zvláštní nepopsatelná atmosféra, která sálá i z filmu. Dramaturgicky navíc album nemá chybu, a abych byl zcela upřímný, pro původně neplánované 4 hvězdičky jsem se nakonec rozhodl především kvůli fantasticky zaranžované izraelské hymně (Hatikvah), která je v mých očích tím jednoznačně nejdojemnějším, co se dá na albu (i ve filmu) najít.


SCAJO