Po výpravné prstenové trilogii Petera Jacksona, která, jak se nakonec ukázalo, nezavdala k očekávané dlouhodobé spolupráci australsko kanadského dua Jackson/Shore, se Howard uchýlil k osvědčenému chlebodárci Davidu Cronenbergovi, čímž se po devítihodinovém non stop dobrodružství v Tolkienově říši opět vrátil ke svým tvůrčím kořenům prorostlým s možná nejkontroverznějším režisérem současnosti. A nebyl by to starý dobrý Cronenberg, kdyby Olsenův scénář, jenž se dal natočit tisíci komerčními způsoby, nezhmotnil opět úplně jinak ? tj. zjevně proti představám průměrného filmového konzumenta. Scénář sám o sobě ničím nepřekvapí, místy je dokonce na Cronenbergovské poměry trestuhodně předvídatelný, ale o to zajímavější je režisérův přístup k němu, ať už se jedná o tematiku manželského života po Cronenbergovsku či samotného násilí, které, ač jen poskrovnu vizuálně, je hlavní náplní filmu.

Ve zkratce jde o tolik: Idylický venkovský život rodiny Stallových jednoho dne nečekaně naruší brutální přepadení obchodu, které ještě brutálněji vyřeší pracovník Tom Stall (Viggo Mortensen), když bez zjevnějších problémů oba násilníky zpacifikuje ? jednoho přitom zcela v Cronenbergovském trendu velice efektní dírou do hlavy. Ve svém městečku se Tom sice stane hrdinou, jenže medializace jeho "hrdinského" činu nechtěně rozpoutá řetězec dalších víceméně brutálních událostí. Začíná to tím, že záhy po odvysílání reportáže z místa činu navštíví Toma elegantní skupinka mafiánů v čele se zohaveným Edem Harrisem, který se k Tomovi (alias Joeymu) hlásí jako ke starému známému, čímž otevírá dveře manipulátorským schopnostem Cronenberga, který ani po šedesátce neztratil nic ze svých tvůrčích návyků, pro které ho někteří uctívají a mnozí nenávidí.

Vzhledem k tomu, že bezmála celých pět let před DĚJINAMI NÁSILÍ, se Shore kromě zastávky u dalšího dvorního spolupracovníka v oblasti bezedné temnoty Davida Finchera (ÚKRYT, 2002) nevěnoval ničemu jinému než PÁNOVI PRSTENŮ, jsou jeho ozvěny v Cronenbergově snímku logicky slyšet. Možná za to může opětovná přítomnost Vigga Mortensena (Aragorn z PÁNA PRSTENŮ), jehož motiv - nejpatrnější ve skladbách Tom, Hero a Ending - je soundu Shoreových prstenových kompozic nejpodobnější. Tím ale veškerá formální i tematická spjatost s Frodem a spol. hasne a zůstává v rámci žánru nadstandardní kompozice, která rovným dílem a bez zjevných přešlapů mísí zlo a bezvýchodnost s oddanou familiárností,

Stejně jako film má hudba logicky dvě roviny a v tomhle ohledu jde o první Cronenbergovskou kompozici, kde mohl Shore skládat jak čistě depresivně, tak ryze láskyplně, což dělá z DĚJIN NÁSILÍ jeden z posluchačsky nejzajímavějších soundtracků z dílny dvou milovaných i zatracovaných Kanaďanů. I na albu je to tak, že každou temnější skladbu střídá nějaká ta poklidnější, i když většinou ne úplně idylková. Důkazem byť úvod alba, které začíná podkreslovačkou chladnokrevného řádění dvou zmiňovaných násilníků v motelu (vrzavé smyčce, zlověstné dechy, melodie veškerá žádná). Hned druhá skladba, s nosným motivem Toma, o který se pere lesní roh a flétna, ale obrací o 180 stupňů a uvrhne nás do atmosféry rodiny, ve které bychom z fleku chtěli žít. Třetí skladba s familiérním flétnovým love theme, která doprovází jednu z nejnápaditějších milostných scén vůbec, dokonalou idylu ještě našponuje, aby vzápětí zase všechno zbortila skladba Diner, která spolu s vrzajícími smyčci vrací na scénu násilníky. Přidávají se dechy a perkuse, vypjaté smyčce, Tomův lesní roh a záškodníci jdou k zemi. V lehkém náznaku fanfáry následuje hlavní motiv (Hero) a ve stejném duchu plyne hudba až do konce. Napětí střídá relativní uvolnění a naopak.

Z oné kvalitativně poměrně vyrovnané a dokonale fungující (byť značně monotónní) změti napětí, strachu a emocí, která následuje, ještě stojí za samostatnou zmínku skladby Run, The Staircase a působivý závěr. Track Run jasně demonstruje současný akční Shoreho styl, započatý PÁNEM PRSTENŮ a vypilovaný ve Scorseseho LETCI (2004). Rytmický dechový, potažmo smyčcový základ, podbarvený úmyslně tlumenými perkusemi, úsečnými výpady dalších dechů a zběsilými, čím výše tím lépe položenými smyčci.

Skladby The Staircase a předposlední The Return jsou emocionálním vrcholem alba. První jmenovaná doprovází druhou milostnou scénu, tentokrát ryze živočišnou, pramenící ze vzteku a zoufalství. Idylické love theme už je v této fázi filmu samozřejmě pryč a k Shoreho cti je třeba poznamenat, že drobné fragmenty nového, smyčcového motivu na původní milostné téma jasně odkazují. Skladba The Return pak obsahuje v podstatě to samé, jen v delším hávu a honosnějším balení, a závěr alba (The Ending) navozuje atmosféru klidu a míru, když návratem původního, leč lehce nepokojného love theme podtrhuje závěrečný smír.

DĚJINAMI NÁSILÍ Howard Shore potvrdil vysoký standard, kterým se v posledních letech pyšní. Jako tradičně sice jeho hudba není až tak pestrá výrazově, posluchačům kterým jde spíš o prožitek to ale vadit nebude.


SCAJO