David Arnold se vrátil ke stylu, který ho katapultoval mezi elitu - bombastickému orchestru s jemnou a téměř nepostřehnutelnou příchutí elektroniky. Potěšil tak většinu svých fanoušků, protože naposledy měli možnost takovouto hudbu slyšet na promu GODZILLA, skladatel se pak věnoval projektům, kde prim hrála výrazná "break-beatová" elektronika a samply. Soundtrack k THE MUSKETEER je tak stylově nejbližší k INDEPENDENCE DAY, což možná může působit překvapivě, protože jak se může hudba z historického dobrodružného filmu podobat velkolepému sci-fi ze současnosti? No, všechno je to dáno tím, že Mušketýr, tato x-tá adaptace klasické Dumasovy předlohy, je tou takzvaně "moderní", tzn. určená pro teenagery, s postavami chovajícími se a jednajícími podle současných zvyklostí a také, a to především, s choreografií akčních scén po hong-kongském způsobu. Podobný případ jako dvojice soundtracků od Nicka Glennie-Smithe THE ROCK a THE MAN IN THE IRON MASK.

Tím jsem jednoduše naznačil fakt, že tento snímek je naprostá blbost (nicméně s několika výbornými akčními scénami) a Arnold se nemusel moc snažit, aby jeho hudba film převyšovala rozdílem třídy. Už první skladba alba je zároveň jeho vrcholem, protože v plné síle představuje hlavní motiv - mohutné fanfáry podkreslené pulzujícím orchestrem, s výraznými činely a houfem smyčců. Jde o velmi povedené a velmi klasické téma pro dobrodružný žánr (srovnatelné i s klenotem jako CUTTHROAT ISLAND), které se vám bez problémů uhnízdí v hlavě a vy si ho budete ještě dlouho po skončení poslechu alba pobrukovat. Vždy přímo vidím tryskem uhánějícího koně, na jehož hřbetě, vztyčen ve třmenech a s taseným mečem, se hrdina vydává zachránit unesenou dámu... :-) Nebo jiné podobně "stupidní", ale zároveň krásné a neodolatelné klišé :-)

Hlavní dominantu soundtracku vytvářejí akční skladby (k nejlepším patří Fight Inn, Jailhouse Ruck a předposlední Ladder Fight). V těchto případech jde o ížasné melodické, energií nabité, bohatě zinstrumentované a mnoha nápady protkané pasáže, které se jenom těžko dají poslouchat v klidu, aniž by se člověk nezačal alespoň podivně pohybovat do rytmu. Akčních pasáží na albu hodně (několik romantických, dobových či dramatických tracků nestojí za řeč), ale hlavně druhá polovina trpí přílišnou monotónností, kdy se hudba tak nějak slévá dohromady a posluchač se už začíná trochu nudit, protože s nápady a originálními myšlenkami se najednou šetří a všechna ta energie z orchestru začíná být trošku ubíjející. Tato určitá ztráta "drajvu", která se tak špatně vysvětluje a obhajuje, je vlastně jediným důvodem, proč je nakonec výsledné hodnocení trochu přísné 3 hvězdičky (protože první polovina soundtracku je za čisté 4*).

Ale to nic nemění na tom, že pokud se vám líbí klasická dobrodružná hudba v podání mohutného orchestru (a že se líbí 90 procentům soundtrackářů), neměli byste toto dílo minout. Zvlášť, jestli si vás David Arnold získal svými rannými pracemi na téma: "Nepřátelští ufoni".

VanTom