Nechvalně proslulý příběh jednoho z nejbestiálnějších vrahů všech dob, jehož totožnost i motivy činů zůstanou patrně navždy opředeny nepropustnou rouškou tajemství, se už za těch bezmála 120 let dočkal nespočtu románových a filmových zpracování, od ísměvného braku až po díla hodná obdivu. Jednou z celosvětově nejpopulárnějších verzí se stala překvapivě comicsová kniha FROM HELL scénáristy Alana Moorea a výtvarníka Eddieho Campbella, a právě ona se stala předlohou pro stejnojmenný film bratří Hughesových (Z pekla, 2001). I přes dosti rozporuplné přijetí kritiky, která ho dokázala jak ocenit, tak zatratit, se stal snímek amerických dvojčat Alberta a Allena bez diskuze hororově nejvydatnějším zpracováním legendy jménem Jack Rozparovač.

Z ustavičně ztemnělého plátna sálá těžce ponurá atmosféra, z obětí efektně cákají hektolitry krve a z reproduktorů se line doslova pekelná hudba, říznutá nezbytnou dávkou romance. Co víc si přát?

Teorii, že každý film je ve své podstatě love story tento vydařený horůrek jen potvrzuje, a přestože milostná linie tu hraje jednoznačně druhé housle, skladatel Trevor Jones udělal z love theme rovnou téma hlavní. Ale žádná škoda, protože vztah inspektora Fredericka Abberlinea (skvělý Johnny Depp) s Mary Kelly (standardní Heather Graham) děj nijak zvlášť nebrzdí a narozdíl od většiny poplatně napasovaných aférek ho dokonce zpestřuje, zrovna jako jeho hudební obdoba. Kdepak, žádné ufidlané klišé se nekoná. Už jen fakt, že Abberline je ustavičně nadopovaná troska se smutnou minulostí a Mary Kelly zase smutná prostitutka s nejasnou budoucností, dodává jejich jednoduchému smyčcovému motivu hloubku a jednoznačně tragický podtext.

Love theme zazní prakticky v totožné podobě â?? jen s odlišnou razancí â?? téměř v každé skladbě a spolu s hrstkou jemných smyčcových předeher tvoří jediný světlejší okamžik celé dvouhodinové kompozice. Z toho vyplývá, že album obsahuje jen něco přes polovinu Jonesovy hudby, jeho kompletnosti však není co vytýkat. CD je naplněné skoro po okraj a v bezmála 70 minutách na vás vychrlí většinu toho, co zaznělo ve filmu. Nic zásadního nechybí, takže se stačí jen pohodlně usadit a nechat se prostřednictvím pana Jonese vtáhnout do zločinem prosáklé atmosféry nočního Londýna roku 1888.

Hned ívod je všeříkající â?? Ocitáme se v děsivé čtvrti Whitechapel (ve skutečnosti ovšem Praha). Hbitá kamera se potuluje špinavými ulicemi, kde v noci vládnou ožralové, pasáci a prostitutky, spořádaného občana abyste pohledali. Ke slovu tak logicky přichází tiché elektronické bručení, hluboké smyčce a nervózní basa (základní stavební kameny Jonesovy kompozice). Už tady ale veškeré srovnávání alba s hudbou ve filmu razantně utínám, protože soundtrack, jak už to tak bývá, je neuvěřitelně zmateně přestříhaný a poslepovaný a více než hodinu Jonesovy hudby prezentuje v 11 čistě orientačně pojmenovaných suitách. Těm nelze vcelku nic vytknout, protože z čistě posluchačského hlediska jsou seskládány velmi efektivně a prakticky neobsahují hluchá místa, na druhou stranu tu chybí detaily a v souvislosti s albem už proto nemůžu psát o šikovných piklích, které kulo režisérské duo na diváky pomocí Jonesových motivů už od ívodního obrazového prologu.

Jak už jsem napověděl, s hudbou je ve filmu zacházeno opravdu velmi citlivě a upřímně řečeno, nevzpomínám si na jiný horor, kde by měly konkrétní motivy tak pevné místo a kde by byly pro děj tak zásadní. Jones navíc nepracoval jen s tématy postav, ale zašel mnohem dál. Například všechny divoce perkusivní sekvence (třeba ve skladbě A Sprig of Red Grapes) by se daly charakterizovat jako â?žnaštvanej Abberlineâ?ś, a svoje téma mají dokonce i inspektorovy snové vize. Co se týče vskutku invenčně natočených vražd bezbranných prostitutek, k nim Jones přistupuje pokaždé jinak, v závislosti na tom, s jakým stupněm vizuální brutality režiséři při konkrétním kuchání vyrukují. Z hlediska atmosférotvornosti je jednoznačně nejvydařenější motiv (lépe řečeno â?žsoundâ?ś) samotného Jacka Rozparovače. Jones jeho postavě nepřiřkl žádnou konkrétní melodii, ale vsadil na mrazivě ponuré orchestrální víření o dvou gradovaných tónech, které ve mně, nevím proč, evokuje šlehající plameny. Dost možná však Jones podobnou souvislost zamýšlel. Už jen proto, že až do chvíle odhalení je Jack Rozparovač ve filmu skutečně stylizován do podoby ztělesněného symbolu horoucích pekel. Ostatně, s největší razancí bouří jeho ďábelský motiv právě ve chvíli, kdy Jack v temné místnosti, osvětlené plamínkem svíčky, pronáší působivou repliku â?žWe are in Hellâ?ś. Náhoda?

Jak vyplývá z předchozích řádků, Jonesova hudba je v plném rozsahu působivá i bez obrazu, ovšem jen v případě znalosti snímku. Stejně jako film sází na kontrast věrné dobové výpravy s ryze moderními filmařskými vychytávkami (od zrychlených záběrů a klipovitého střihu až po stylizaci záběrů do jedné barvy), spoléhá Jones na osvědčenou kombinaci univerzálně využitelného orchestrálně chorálního základu s moderní elektronikou a rytmickými výpady perkusí. Výsledek sice není dokonalý ani ohromující, jenže po formální stránce nemá film ani hudba chybu a vzhledem k tomu, že obojí tvořili autoři bez vyšších ambicí než zaujmout, vychází výsledek jejich společné snahy na výbornou. Zkrátka a dobře, film by byl bez Jonesovy hudby poloviční a hudba by zase vyzněla naprázdno bez něj. Spolu však tvoří jeden z nejzajímavějších hororových počinů posledních let. Kéž by taková kombinace vycházela častěji.

V rámci žánru je Jonesova hudba nebývale melodická, a přestože je jeho styl cítit doslova z každé noty, nebudete mít tentokrát ten neodbytný pocit, že už jste to někdy slyšeli. Nejen motivy, ale dokonce i ta hrstka akce, jsou totiž na Trevorovy repetitivní poměry docela originální a především decentní (ale zásadní) prací se smíšenými sbory a sólovými vokalisty autor doslova zabodoval. Ĺ patná není ani ívodní (ve filmu závěrečná) píseň Marilyna Mansona, i když v kontrastu s Jonesovými instrumentacemi působí jako pěst na oko a jsem si absolutně jist, že většina milovníků filmové hudby ji bude ze srdce nenávidět, stejně jako poslední orchestrální skladbu, ímyslně nahranou v příšerné kvalitě prastarého gramofonu.


SCAJO