Jerry Goldsmith složil během půlstoletí své plodné kariéry filmového skladatele celou řadu skutečně vynikajících soundtracků. K těm pravděpodobně nejslavnějším a kritiky neuznávanějším patří jeho hudba k prvnímu celovečernímu filmovému dobrodružství posádky vesmírné lodi Enterprise. Po ohromujícím úspěchu Lucasových STAR WARS v roce 1977 se téměř každé hollywoodské studio chtělo na jejich popularitě svést a přijít se svým vlastním sci-fi hitem. Studio Paramount vsadilo na vzkříšení příběhů kapitána Kirka, pana Spocka, doktora McCoye a dalších známých postav z populárního seriálu STAR TREK ze 60. let. Produkce se ujal tvůrce a producent původního seriálu Gene Roddenberry, režie Robert Wise (sci-fi DEN, KDY SE ZASTAVILA ZEMĚ, muzikály WEST SIDE STORY a ZA ZVUKŮ HUDBY). Oba velmi stáli o to, aby hudbu dělal Jerry Goldsmith, který na přelomu 70. a 80. let patřil společně s Johnem Williamsem mezi nejžádanější skladatele v žánru sci-fi, fantasy a dobrodružných filmů. V tomto žánru už za sebou také pár velkých úspěchů měl (PLANETA OPIC, LOGANŮV ÚTĚK). Navíc s režisérem Robertem Wisem již dříve spolupracoval na snímku THE SAND PEBBLES a Gene Roddenberry o spolupráci s ním uvažoval již v dobách televizního seriálu.

Producenti po Goldsmithovi nejprve požadovali, aby napsal hlavní motiv ala HVĚZDNÉ VÁLKY. On se však rozhodl jít vlastní cestou a pro scény s Enterprise vytvořil melodii, která spíše připomínala jeho téma pro válečný film THE BLUE MAX. Goldsmith začal komponovat krátce poté, co dokončil hudbu pro sci-fi horor VETŘELEC, další ze svých velkých úspěchů. Z důvodů zpoždění postprodukce a dalších problémů s nedokončenými zvláštními efekty měl na začátku k dispozici jen velmi málo hotových scén (s několika mu dokonce museli pomoct seriáloví skladatelé Fred Steiner a Alexander Courage). Nejprve tedy složil jen asi půl hodiny hudby, kterou i nahrál. O pár dní později mu zavolal Robert Wise. Když se setkali, tak mu řekl, že ta hudba nefunguje, protože tam není žádný motiv. Sice se mu prý líbila, ale spíš mu připadala jako hudba k plachtění. Goldsmith uznal, že melodie pro Enterprise není dostatečně rozpracovaná, aby mohla sloužit jako motiv a tak ji přepsal. Po dvou týdnech přemýšlení konečně přišel s přepracovaným, výrazným, energickým hudebním tématem, které se stalo jedním z nejpůsobivějších motivů Goldsmithovy kariéry. Zaznělo i v dalších celovečerních startrekových filmech a Gene Roddenberry prosadil, aby bylo použito jako hlavní téma v následném televizním seriálu STAR TREK: THE NEXT GENERATION.

Hlavní motiv (Main Title) hraje sólo trumpet v doprovodu dřevěných dechů, hornů, smyčců a zvonků. V jeho melodické variaci, jakémsi sekundárním "B" tématu, (viz 0:27) dominuje šest lesních rohů a houslová sekce. Obě melodie se vzájemně střídají (A-B-A-B-A). Ve filmu hlavní motiv reprezentuje loď Enterprise, což je nejvíce patrné v často kritizované dlouhé scéně v suchém doku, ve kterém se Enterprise po rekonstrukci připravuje na svůj další let (The Enterprise). Zde zaznívá jak ve své typické fanfárové podobě, tak i v jemném aranžmá tlumeného sóla lesního rohu (0:42) nebo violoncell ozdobených tremolem houslí a viol (1:29). V rytmickém, téměř pochodovém triumfálním aražmá tento motiv doprovází scénu, ve které Enterprise opuští svůj dok (Leaving Drydock). Slyšet ho však můžeme i v dalších scénách, během finále filmu (A Good Start) a při závěrečných titulcích (End Title).

Jednu z nejkrásnějších melodií má Iliin motiv (Ilia´s Theme), který zastupuje milostný vztah Delťanky Iliy a prvního důstojníka Deckera. Koncertní aranžmá pro smyčce a klavír bylo použito jako overtura na začátku filmu ještě před úvodními titulky. Společně s filmem THE BLACK HOLE (hudba: John Barry) to bylo naposledy, kdy byla tato tradice ze slavných dob Cineramy použita. Je trochu škoda, že tento krásný motiv Goldsmith ve filmu samotném příliš nezužitkoval. Můžeme ho například slyšet při setkání Deckera s Iliou (dosud nevydané No Goodbyes). Velmi zajímavá, upravená variace v podání 2 tub a 6 lesních rohů zaznívá během scény přeletu nad V´Gerem (Vejur Flyover). Zde jakoby skladatel naznačoval, jak významnou roli Ilia později sehraje při komunikaci s V´Gerem. K návratu původní romantické podoby motivu dochází v závěru filmu během setkání posádky Enterprise s tajemným hostitelem (Vejur Speaks) a v závěrečných titulcích (End Title).

Jedna z nejlepších skladeb soundtracku zaznívá hned v úvodní bitevní scéně, ve které jsou válečné lodě Klingonů zničeny tajemným mračnem (Klingon Battle). Jde o fascinující symbiózu symfonického orchestru se zcela netradičními nástroji, které vytvářejí velice neobvyklé zvuky. V úvodu slyšíme silně rytmické tempo doprovázející blížící se tři klingonské lodě. Téměř primitivní rytmus je kombinací pizzicata houslí a viol a klavíru, na který se ale nehraje standardně klávesami, ale údery paličkou na litinový rám uvnitř korpusu nástroje. Podivné chřestění připomínající zvuk kastanět, které tuto rytmickou linku akcentuje, vytváří angklungy, bambusová chřestítka domorodých obyvatel indonéské Jávy používaná při náboženských rituálech i světské zábavě. Tvoří jej dvě a více seříznutých tyčinek bambusu volně navléknutých do základního bambusového rámu. Rychlým opakovaným pohybem této konstrukce do strany vzniká charakteristický chřestivý zvuk. Toto rytmické ostináto doprovází snadno zapamatovatelné hudební téma vystihující barbarskou a bojechtivou povahu Klingonů. Motiv zpravidla hrají dvě trubky v doprovodu hornů nebo dřevěné dechy (hoboje, fagoty a anglický roh). Toto téma se ve filmu dále znovu neobjevuje, ale Jerry Goldsmith ho později použil v pokračování STAR TREK V: NEJZAZŠÍ HRANICE. V posledních třech filmech (STAR TREK: PRVNÍ KONTAKT, STAR TREK: VZPOURA a STAR TREK: NEMESIS) pak převzalo funkci motivu Worfa.

Během skladby občas zaznívá podivná ozvěna zvláštního nástroje, elektrické basové flétny s exoplexem. Jde o zařízení, které elektronicky produkuje zvuk flétny a doplňuje ho ozvěnou slábnoucí hlasitosti a intenzity. Ostrý kovový zvuk zase vytváří tzv. rub rods, hliníkové tyče, které při tření nakalafunovanou rukavicí vydávají velmi vysoký až pištivý tón. Podobné zvláštní kovové zvuky, které jsou slyšet například v úplném úvodu skladby, má na svědomí další ne příliš známý instrument, waterphone. Tento nástroj z oceli a bronzu inspirovaný tibetským vodním bubnem vynalezl v roce 1968 hudebník Richard Waters. Jedná se v podstatě o nádobu, kolem které jsou přiletované různě dlouhé tyčky. Uvnitř nádoby je destilovaná voda. Při pohybu smyčce po kovových tyčkách vzniká v rezonátoru zvláštní téměř mimozemský zvuk, jehož výška závisí na tom, na jak dlouhou tyčku se smyčec použije, na rychlosti pohybu smyčce a na množství a úrovni pohybu vody uvnitř rezonátoru.

Přibližně v polovině Klingon Battle se objevuje další hudební téma. Ve scéně, ve které vidíme vesmírnou stanici Epsilon 9 monitorující klingonské lodě, můžeme slyšet neustále se opakující jemná glissanda smyčců a fléten podložená pulsující melodií violoncell. Atmosféru tohoto motivu federační technologie dotváří zvláštní čistě elektronický stereo efekt. V lehce upravené podobě bez tohoto efektu se téma objevuje například i ve skladbě Floating Office. Určitě stopy lze však najít například i v sekvenci startu Enterprise (Leaving Drydock) nebo ve scéně, kdy je Enterprise vtažena do nitra V´Gera (The Force Field).

Nejen Klingoni si vysloužili svůj motiv, ale i obyvatelé planety Vulcan. Mystickou civilizaci postavenou na čisté logice oproštěné od emocí vyjadřuje velmi rozvážně znějící téma, ve kterém smyčce hrají sérii vysokých tónů, bez jakékoli změny v dynamice, bez vibrát, zcela bez emocí (Total Logic). Na pozadí třepetají neobvyklé perkuse, zpravidla angklungy. Do toho občas s velmi temným zabarvením zazní klarinety a fagoty. Toto téma, které se objevuje převážně ve scénách s panem Spockem, znovu zaznívá například během jeho příletu na Enterprise (Spock´s Arrival). Jerry Goldsmith původně složil pro Spocka jiný motiv, ale režisérovi připadal příliš emotivní. Chtěl něco intelektuálnějšího a emocionálně chladného. Mimochodem těch scén, ve kterých musel Jerry Goldsmith hudbu předělat, bylo podstatně víc - Total Logic, The Enterprise, Leaving Drydock, No Goodbyes, Spock´s Arrival, Micro-Exam, Games, Spock Walk, Inner Workings a The Meld.

Poslední významnou postavou filmu, kterou bylo potřeba nějak zhudebnit, je tajemná a zkázonosná mimozemská entita V´Ger, kterou z pozemské sondy Voyager 9 vytvořila rasa živých strojů (že by Borgové?). Jerry Goldsmith k jeho vyjádření použil nadpozemskou směsici zvuků zcela nevídaných nástrojů, syntezátorů a různých elektronických efektů v kontrastu se standardním symfonickém orchestrem, a to způsobem, jakým se to snad žádnému jinému filmovému skladateli nepodařilo. Pravděpodobně nejpůsobivějšího efektu dosáhl použitím legendárního blaster beamu, který mu byl doporučen šéfem hudebního oddělení a který byl v té době ve sci-fi filmech populární (například Barryho THE BLACK HOLE a Rosenthalův METEOR, oba z roku 1979). Blaster beam (nebo též jednoduše beam) představuje zvláštní spojení perkusního a strunného nástroje, které koncem 70. let vynalezl herec a hudebník Craig Huxley (rozený Hundley). Mimochodem jako dítě hrál v původním televizním seriálu STAR TREK synovce kapitána Kirka v epizodě "Operace: Vyhlazení" (1x29 - Operation: Annihilate!) a sirotka v epizodě "A děti půjdou v čele" (3x05 - And the Children Shall Lead). Blaster beam je vlastně 3,5 až 6 metrů dlouhý hliníkový trám (pult), na kterém jsou podélně napnuté široké struny. Pod nimi jsou umístěné snímače z elektrické kytary, se kterými se dá pohybovat podle toho, jaký zvuk je potřeba. Uvnitř rezonátoru jsou navíc magnety. Na struny se hraje prstama, tyčí, kovovou rourou a nebo nejčastěji velkou dělostřeleckou patronou. Úderem patrony na struny se dosahuje hrozivého efektu gongu, který se šíří ozvěnou. Klouzání patrony po celé délce pultu zase vytváří vzestupný nebo sestupný tón připomínající zvuk elektrické kytary. Mohutný nepozemsky a hrozivě znějící zvuk lze zesílit údery paličky na povrchu nebo uvnitř patrony, která leží na strunách trámu. Škála působivých zvuků, kterých je takto možné dosáhnout, je nepřeberná (např. sólo na začátku The Force Field).

Základem V´Gerova motivu je třítónová fráze, která se opakuje (patrná inspirace dílem Vaughana-Williamse). Zpravidla ji hrají nástroje s výrazným zvukem - žestě (hlavně tuby, pozouny a lesní rohy), varhany nebo smyčce. Téma doprovází tajemné šestitónové vzestupněsestupné ostináto jako vystřižené ze slavného Herrmannova preludia z Hitchockova filmu VERTIGO, a to buď v provedení dvou harf, a nebo dvou klavírů. Goldsmith též velmi často používá zvláštní zvuk připomínající vítr (začátek The Cloud). Tohoto tzv. "woosh" efektu dosáhl tím, že přikázal hornistům, aby foukali do obrácených nátrubků lesních rohů. Efekt pak ještě umocnil filtrováním bílého šumu pomocí analogového modulového syntezátoru Serge. Působivou atmosféru průletu lodi Enterprise mračnem V´Gera (The Cloud, Vejur Flyover, The Force Field) dokreslují kovové zvuky waterphonu, ostrý pískot tření hliníkových tyčí rukavicí, chřestění angklungů, hřmění cínového plechu (thundersheet), rachot desky z plexiskla (rumble board) a umělé zvuky různých elektronických nástrojů (např. elektrické piano, elektrická altová flétna) a syntezátorů (CS-80, Arp 2600, OBX a Serge). První ukázky použití těchto nástrojů můžeme slyšet již na začátku filmu během bitvy Klingonů s V´Gerem (Klingon Battle) a během rituálu na Vulcanu, ve které je Spock v mentálním spojení s neznámou entitou (Total Logic). Provází však i celé finále filmu od rozhovoru nad herním stolem (Games) až do splynutí Iliy a Deckera s V´Gerem (The Meld).

Genialita hudby pro scény ve V´Gerově mračnu spočívá především ve způsobu, jakým Jerry Goldsmith pracuje se zcela nevídanou instrumentací a jak velmi rafinovaně využívá netradičních nástrojů v kombinaci se standardním obsazením orchestru k vyjádření této vizuálně velmi působivé sekvence. Dokázal zcela jedinečným způsobem vyjádřit mysteriozitu mračna ("tajemné" Herrmannovské ostinato), jeho nezranitelnost a všemohoucnost ("božské" varhany), nebiologický původ ("umělé" syntezátory), jeho vyspělou technologii ("kovový" blaster beam a waterphone) a samozřejmě i jeho obrovské rozměry ("mohutná" tuba).

Goldsmithův STAR TREK: THE MOTION PICTURE bezesporu patří mezi největší klenoty filmové hudby a rozhodně by neměl chybět v žadné sbírce soundtracků. Jedná se o skutečné mistrovské dílo, ve kterém autor zcela jedinečnou formou dechberoucí avantgardní postupy, které vyvinul v 60. a 70. letech, spojuje s tradiční neoromantickou hudbou, která je zase spíše typická pro 80. a 90. léta jeho tvorby. Pokud bychom parafrázovali slavný seriálový proslov, Jerry Goldsmith prozkoumal podivné nové hudební nástroje, vyhledal nové zvuky a nové instrumentace a odvážně se vydal tam, kam žádný skladatel dosud nevkročil.



Zajímavá videa:
- Původní verze The Enterprise
- Craig Huxley předvádí blaster beam
- Demostrace hry na waterphone A, B



E-WAN