Jedná se o šestý a poslední příspěvek (score pro animák DR. SEUSS' HORTON HEARS A WHO!, válečný snímek STOP LOSS, romantický film P.S., I LOVE YOU, komiks HANCOCK , animovanou parodii KUNG FU PANDA) do oblasti filmové hudby amerického skladatele Johna Powella v roce 2008, který nese název BOLT. Po HORTONOVI a KUNG FU PANDĚ je to třetí Powellův hudební podkres k animovaným snímkům v témž roce (v tomto žánru má skladatel ostatně bohaté zkušenosti s kolegou Harrym Gregsonem-Williamsem na počinech jako ANTZ, CHICKEN RUN či prvnímu SHREKU a v jeho sólo kariéře na ICE AGE: THE MELTDOWN, ROBOTS a HAPPY FEET). Jedná se však o další typický Powellův počin, který je předvídavý od začátku do konce.

Velmi krátké album (pouhých 30 minut) se skládá ze 17 Powellových skladeb a 2 úvodních písniček (které nejsou katastrofou a ačkoliv nemají s filmovou hudbou společného nic, vyloženě neurazí). Třetí skladbou Meet Bolt začíná vlastní Powellovo score zvukem glockenspielu (který v rámci Powellovy sterilní tvorby mile překvapí) a v druhé polovině slyšíme hlavní téma psa Bolta v podání hravého klavíru a sekundujících smyčců. Powell hlavní téma variuje do několika podob. Hravé momenty nabízí klasické Powellovo schéma - smyčcová pizzicata, dechovou sekci a klavír do počtu. Naštěstí na albu těchto hravých momentů není mnoho, objevují se dále ve skladbách jako New York, Meet Mitens, The RV Park a House On Wheels (je zde opakováno hlavní téma). Hravá Sing-Along Rhino připomene hlavní téma ANTZ (se "zpěvem" skřeta). ANTZ se ostatně stalo hlavní inspirací pro BOLTA. V plně romantických intencích se nese něžné skladby Las Vegas a A Real Live Superbark. Nejzajímavější a nejvíce strhující momenty alba jsou zastoupeny v rámci akčních sekvencí, které tvoří téměř polovinu alba. Řeč je o svižných skladbách, kde nastoupí orchestr v plné síle a motivům se tak dostává nezřídka plné gradace - Bolt Transformation, Fast Train, Saving Mittens, Rescuing Penny a Unbelievable (jež je vrcholem alba). Za nic se nemusí stydět dojemná Home At Last - Barking At The Moon (Reprise) , kterou v druhé polovině vystřídá sladký hlas Jenny Lewis.

BOLT je přesto dalším veskrze průměrným počinem vykrádajícího se Johna Powella. Hlavní inspirací číslo jedna se stala jeho práce na snímku ANTZ či EVOLUTION. Připomene však i jiné nedávné Powellovy počiny nevalných kvalit (JUMPER). Nejlepšími momenty na albu jsou ty, kde Powell konečně nechává témata vygradovat za nástupu celého orchestru (závěr alba). Toto score se však dá shrnout jednou větou: "Poslouchat tvorbu Johna Powella je jako mlít kafem mlýnkem." Powell pořád dokola recykluje ty samá schémata, akorát s odlišnou orchestrací a drobnými úpravami. Nicméně to zní pořád stejně. Jedním z mála kladů je krátká půlhodinová délka alba, která nezačne nudit. Pokud toužíte strávit půl hodiny vašeho času s tímto prefabrikovaným počinem, směle do toho.


VAMP