John Powell s oblibou skládá hudbu k animákům. Má za sebou takové počiny, jako prvního SHREKA, MRAVENCEZ, ROBOTY, či HAPPY FEET. Druhé pokračování DOBY LEDOVÉ je stejně vtipné jak jednička, příběh je sice klišé na druhou a některé vtípky jsou spíše nucené, ale jde o příjemnou zábavnou komedii. Po Davidu Newmanovi se hudby ujal John Powell a odvedl zcela jednotvárnou, standardní kompozici, nevybočující ze stylu MV. Máme tu všechny powellovské atributy: tradiční žesťe, v pozadí typické smyčce, perkuse, akustická kytara, klarinet či flétny a příležitostně sbory.

Hlavní téma druhé Doby ledové je hravé, chytlavé a veselé. Poprvé se objevuje v Waterpark a je tvořeno převážně žesti, které doplňuje klarinet a smyčce. Téma je obsaženo v řadě tracků (Migration, Call Of The Mammoth, Sad Manny And The Possums, Manny To The Rescue, The Water Receeds, Into The Sunset). V řadě skladeb se prolíná se dalšími motivy. Zajímavý je motiv mamuta Mannyho (Call Of The Mammoth, Sad Manny And The Possum, Manny And Ellie Met, Extrem Possum, Goodnicht Sweet Possums, Manny To The Rescue, The Water Receeds, Mammoths, Into The Sunset) či něžné téma mamutky Ellie (Ellie Remembers, Ellie Gets Trapped, Into The Sunset). V práci s motivy však není Powell nikterak originální, v četných variacích připomenou například EVOLUCI či SLEPIČÍ ÚLET.

Z akčních skladeb by se daly vypíchnout The Boat And The Geysers, Ellie Gets Trapped, rytmicky-perkusní Manny To The Rescue či Rescues All Around, Attack From Bellow The Ice. Potěší kraťoučká skladba Scrat To The Rescue, kde jsou ke slyšení etnické flétny a na konci andělské chorály. Tou nejlepší skladbou na albu se stává monumentální kratičký, vzletný track Mammoths. Na konci filmu se přiřítí velké stádo mamutů a hlavní hrdina se k nim přidává. Majestátně graduje Mannyho téma, přidávají se mohutné perkuse a žestě. Into The Sunset je pateticky dojemnou tečkou alba (akustická kytara brnkající Mannyho téma, záhy žestě a na konci zazní veselé hlavní téma, čímž klasické album končí).

Tři poslední skladby jsou bonusy, které jsou na score veskrze zbytečné. Spíše jde o úlitbu dětem a na instrumentálním score nemají tyto kousky co dělat. Nepotěší ani totální roztříštěnost alba. Na albu je více než 30 krátkých skladeb, z nichž některé nemají ani minutu. Témata se takto nemohou více rozvíjet. Posluchače zamrzí, že John Powell zcela rezignoval na témata a postupy skladatele Newmana z předchozího dílu. Album je ještě méně kompaktní, než to bylo v případě ROBOTŮ. DOBA LEDOVÁ: TÁNÍ je powellovská, prefabrikovaná rutina se vším všudy, která potěší svou hravostí zejména děti. Těch vzletnějších a zajímavějších momentů je mnohem méně, než jsme byli u Powella zvyklí. Je vidět, že jako skladatel se začíná čím dál více vykrádat a v poslední době není schopen složit kompaktnější, vyváženější dílo, jako tomu bývalo dříve. Score takto připomene celou Powellovu diskografii, začínaje MRAVENCEM Z, konče ROBOTY.



VAMP