Film MLHA je solidně natočenou adaptací podle stejnojmenné Kingovy hororové povídky, kterou režíroval dnes oceňovaný Frank Darabont. Především je velmi atmosférickým hororem o skupině lidí, uvězněných v supermarketu před tajemnou mlhou, která jak se zdá je nelítostná a zabíjí kohokoli, kdo opustí supermarket vydá se jí vstříc. Spíše než klasickým "monster hororem" je MLHA brilantní psychologickou studií toho, co udělá strach s lidským charakterem. A nakonec dojdeme k tomu, že člověk je horší než všudypřítomná krvelačná monstra. Zajímavý je fakt, jak málo ve filmu bylo hudby. Tu obstaral v thrillerovém žánru veterán Mark Isham.

Na albu je pouze 21 minut Ishamovy hudby. Úvodní skladba Won't Somebody See a Lady Home? je ještě docela zkousnutelným, plíživým openingem. To ostatní je pouze čistým experimentem. První setkání s monstrem (Tentacles) je podbarveno živými a syntetickými perkusemi, sterilní elektronikou a (s)hlukem dalších nerozeznatelných nástrojů. Další setkání s potvorami z jiné reality (Bugs, Spiders) se nese ve stejném duchu jako skladba předchozí. S tím rozdílem, že za hluku bicích a elektroniky se objevuje ženský vokál, který je zpestřujícím aspektem Ishamovy veskrze iritující kompozice. Po melodii nebo nějakém motivu byste bohužel pátrali marně. Naopak, varování - častější poslouchání by mohlo vážně narušit posluchačův psychický stav. Tomuto score se proto raději obloukem vyhněte a chcete-li kvalitní hororovou hudbu, raději sáhněte například po nedávném Beltramiho OKU. V kontextu filmu Ishamova hudba fungovala, ba ještě více přispívala k atmosféře strachu a stísněnosti, na poslech však určena není.

Ironií je, že nejlepší skladbou na score je ta, kterou Isham nenapsal. The Host of Seraphim nazpívala známá vokalistka Lisa Gerard v rámci hudební skupiny Dead Can Dance v roce 1988 a je zařazena na albu s názvem The Serpent´s Egg. Mark Isham skladbu upravil- prodloužil ji zhruba o minutu, přidal na několik momentů táhlé smyčce, ale ve srovnání s původní verzí nepřináší ta nová nic nového. Sedmiminutová The Host Of Seraphim podbarvuje vpravdě geniální závěr snímku. Vokál Lisy Gerard dodává MLZE mystickou, až transcendentně- existenciální hloubku. Na pozadí vokálu je slyšet smutné táhlé smyčce. Spolu s promakaným vizuálem (cesta hrdinů v mlze, kteří pátrají po přeživších) je z velké části díky Lise Gerard scéna tak dokonalá - plná žalu a deprese z nevyhnutelného konce. Má však cenu pořizovat si mizerné Ishamovo score kvůli této, byť dokonalé sedmiminutovce?


VAMP