Film MOULIN ROUGE! znamenal pro skladatele Craiga Armstronga již druhou spolupráci s režisérem Bazem Luhrmannem. Poprvé byl Armstrong požádán, aby zkomponoval hudbu pro snímek ROMEO A JULIE, který svou netradiční formou a zasazením do současnosti přímo vyžadoval (koneckonců podobně jako MOULIN ROUGE!) nadčasový a do značné míry i neotřelý hudební doprovod. Volba Craiga Armstronga byla z velké části determinována i faktem, že tento skotský rodák se na poli filmové muziky etabloval prakticky nedávno (doposud má na svém kontě jen pár kompozic pro film: SBĚRATEL KOSTÍ, ROMEO A JULIE, POLIBEK DRAKA, MOULIN ROUGE!, BEST LAID PLANS, PLUNKETT A MACLEANE, TICHÝ AMERIČAN a naposledy pro film LÁSKA NEBESSKÁ), tudíž ve své hudbě nevyužívá přemíry klišé, i přestože je jeho rukopis velmi čitelný a takřka nezaměnitelný. Craig Armstrong naopak dokáže pohlížet na tento hudební žánr s mírným nadhledem, což v žádném případě nevede k degradaci filmového obrazu. Dalším podstatným faktorem je, že Armstrong, jakožto stálý aranžér písní od skupiny Massive Attack, nebo Madonny, se snaží do své hudby propůjčit moderní prvky v podobě temperamentní elektroniky a tu pak bezchybně a nenásilně skloubit s tradičním orchestrem. Zvláštním paradoxem je, že zatímco do filmových kompozic se Armstrong snaží vnést něco ze světa moderní hudby, v aranžmá skladeb jako Ray of Light od Madonny, Unfinished Sympathy od Massive Attack, nebo v písni Goldeneye, jsou slyšet neobvyklé, vypjaté smyčcové pasáže, které výrazně obohacují instrumentaci a činí samotnou skladbu klasicky znějící, daleko zajímavější a komplikovanější.

Craig Armstrong si vytvořil (podobně jako Ennio Morricone, nebo Hans Zimmer) velice příznačný, lehce identifikovatelný styl, který uplatňuje jak v aranžérství, ve filmové hudbě, ale i na svých sólových albech The Space Beetwen us a As If To Nothing. Armstrongův hudební výraz je postaven na "hutných" plochách exaltovaných smyčců, decentním piánu, dekorativních syntezátorech a vše je ozvláštněno příležitostným sborem, nebo sólovým zpěvem.

Instrumentální doprovod pro MOULIN ROUGE! postupuje místy stejně nekonvenčně jako zmiňované písňové předěly, přičemž velice často se tyto dva hudební proudy prolínají, vzájemně překrývají a tvoří kompaktně jednolitou vrstvu. Většina čistě instrumentální hudby vychází z melodie písně Nature Boy a v řadě transmutací a drobných úprav se objevuje prakticky na celém soundtracku. Orchestrální muzika se opět opírá zejména o smyčce, piáno, elektroniku a svým charakterem se nejednou staví do vědomé opozice vůči obrazu. Vzniklý kontrast ještě zesiluje emotivnost některých scén, přičemž Armstrong využívá hudebních prostředků i pro vyjádření bolesti (ostré řezavé smyčce ilustrující bolestivé křeče, které zažívá Satine), nebo pro charakteristiku některých postav (Vévodův motiv, který ve své ambivalentní povaze slučuje teatrální směšnost se zlobou a zákeřností).

Hudba Craiga Armstronga je emočně dostatečně bohatá, aby dokázala věrohodně podbarvit tragické scény, ale zároveň se dokáže postavit k obrazu velmi nekonvenčně a tím vystihnout neobvyklý, postmoderní, téměř psychedelický rámec filmu. Proto mohou tvořit hudební kulisu posledního příchodu do Moulin Rouge hlasité elektronické bicí, jejichž autenticita ve filmu by byla za jiných okolností naprosto nesmyslná. Snahu přiblížit hudbu z Moulin Rouge více současnosti, vnést do ní prvky moderních stylů, ale zároveň zachovat atmosféru, se nejvíce podařilo v Boleru, které zní pod závěrečnými titulky. Velice svižná skladba v rytmu španělského tance se, díky neustále se zvyšujícímu tanečnímu rytmu a mírně nadživotnímu elektronickému vedení, navýsost chytře vypořádala s propojením obou hudebních tendencí, aniž by působila rušivě, či nesmyslně.

Armstrong využil podobného principu již na kompozici k filmu PLUNKETT A MACLEAN, kdy nechal bohatou smetánku osmnáctého století tancovat na muziku, která se svou rytmickou kadencí blíží téměř k techno hudbě. Tradicionalismus a dobovost je (v tomto případě) zastoupena houslovým a violoncellovým tělesem. I přesto, že funkčnost hudby (jenž je sloučena ze dvou diametrálně odlišných tendencí) v "historickém" filmu může vzbuzovat oprávněné obavy, Armstrongovi se povedlo vytvořit, svým způsobem, nadčasový hudební doprovod. Pravdou je, že videoklipové pojetí PLUNKETTA A MACLEANA přímo nabízí nekonvenční zacházení s muzikou.

Podobné principy a nakládání se soudobou hudbou jsou u Craiga Armstronga víceméně běžné, ale na soundtracku k MOULIN ROUGE! dosáhlo toto nevšední propojení doposud nejpreciznějšího tvaru. Komplexní povaha snímku to vše umožňuje. Nesvazuje tématicky, ani formálně, naopak hojně využívá citací a odkazů, čímž vytváří dojem vysoce eklektického díla, ale na rozdíl od bezduchého vykrádání je v MOULIN ROUGE! znát palčivá snaha sloučit v zásadě neslučitelné, ozvláštnit jej, přetvořit k obrazu svému a popřípadě vtisknout neoriginálním prvkům a tématům zcela nové konotace.

Poznámka: K filmu vyšly oficiálně dva soundtracky. První obsahuje pouze písně, které se však liší od toho, co lze slyšet v samotném filmu. Druhý soundtrack je pro sběratele filmové hudby daleko zajímavější, jelikož na něm lze najít zajímavější hudbu, včetně závěrečného Bolera. Nicméně stěžejní záležitostí je dozajista promo, které obsahuje převážně instrumentální hudbu Craiga Armstronga.



LUCAS