Využití postmoderních principů, jakožto svébytného způsobu nahlížení na tradiční o okázale funkční klišé, se stalo hlavním těžištěm filmu MOULIN ROUGE! australského režiséra Baze Luhrmanna. Ten jej koncipoval jako snímek citující řadu obehraných motivů a odkazující na spoustu jiných (nejen filmových) děl. Nicméně status "postmoderní film" získává, vedle výše zmíněných záležitostí, především díky hudebnímu zpracování, které je společně s výraznou vizuální stránkou naprosto dominantní. Režisér, který proslul mimo jiné i svým videoklipovým zázemím, natočil neobvyklou a audiovizuálně vytříbenou podívanou, jenž si vědomě zahrává se sentimentálně naivním příběhem, jenž se nevyhýbá ani několika (opět zdůrazňuji ZÁMĚRNĚ) "anachronickým" pasážím, přičemž stěžejní vyjadřovacím principem je hudba a píseň. Sám režisér o filmu říká: "
V Tanci v srdci byl vyprávěcím prostředkem tanec, zatímco Romeo a Julie využívá Shakespearova jazyka. MOULIN ROUGE! je vyprávěn písní."
Písně nejenom posouvají děj, ale vyjadřují i emoce a často jsou komunikačním mostem mezi jednotlivými postavami - jako při předvádění obsahu hry pro bohatého vévodu (
The Pitch), nebo v okamžiku, kdy Christián vyznává Satin lásku (
Your Song). Hudba prakticky přebírá úlohu vypravěče a několik klíčových částí příběhu je stylizováno do roviny muzikálových partů. Luhrmann zachází v interpretaci hudební složky tak daleko, že zneužívá hudební složku pro zvukové efekty, čímž evokuje atmosféru animovaných filmů, kde se nadsazená hudební a zvuková popisnost stala důležitým atributem při snaze dosáhnout patřičně humorného efektu.
Baz Luhrmann společně s hudebním režisérem Mariem De Vriesem a skladatelem Craigem Armstrongem vytvořili velice rafinovanou hudební koláž, která vedle písní složeným zvlášť pro film, obsahuje i písně známých interpretů, jenž prošly řadou transmutací a mimořádně radikálních proměn. Autoři vytvořili zdánlivě velice chaotickou a nesourodou směs, ve které neplatí žádná pravidla, ani žánrová omezení. Luhrmann se nespokojil s pouhým použitím již známých skladeb a jejich napasováním na vhodná místa, ale se svými spolupracovníky je rouhačsky upravil pro potřeby obrazu a příběhu. Takto nastylizované písně změnily nejen interpreta, ale i hudební rytmus a často i původní styl. Přesto v této velice spletité a roztodivné hudební struktuře lze vysledovat některé nadmíru originální postupy, které režisér při kompilování použil.
Většina konvencí hudebních filmů je v MOULIN ROUGE! resolutně odmítána, což je patrné již ve výběru ústřední skladby. Ta zde není jen jedna, ale lze hovořit hned o třech plně rozvinutých motivech. Můžeme za něj považovat píseň (původně od Davida Bowieho)
Nature Boy, cover verzi My Song od Eltona Johna, nebo
Come What May, která jakožto jedna z mála byla složena výhradně pro účely samotného snímku. S nadsázkou lze hovořit, že každá z postav má "svou píseň", se kterou je spjata, která vystihuje jeho touhy a pocity: pro Christiana to je
Your Song, pro Satine
One Day I´ll Fly Away, Vévodu
Like A Virgin, Zidlera
Show Must Go On a narkoleptického tanečníka tango
Roxane. Tuto ideu podporuje i skutečnost, že každá postava je zároveň i jejím interpretem (nebo přinejmenším spolu-interpretem). Luhrmannova hra je však ještě daleko komplikovanější. Jednotlivé písňové party se nevypočitatelně prolínají, střetávají, překrývají a vzájemně doplňují (ve skladbě
Green Fairy je v pozadí slyšet hlas Davida Bowieho, úvodní kankánová scéna se skládá ze skladby
Lady Marmelade,
Can Can a na okamžik v ní zazní refrén písně od skupiny Nirvana). Vrcholem však zůstává
Elephant Love Medley, která je mistrnou kompilací minimálně deseti písní, přičemž z každé je vybrán charakteristický okamžik a ten pak přesně napasován do více než čtyřminutové hudební koláže. Stojí tu tak vedle sebe fragmenty hitů jako
All You Need is Love od Beatles, přes U2 (
Pride: in the Name of Love), Philla Collinse (
One More Night), po Paula McCartneyho (
Silly Love Songs), nebo Dolly Partonovou (
I Will Alwayse Love You), vše v podání Nicol Kidmanové a Ewana McGregora. Přesto je hlavní podmínka "snadná identifikovatelnost a věrnost originálu" pietně dodržena.
Výraznou změnou prošly i instrumentace jednotlivých písní. Téměř veškeré nastudoval Craig Armstrong a obohatil je svým charakteristickým hudebním výrazem, tj. o vypjaté smyčce, popřípadě elektronické rytmy. Výsledkem je, že některé písně "oblečené do zcela nového hávu" se staly téměř zajímavějšími než v originále (za zmínku stojí především původně Stingova
Roxane hraná v rytmu tanga, nebo svěží duet herců Jima Broadbenta a Richarda Roxburgha
Like A Virgin, který v originále nazpívala Madonna). Na rozdíl od původních skladeb, jsou upravené verze emotivně daleko vypjatější, čemuž (v kontextu s příběhem) odpovídá i patřičná taneční a pohybová choreografie. Takže zatímco kabaretně laděná
Like A Virgin je rozvernou zábavou s lehce infantilním nádechem,
Roxane je dramatický tanec s nekompromisně spontánní erupcí nálad a emocí.
Chcete vědět víc?
LUCAS
