Z pohledu valné většiny soundtrackových fandů je Francouz (a silný kuřák) Eric Serra v pomyslném vyhnanství. Skládá totiž kompozice pro většinu smrtelníků náročné na poslech, ať již je důvodem vyhraněnost jeho jedinečného postmoderního stylu nebo přehnaná záliba ve využívání neidentifikovatelných pazvuků, které si sám aranžuje. Přesto občas přijde s něčím, co se jeho lehce perverznímu rukopisu vymyká. Po psychologizujícím, emocemi nabitém akčním LEONovi (Léon, 1994) to byla právě Bessonova svérázná verze příběhu JOHANKY Z ARKU, která dala Serrovi svou látkou možnost zavděčit se zase jednou také širšímu posluchačstvu.

Eric tuto příležitost využil tak napůl. Na jednu stranu Johanku zpřístupnil svým odpůrcům několika vzletnými, až výpravnými melodiemi, naproti tomu si ale neodpustil prošpikovat kompozici několika skladbami, při jejichž poslechu se vám bude zdát, že vám kolabuje přehrávač.

Dávno provařený příběh Panny Orleánské si režisér Luc Besson upravil ke svéráznému obrazu svému, čímž u mnoha diváků vyvolal rozpaky. Potěšil ale obsazením hlavní role. Právě Milla Jovovich byla zdrojem energie a především emocí, které jinak ve filmu chyběly. Nejvíc je to patrné ve scéně, kdy má nešťastná Johanka dokázat své schopnosti tím, že má v sále plném lidí najít pravého krále (i když v tu chvíli ještě není král). Serra pro tuto sekvenci citlivě zvolil tiché, vysoko položené housle s občas do popředí vystupivším orchestrálním backgroundem, a i přes svou krátkou délku je skladba Find Him jeden z emocionálních vrcholů alba. To samotné začíná rozvernou skladbou Talk to Him, kde se v plné kráse a mnohasmyčcové síle rozezní nádherný Johančin motiv. Příjemná atmosféra navozená v ívodu alba ale brzy vezme za své, jmenovitě ve třetí skladbě Joan and the Wolves, kterou Serra postavil na vlčím vytí, tlumených tepoucích perkusích a pro něj typickém hutném hučení, které těžko popsat â?? obtížně stravitelné, leč zajímavé. V podobném duchu se nese i skladba následující, kterou Serra ozvláštnil realistickými zvony.

Z diváckého hlediska bylo poněkud rozporuplné, že se Besson rozhodl zapojit Boha (či Svědomí, nebo obojí - záleží na výkladu) do samotného děje, a to reálnou přítomností, a navíc v různých podobách. Ve filmu bylo takových okamžiků hned několik a Serra pojal všechny sekvence obdobně â?? sbory, vysoce položené housle, zvony a spousta prapodivných syntetizátorových fíglů, které jste pravděpodobně jinde neslyšeli (skladby At One with You, Secrets of a Strange Wind, a především závěr Armaturam Dei, jinak velkolepé vítězné skladby).

Když už jsme u té velkoleposti, poměrně spektakulárně pojal Serra hrstku akčních, respektive bitevních skladeb. The Tourelles splňuje všechny předpoklady íderného akčního nášupu â?? jednoduše, leč íčelně, kombinuje rázné perkuse, syntezátory a slušně obsazenou dechovou sekci, přičemž od počátku do konce omílá stále dokola jeden a tentýž motiv. Stejně zdařilá je druhá bojová skladba To Arms, za jejíž doprovodu Johanka burcuje, až vyburcuje, spící francouzskou armádu k boji. Tahle skladba si rovněž vystačí s jedním, stále stupňovaným motivem v podání smyčců a dechů (na kterém Serra mimochodem vystavěl závěrečnou píseň). Jedním z největších taháků alba je výborný vítězný motiv, který zdobí dvě následující sklady (Armaturam Dei, The Miracle of Orleans), v obou případech bohužel zazní velmi krátce.

Od této chvíle až do závěrečné písně nezazní na albu nic, co by nenabídl už jeho předchozí obsah (tedy kromě 25. skladby, kde hraje motiv z To Arms v podání čehosi, co neumím popsat) a dá se říct, že šest posledních skladeb je nejslabší sekvencí celého soundtracku. Zajímavá je snad jen finálová Angelus in Medio Ignis, která je ale mistru Orffovi natolik věrná, že se neubráním srovnání s originálem, ve kterém Serra jasně prohrává. Závěrečná píseň je kapitolou pro sebe samou. Dost dobře chápu, že někomu přijde jako paskvil (vzpomeňte na závěrečnou píseň z LEONa), mě se ale líbí a považuji ji za jeden z vrcholných okamžiků CD.

Jako s většinou soundtracků Erica Serry, i s Johankou bude mít řada posluchačů problém. Album je sice pestré a po orchestrační stránce zajímavé, samostatné skladby ale mají kolísavou kvalitu. Fandům Erica Serry a posluchačům, kteří si občas rádi poslechnou â?žněco jinéhoâ?ś, přesto vřele doporučuji.


SCAJO