Po úspěšné reinkarnaci legendární kompozice Dimitriho Tiomkina pro western The Alamo Johna Waynea, obrátil hudební producent Luc Van De Ven z belgické nahrávací společnosti Prometheus Records svou pozornost k o poznání novější látce, na kterou se podle svého vyjádření před nedávnem chystal rovněž i sám James Fitzpatrick pro svou vlastní společnost Tadlow Music. Volba padla na jeden z nejpopulárnějších soundtracků vůbec: Conan the Barbarian Basila Poledourise z roku 1982. Ve své době strávil Poledouris prací na hudbě řadu měsíců a výsledkem se tak stal jeho životní opus, kterým Poledouris vzdal holt svému mentorovi z dob studií na USC - Miklósi Rózsovi. V průběhu přibližně rok dlouhého období vystavěl Poledouris svou kompozici na množství hudebních témat, která svým základem sahají až do dob dávno minulých, v nichž se snímek odehrává, a i když se skladatel rozhodl eliminovat dobovou hudbu, svým zvukem se nezřídka blíží Rózsově interpretaci biblických dob, až po občasné odkazy tvorby Richarda Wagnera, Carla Orffa a Igora Stravinského.

 Ve své době a "bohužel" až do dnešních dní představuje Conan the Barbarian nejvýznamnější a nejslavnější Poledourisovo dílo, na jehož významu se podepsal rovněž i prostor, který hudbě věnoval ve výsledném snímku režisér John Millius, který po Poledourisovi požadoval, aby některé skladby byly složené již před samotným natáčením, během něhož hudbu často pouštěl a film následně stříhal, aby lépe ladil s Poledourisovou partiturou. Nahrávání původního soundtracku probíhalo v Římě za přispění obsáhlého orchestru Unione Musicisti di Roma čítajícího kromě více než 50 smyčců rovněž i dvě harfy, klavír, 6 lesních rohů, 2 tuby, 4 trubky, 4 pozouny a tradiční dechovou sestavu, kterou dále doplnila skupina 6 perkusistů a občasné středověké nástroje mezi nimiž nechyběla ani viola da gamba a cymbál. Identický ansámbl nástrojů se sešel rovněž i při nahrávání nové nahrávky v provedení členů The City of Prague Philharmonic Orchestra and Chorus .

O následných osudech Poledourisovy kompletní nahrávky kolují rozličné teorie, které se nejčastěji shodují pouze v nedostupnosti dostatečně kvalitních masterů (ať již z důvodu ztráty či neopravitelného poškození zubem času) pro jejich vydání v plné podobě. Osvědčený tým pod vedením Jamese Fitzpatricka tak shromáždil dohromady veškeré partitury rekonstruované pro Poledourisův koncert ve španělské Úbedě, který dále doplnily Poledourisovy vlastní původní partitury, jež poskytla jeho dcera Zoe, která i se svou mladší sestrou dohlížela nad průběhem prvních pár nahrávacích frekvencí přes internetové propojení s jejich domem v Los Angeles a na stranu hudebníků a dirigenta Nica Rainea v žádném ohledu nešetřily chválou . Paradoxně právě nově restaurované partitury pro španělský koncert byly tím jediným, co brzdilo průběh jinak velmi hladce probíhajícího nahrávání. Z důvodů četných chyb byly partitury ještě dále opravovány i v průběhu nahrávání. Za zmínku stojí skutečnost, že např. skladba The Orgy, která byla rovněž restaurována pro daný koncert nakonec nebyla jeho součástí právě z důvodů nepříliš vydařené rekonstrukce a četných chyb. Nahrávání nové verze probíhalo pod taktovkou Nica Rainea Ve Smečkách v datech:

RENACUAJO
(composed by Nic Raine)