„Talent je most, který vám umožňuje to, co cítíte, předat někomu dalšímu.“
 

Jeho prvým angažmá vo svete filmovej hudby bola spolupráca s Ondřejom Soukupom na Nejasné zprávě o konci světa, za ktorú autori získali Českého leva. Nasledovalo Kuře melancholik a vzápätí na to Českým levom ocenená Kytice. Tri filmy stačili Janovi Jiráskovi k tomu, aby si k úspechom na poli vážnej, scénickej a muzikálovej hudby pripísal tiež titul jedného z najžiadanejších filmových skladatľov súčasnosti.

 
 
M.P.: Povedzte, kedy nastal vo vašom živote ten okamih, že ste si povedal: "Chcem byť hudobníkom!"

J.J.: Já jsem v tom měl jasno už odmalička, ale definitivní rozhodnutí padlo asi v deseti letech. Ta cesta však byla dost komplikovaná. Vyrůstal jsem v malém městečku Rychnově nad Kněžnou ve východních Čechách, kde byly pochopitelně možnosti vzdělávání a růstu značně limitované. Navíc jsem byl dost živým dítětem, kvůli čemuž mě velmi rychle vyhodili z hudební školy. Zatímco paní učitelka tím svým typicky pomalým tempem kreslila na tabuli noty, já jsem stihl řádit po třídě. A tak si zavolali moji maminku a vysvětlili jí, že ze mě hudebník nikdy nebude. Krátce nato jsem ale začal chodit na soukromé hodiny klavíru a měl jsem štěstí na vynikající učitelku. Později, po gymnáziu, jsem se třikrát nedostal na HAMU, šel jsem tedy na Pedagogickou fakultu a poté na Janáčkovu akademii múzických umění do Brna.

 
Venujete sa skladaniu vážnej, scénickej, muzikálovej aj filmovej hudby. Ktorý z týchto žánrov je vám najbližší, ktorý z nich vás najviac napĺňa?

- To se nedá takto striktně vyčlenit. Stejně jako se nedá říct, co máte v životě nejraději. Všechno vám může něco přinést a něco vzít. Někdo vám může říct, že má nejraději řízek a bramborový salát, ale to není na celý život. To je řekněme sváteční oběd, nebo zkrátka něco, co je nejlepší v tu danou chvíli. A pro mě je nesmírně zajímavé žánry kombinovat a vzájemně doplňovat. Velmi příjemnou změnou pro mě byl například i nedávný přechod z práce na výtvarné Kytici k hudbě pro velmi komorní a jemný film o lásce. A právě toto vyvažování, jako například velkého a malého zvuku, populárních věcí s těmi vážnějšími, je tím, co mě nejvíc naplňuje.

 
Prezraďte, o aký nový film jde?

- Jmenuje se Josephine a premiéru by měl mít začátkem tohoto roku. Jde o britsko-americko-německou produkci, natočenou převážně v Německu. Režíroval jej americký režisér chorvatského původu Rajko Grlič a je to krásný příběh o českém chlapci, který se zamiluje do německé prostitutky. Je to velmi komplikovaný, ale zároveň hrozně jemný a hluboký film.

 
... so silne komornou hudbou, predpokladám.

- Ano. Ale najdou se v ní i větší, dramatická čísla. To by samozřejmě nešlo, držet celý film jen v melancholické rovině lásky. Do příběhu zasahují i velké překážky. Jednak vnitřní, samotných hrdinů, a pak překážky ze strany okolí, které je vůči naplnění jejich vztahu doslova nepřátelské. Ale mojí prvořadou úlohou bylo samozřejmě ono komorní vykreslení vztahu dvou lidí, jeho postupného vývoje a proměny. To se nedá vyjádřit slovy... všechny ty citové odstíny a kontrasty mezi nimi...  jejich vykreslování mě opravdu strhlo.

 
Akou formou ste pojal takýto typ hudby? Použil ste aj elektroniku, alebo ide o čisto symfonickú kompozíciu?

- Postupoval jsem stejně, jako při všech mých filmových nahrávkách. Velmi rád kombinuji komorní orchestr s elektronikou. A také používám množství samplovaných zvuků. Některé samply mi občas připadají zajímavější, než zvuk živých nástrojů. A propojování těchto dvou světů, nalézání spojnic mezi nimi, věcí, které je spojují a které je rozdělují, to je velmi zajímavá práce.

 
Ako to vypadá so soundtrackom? Co všetko na ňom nájdeme?

- Soundtrack už vyšel, ale ještě se mi nedostal do rukou, takže nevím, co přesně na něm je.

 
Ako to? Nemal byste byť ako autor hudby pri kompilovaní CD?

- To je trochu komplikovanější. Když podepisujete smlouvu, odevzdáváte producentovi pravomoc naložit s vaší hudbou podle vlastního uvážení. To znamená, že já v podstatě nemám právo zasahovat do výsledné podoby soundtracku. Je to smutné, protože dílo tím může značně utrpět, ale je to tak. Producenti všechno vidí z čistě obchodního hlediska srozumitelnosti a prodejnosti. A proto se běžně stává, že například bez vašeho vědomí vezmou vaši hudbu a namíchají do ní dialogy a ruchy z filmu. Běžní spotřebitelé totiž chtějí na CD slyšet řekněme hlavní hrdinku, která vyslovuje slogan filmu. Je to zkrátka věčný boj. Kritéria producentů jsou při vydávaní soundtracků často diametrálně odlišná od původních autorových představ.

 
Vráťme sa zo sveta biznisu do sveta nôt. Ako postupujete pri samotnom komponovaní?

- Pustím si videokazetu s hrubým sestřihem, prohlédnu si jednotlivé scény filmu, ve kterých má být hudba a ta se mi v nich začne postupně sama objevovat. Po několikanásobném shlédnutí scén se mi už začne vynořovat konkrétní "zvuk" daného filmu a když jsem si jistý, že ho chci přesně v takové podobě dostat na plátno, všechno si zapíšu do počítače. Předtím je však samozřejmě nevyhnutelné všechno prodiskutovat s režisérem a mít jasno o jeho představě. Aby se například nestalo, že řekne: "Člověče, ale vždyť ty z té postavy už teď děláš strašnou svini a ona jí ještě není." Já mám totiž od začátku v hlavě celý film, takže si musím dávat velký pozor, co divákovi prozradím a co ne. Některé věci musím držet na uzdě, nebo je řekněme jen jemně naznačit, aby divák neřekl: "Aha, tak tohle je gauner!", přičemž se ta postava má vykreslit jako gauner až v závěru filmu.

 
A kde tento kľúčový proces komponovania realizujete? V štúdiu, alebo v súkromí svojej obyvačky?

- Ve studiu by něco takového dělat nešlo. Tam se okolo vás pohybuje množství lidí a tady se jedná o velmi intimní  záležitosti. Člověk při tom potřebuje absolutní soukromí, aby se inkriminovaným filmem mohl nechat zcela unést. Já kvůli tomu odjíždím  na chalupu, do krásného horského prostředí. Tam si udělám základní koncepci a řemeslnou práci potom dokončím v Praze. Ale je v tom rovněž trocha pověrčivosti. Protože všechny věci, které se mi v hudbě doposud podařily, jsem psal právě tam.

 
Remeselná práca... to znie strašidelne. Ktorý proces pri nahrávaní filmové hudby je pre vás najmenej pohodlný?

- To, co následuje po zkompletování partitury. Když už je jasné, co bude hrát orchestr, co budou hrát sólisté, co budou samply. Tehdy přichází na řadu frázování, dynamika a všechny ty kosmetické věci, bez kterých by orchester nemohl fungovat. Tak tato práce mě, diplomaticky řečeno, příliš nepovznáší. Ale dělat se samozřejmě musí. A musí je dělat autor.

 
Frázovanie, dynamika, môžete tie pojmy trochu priblížiť?

- Frázování je členění konkrétní melodie. A dynamika znamená, které nástroje hrají slabě nebo silně, nebo zda ten a ten tón nezní příliš krátce, nebo příliš dlouze. Všechny tyto detaily a jednotlivosti se musí podrobně rozepsat. Pomocí dynamických a artikulačních znamének musíte dovést partituru do zcela srozumitelného stavu. Tak srozumitelného, aby měl každý hudebník dokonalý přehled o své roli v orchestru a na nic se vás neptal v nahrávacím čase, který je velmi drahý. Tak srozumitelného, aby dirigent při pohledu do svojí partitury automaticky věděl, co má být dramatické, co uvolněné, co má být o lásce, co o nenávisti, co má být světlé a co temné.

 
Temnota... Obidva vaše u nás vydané soundtracky, Nejasná správa o konci světa aj Kytice, sú zahalené do rúcha hlbokého smútku. Kde beriete inšpiráciu pri písaní tak temných tónov?

- Na to se mi těžko odpovídá. Každý film v nás vyvolává nějaké emoce a je na každém z nás, jakého citového prožitku je schopný. Protože vy do svojí hudby nemůžete dát prožitek, který sám nemáte. Musíte poznat jak pocity smutku, tak i pocity radosti, nebo záchvatů štěstí. A musíte je znát ze svého života. Bez toho, abyste se opřel o svoje vlastní zážitky a zkušenosti, se tato práce dělat nedá.

 
Takže čím životom ošľahanejší skladateľ, tým väčší tvorčí potenciál?

- Až tak bych to neřekl. Je to samozřejmě jedna z podmínek, ale těch podmínek je víc. Když chce být člověk úspěšný, potřebuje k tomu souhrnně  řečeno tři věci: mimořádné schopnosti, mimořádné vlastnosti a mimořádné štěstí. A pokud jedna z těchto věcí selhává, jde vše vniveč. Člověk může být jakkoliv nadaný, ale pokud nemá vůli svůj talent rozvinout, zůstane viset v jednom bodě. A štěstí je na cestě za úspěchem dalším rozhodujícím faktorem. Může se stát, že uděláte dobrou věc, ale přijdete s ní v nesprávnou dobu a ona upadne do zapomnění. Štěstím je dostat se k velkému distributorovi, což je v mém případě BMG a Editio Baerenreiter. Kritéria při výběru jsou velmi náročná a bez štěstí něčeho takového zkrátka nedosáhnete.

A co se týká toho, jak jste to zredukoval, že čím zkušenější autor, čím více mu život nadělil do jeho emocionálního vnímání, tím větší tvůrčí potenciál.... Tam sehrává opět klíčovou roli talent. Mnoho lidí má velmi hluboké prožitky. Prožívají hudbu, prožívají svůj život, prožívají lásku, zklamání, prožívají úspěch, prožívají neúspěch. A právě talent vám umožňuje všechno to, o čem hovořím, ztvárnit ve svém díle tak, aby to dokázal pochopit i někdo jiný. Protože bez talentu zůstanete v rovině "chtěl bych vám něco říct, ale nedokážu to říct tak, abych ve vás vyvolal ty samé emoce, jaké pociťuji já". A to už je jen o talentu. Zjednodušeně řečeno: talent je most, který vám umožňuje to, co cítíte, předat někomu dalšímu.

Martin Pomothy