|
 | |  | |  | |  | |  | |  | |  | |  |
|
|||||||||||||||||
|
|||||||||||||||||
|
|||||||||||||||||
|
|||||||||||||||||
|
|
Portrét:
James Horner se narodil 14.srpna 1953 v Los Angeles, nicméně léta svého dospívání a studií strávil v Londýně, kam se jeho rodiče přestěhovali, když mu bylo deset. Od pěti let hrál na klavír, později pak v orchestru na lesní roh. Od mládí se zajímal hlavně o klasickou hudbu, už v deseti měl jasno v tom, že chce skládat hudbu. Nicméně zatím neměl vůbec tušení, že se jako skladatel proslaví v žánru filmové hudby. Film ho v této době prý vůbec nezajímal a filmovou hudbu neposlouchal. Tehdy tvořili jeho svět Mozart, Prokofjev, Schubert, Mahler nebo i jeden z tvůrců moderní klasické hudby György Ligeti, který byl i jedním z jeho učitelů na londýnské Royal College of Music. Když se vrátil zpět do rodné Kalifornie studoval ještě na University of Southern California (USC). Později vyučoval na University California Los Angeles (UCLA) hudební teorii a kompozici. V těchto oborech zde získal i svůj doktorát. V této době viděl Horner svou budoucnost především ve skládání současné klasické hudby, jenže jak sám říká, brzy ho akademický svět začal unavovat. Začal si klást otázku, kdo dnes chodí na koncerty takové hudby. „Když dnes hrajete na koncertu Mozarta a Beethovena v první půlce a pak dva avantgardní kusy v další polovině koncertu, hodně lidí opustí o přestávce koncert.“ Svou roli v tom jistě sehrálo i americké prostředí („většina lidí v Los Angeles na rozdíl od Evropy neví, kdo to byl Mozart, hudební historie pro ně začíná v padesátých letech“). Frustrovalo ho neustálé shánění grantů a nadací, aby mohl svou hudbu realizovat. Přestal věřit této hudební formě, kterou skladatelé tvoří, aniž by ji slyšelo více lidí. |
|
|
|
|
|
A právě v této době (1978), kdy byl znechucen poměry v současné klasické hudbě, dostal nabídku od Amerického filmového institutu (AFI), aby složil hudbu ke studentskému snímku „The Drought“. Tehdy se v něm poprvé probudila vášeň pro filmovou hudbu. Film mu učaroval pro jeho magické spojení obrazu a hudby, které mělo větší potenciál než hudba sama o sobě. Horner to přirovnává k baletu, kde se mu také kombinace tance a hudby zdála mnohem působivější než hudba samotná a tanec samotný. Tento „divadelní efekt“ ho začal fascinovat i u filmu. Navíc ho těšilo, že hudba ve filmu doputuje k mnohem více posluchačů, než by se kdy mohlo stát moderní klasické hudbě předváděné na koncertech. Pro AFI složil hudbu ještě pro několik krátkých filmů a brzy zakotvil u „New World Pictures“, kde začal v rychlém sledu skládat hudbu k nízkorozpočtovým hororům Rogera Cormana (Up from the Depths, Battle Beyond the Stars, Humanoids from the Deep). |
|
|
Jméno si postupně získával, když vytvořil několik podařených hudebních doprovodů k poněkud slavnějším filmům jako Star Trek 2 (1982), Krull (1983) a především Cocoon (1985), kterého si Horner sám ze svého raného období považuje nejvíce. Důležitý byl pro Hornera rok 1986, kdy přišla první oscarová nominace za původní hudbu pro film Aliens Jamese Camerona. Ačkoli byl výsledek přijat nakonec velmi dobře, Horner na tuto spolupráci s Cameronem nevzpomíná moc rád kvůli minimu času, které měl na to, aby hudbu složil, zorchestroval a nahrál. Přes obrovský časový tlak, který ještě zhoršovalo neustálé obměňování scén na poslední chvíli, se podařilo Hornerovi vytvořit velké množství kvalitní hororové a akční hudby, ke které se vrací mnozí jiní autoři (a nejvíce ovšem Horner sám). Další významný projekt roku 1986 byl An American Tail (nominace na Grammy za hudbu a nominace na Oscara, Zlatý glóbus a zisk Grammy za píseň Somewhere Out There), kde se seznámil se Steven Spielbergem, který se podílel na výrobě a který si Hornera oblíbil. Na otázku, zda někdy odmítá určité nabídky, Horner říká, že se to stává často, ale nikdy neodmítne nabídku od Spielberga. Spolupráce s ním se ještě několikrát zopakovala, ovšem vždy jen u filmů, u nichž se Spielberg podílel jen na výrobě nebo produkci (Batteries not included, Dad, An American Tail: Fievel Goes to America, Casper, Balto, Deep Impact, Mask of Zorro ad.). Horner trochu s hořkostí říká, že je v pozici korunního prince, který čeká na příležitost, protože Spielberg-režisér spolupracuje výhradně s Johnem Williamsem. |
|
|
Horner patří mezi ty filmové skladatele, jejichž hudební zázemí tvoří jednoznačně klasická hudba. Díky svému zájmu o klasickou hudbu od dětství a dlouholetému studiu i pedagogické činnosti, je jeho přehled v tomto žánru velmi hluboký. Naopak populární hudba mu vždy byla cizí, rock´n´roll se mu nikdy nelíbil, a jak sám říká, někdy si připadá, jako společenský outsider, protože v prostředí Los Angeles (a USA obecně) je jen málo lidí, kteří mají vůbec nějaké povědomí o klasické hudbě – na rozdíl od Evropy. S nostalgií vzpomíná na pobyt v Británii, kde hudební dějiny mají více než padesát let. Při spolupráci s mladými režiséry je podle něj často problém, že hodně z nich vyrostlo jen na rock´n´rollu a nejsou schopni bavit se o symfonické hudbě. Nevědí na co se ptát, neumějí svá přání vyložit hudebními termíny. V souvislosti s filmem myslí, jen na to, jak by znělo, kdyby použili píseň Boba Dylana. |
|
|
|
|
|
Přestože je Horner zkušený při práci s orchestrem (svou hudbu si vždy i diriguje), neváhá použít i současné elektronické zvuky. Zvláštní potěšení mu pak činí používat exotické nástroje (typická je pro něj např. flétna shakuhachi). Proces skládání přirovnává k práci malíře, on zaplňuje plátno barvami svých zvuků. Při rozhodování jakou hudbu použije, přemýšlí nejprve (na rozdíl od většiny skladatelů) o tom, jaký nástroj by se nejlépe k dané scéně hodil, jaký zvuk by tam nejlépe vynikl. Teprve pak vymýšlí pro konkrétní nástroj melodii. Většinou volí tento postup, než že by nejprve vymýšlel melodii, kterou by pak teprve orchestroval. |
|
|
Na přelomu 80. tých a 90. tých let zaznamenal některé další úspěchy: Land Before Time, Field of Dreams (nominace na Oscara), Glory (Grammy a nominace na Zlatý glóbus) nebo In Country (jedno z Hornerových oblíbených děl). V devadesátých letech skládal hudbu ke kasovním trhákům (Patriot Games, Legends of the Fall, Apollo 13, Titanic, Perfect Storm) i k menším „intimnějším“ projektům (Gillian on her 37th Birthday nebo další Hornerovo oblíbené score – Spitfire Grill). Odmítal a dodnes odmítá jen hudbu k TV projektům („televizi nesnáším“). Když se rozhoduje, jestli bude skládat hudbu k nějakému filmu, je pro něj nejdůležitější, aby měl film v sobě „něco emocionálního“. |
|
|
Vrcholem jeho tvorby je patrně polovina devadesátých let, kdy vytvořil v krátké době několik nádherných děl: Legends of the Fall (1994), Braveheart (1995), Apollo 13 (1995), Casper (1995) nebo právě Spitfire Grill (1996). Za Legends of the Fall byl nominován na Zlatý glóbus, za Braveheart a Apollo 13 přišla v jednom roce dvojí nominace na Oscara. Tehdy ho ale „vypekl“ Luis Bacalov s Il Postino. Dosavadní neúspěchy s hudebními a filmovými cenami si ovšem vynahradil v roce 1997, kdy složil svůj největší kasovní úspěch: Titanic. Nejenže hudba k nejúspěšnějšímu filmu všech dob se stala i nejúspěšnějším soundtrackem všech dob, ale Horner za Titanic získal i množství cen: Oscar, Zlatý glóbus, Grammy, cena losangeleských kritiků, nominace na cenu BAFTA a další ceny za píseň My Heart Will Go On. U Titanicu se Horner znovu sešel s Jamesem Cameronem, s kterým pracoval již u Aliens. Překonal špatné vzpomínky na tuto spolupráci a vyplatilo se. Tentokrát si Horner spolupráci s Cameronem pochvaloval – Cameron se tvorby a nahrávání hudby účastnil velmi aktivně, což Hornerovi vyhovuje. Říká: „Je mnoho skladatelů, kteří si stěžují na režiséra: „vy jste změnil moji hudbu“, já k nim ovšem nepatřím. Jsem rád, když se režisér skládání hudby účastní. Skládání je plynulý proces, diskutuje se – baví mě vymýšlet nápady, trochu je pozměnit, přehrát na syntezátorech nebo na klavíru, zase je trochu pozměnit a když se na konci řekne OK, pak přijde na řadu orchestr.“ Zatímco ovšem Hornera v příběhu spíše zajímalo milostné a tragické téma (opět ty emoce), Cameron se hlavně zajímal, jak to bude se scénami potápění nebo srážky s ledovcem. Celkem složil Horner pro film dvě hodiny a osm minut hudby. Zajímavý příběh měla píseň My Heart Will Go On. Cameron žádnou píseň ve filmu nechtěl, Horner ji nahrál prakticky potají se Celine Dion, s kterou se znal z dřívějška. Počkal až bude mít Cameron dobrou náladu a pak mu píseň přehrál. Cameron byl nadšen a hit a byl na světě (a několik cen za píseň taky). |
|
|
|
|
|
Po tomto nebývalém úspěchu u kritiky i u posluchačů se Horner rozhodl zvolnit tempo a začal si více vybírat. „Je tak málo výborných filmů a já se snažím psát jen pro ty nejlepší filmy, které mohu dostat.“ Dnes skládá přibližně ke třem filmům za rok. Kromě pečlivějšího výběru filmů jsou dalším důvodem jeho dvě malé dcery, s kterými chce trávit více času. |
|
|
James Horner patří k nejoblíbenějším, ale zároveň i k nejkontroverznějším skladatelům. Mnoho kritiků i soundtrackových fanoušků mu vyčítá přílišné citace z cizích i svých děl a neustálé opakování postupů při skládání. Například i Jerry Goldsmith označil v jednom rozhovoru Hornera za „příliš eklektického“. Horner se ovšem na své citace nedívá jako na něco, za co by se měl stydět. Inspirovat se určitým způsobem nějakým stylem nebo nějakým autorem je podle něj jiný druh tvorby. „Je tomu tak naštěstí, protože jinak bychom ve 20.století neměli žádné hudebníky. Umění citovat se ovšem v USA nedá přiznat. O tom něco vím. Když cituji motiv z osmi not, pak protože téma, které mě zajímá, má osm not. Mnozí vezmou sedm not a poslední změní, aby si mohli připsat originalitu. Citovat ale neznamená podvádět. Nepatřím ke skladatelům, kteří své citáty zapírají.“ Jinde říká: „Když skládám, je to James Horner, kdo pracuje, ale není sám, je s ním celá 300-400 letá hudební historie. Nedělám to úmyslně, ale v hudbě je jen dvanáct tónů a je těžké nemít cit pro historii, ze které vše pochází. Nejsem ovšem příliš ovlivněn filmovými skladateli, nýbrž širokým spektrem klasické hudby.“ Lidé, kteří nemají pochopení pro jeho citace, ho příliš nezajímají. Důležité je pro něj, aby hudba posloužila filmu a základním barometrem je pro něj prodej CD. „Znám čísla Legends of the Fall, Braveheart a rekordy Titanicu. Není třeba o tom dlouze mluvit.“ Horner si uvědomuje, že je odpovědný především divákům a lidem, pro které pracuje. „Ne každé publikum je avantgardní, někteří diváci jsou velmi konzervativní a jim ani filmu bych neprokázal žádnou službu, kdybych byl příliš progresivní.“ |
|
|
Ať už jsou názory na Jamese Hornera jakékoli, ať už je kritikou a fanoušky filmové hudby vynášen do nebes nebo zatracován, jisté je, že se některými díly nesmazatelně zapsal do historie filmové hudby. Stejně tak je jisté, že dnes patří k nejžádanějším a nejlépe placeným skladatelům Hollywoodu a že jeho hudba se prodává (na soundtrackářské poměry) většinou velice dobře. Pokud se vám líbí příjemná melodická hudba a příliš vám nesejde na originalitě, tak u Hornera najdete hodně věcí, které by se vám mohly líbit a několik věcí, které vás nadchnou. Pokud víte, co od Hornera můžete očekávat (o u něj je to celkem snadné vědět), pak máte šanci, že s ním strávíte velmi příjemné chvíle. |
|
|
Anthony |
|
Filmografie: |
|
|
2009:
2008:
2007:
2006:
|
1991:
1990:
|
Co spojuje filmy jako Glory, Titanic, Braveheart, Mask of Zorro, Aliens, American Tail, Star Trek 2, Commando...? U všech najdeme v titulcích u kategorie „hudba“ jméno James Horner. Již z tohoto výčtu, který je jen nepatrným zlomkem Hornerova díla, je vidět, že tento skladatel dokáže vytvořit hudbu k velmi rozdílným žánrům: k historickému dramatu, k temnému sci-fi hororu, k akčnímu filmu, k animované pohádce pro děti, k velké love story či ke komedii. James Horner patří k nejznámějším a nejúspěšnějším filmovým skladatelům současnosti. A taky k nejkontroverznějším. Mezi fanoušky filmové hudby se najde mnoho těch, kteří ho řadí mezi své top skladatele, ale také mnoho takových, kteří vyslovují jeho jméno jen s krajní nechutí. Podívejme se nyní trochu blíže na tuto nepřehlédnutelnou postavu soundtrackářského světa.
