OSTweb - Portét - David Newman

	Syn legendárního Alfreda Newmana, bratr Thomase a bratranec Randyho, David Louis Newman se narodil 11. března 1954 v Los Angeles. Od útlého dětství se učil hře na housle a klavír. Po absolvování USC (kde studoval housle a dirigování) střídavě působil jako dirigent řady prestižních orchestrů po celém světě či jako studiový hudebník.
První krůčky ve šlépějích svého otce učinil roku 1984, kdy spolupracoval na hudbě k Burtonově kraťasu Frankenweenie, pod který se podepsal s rovněž debutujícím Michaelem Convertinem. Na svůj první samostatný projekt čekal o dva roky déle, kdy mu byl svěřen dnes již kultovní laciný horor o malých chlupatých bestiích z vesmíru požírajících vše s méně zuby než jsou oni sami. Critters (1986) byli ve své podstatě experimentálně laděná kompozice kombinující elektronické a akustické prvky. Již tehdy představila zvolna se objevující prvky Newmanova rukopisu, které následně nese celá řada jeho pozdějších kompozic. V témže roce stihl ještě druhou spolupráci s Burtonem a Convertinem u epizody televizního seriálu Faerie Tale Theater s názvem Aladdin and his wonderful lamp. Klíčový zlom v Newmanově kariéře nadešel roku 1987, kdy poprvé spojil síly s Dannym DeVitem u jeho režijního debutu, černé komedie Vyhoď máti z vlaku. Tento projekt vedl jak k jejich další spolupráci na žánrově rozličných snímcích jako Válka Roseových (1989), Hoffa (1992) a Matilda (1996), tak i k dalším komediálních snímků, které se do dnešních dní staly Newmanovým prokletím. V letech 1987-1991 rovněž působil jako hudební ředitel Sundance Festivalu, v jehož rámci dirigoval řadu koncertů filmové hudby, podílel se na četných seminářích a restauracích klasických filmových kompozic a v neposlední řadě roku 1989 složil novou hudbu ke klasickému Murnauovu němému snímku Sunrise z roku 1927.

V průběhu první poloviny 90. let Newman začíná pracovat i na snímcích jiných žánrů, které jsou však stále v područí komedií. Při tempu průměrně 5-9 filmů ročně do své filmografie rovněž začleňuje i sportovní snímky (Pan osud, Talent for the game, Šampioni), dramata (Paradise, That Night, Hoffa), animované projekty (starší The Brave little Toaster, DuckTales: The Movie) a akční snímky (Fire Birds). Podstatná většina jeho projektů z této doby však stále čeká na své vydání na hudebních nosičích.

Svých životních úspěchů dosahuje v letech 1995-2002. V té době příležitostně opouští od svých experimentálních hektických kompozic a soustředí se na práci se symfonickým základem. I když výsledné snímky nejsou v naprosté většině jeho vrcholných kompozic hodny kvalit jeho práce, v Newmanově kariéře se jedná o nejúspěšnější období, které roku 1995 zahájila hudba k nepříliš povedenému snímku Operace Slon Simona Wincera, který se pravidelně vrací v programech i našich televizních stanic a děsí stále nové a nové diváky. Newman za svou kompozici zapřáhl rozsáhlý Londýnský symfonický orchestr, který dodatečně okořenil pár nástroji pocházejícími z jihovýchodní Asie a řídce užitými elektronickými prvky.

Spolupráce s Wincerem pokračuje i roku 1996 s Fantomem. Komiksově laděný snímek o hrdinovi ve fialovém neoprenu však opět příliš velký komerční ohlas nevyvolal. Výsledná partitura kombinuje rozsáhlý symfonický orchestr, pěvecké sbory, etnické flétny a rozšířenou perkusní sekci s elektronickými prvky (na Newmanovy poměry velmi decentně užitými). Soundtrack se odvíjí v podobném monumentálním duchu jako o rok dříve Debneyho Ostrov hrdlořezů a je bez pochyb dosavadním Newmanovým životním dílem. Kromě akčních skladeb nechybí množství hudebních témat od vznešeně hrdinských až po čistě romantické - vše v podání téměř krystalicky čistého orchestru a nepostrádající Newmanovy rytmické atributy. Roku 1996 kromě Fantoma, DeVitovy Matildy, stihl mj i hudbu k prvnímu dílu Zamilovaného profesora. I když z jeho instrumentální hudby do dnešních dní nevyšla ani minuta, jedná se o jedno z nejlepších Newmanových komediálních děl. Základem soundtracku je klavír a především smyčcová sekce klasického orchestru, které společně dodávají výslednému soundtracku téměř až gumpovský ráz.

Mimořádný ohlas vyvolala i hudba k animované Anastasii (1997), pro kterou složil původní hudbu, zatímco songy obstarala dvojice Lynn Ahrensová a Stephen Flaherty. Newman ignoruje vybízející se inspiraci ruskou klasikou (kromě začlenění sborového partu v rámci prologu) a soustředí se opět na práci s klasickým orchestrem doplněným o sbory, elektroniku, rolničky a občasné modernější prvky (velmi řídce užitý saxofon k navození dobové atmosféry). Anastasie se stále řadí mezi Newmanovy nejněžnější počiny, i když nepostrádá i jeho typické hektické dramatické momenty, hravé motivy a výpravné sekvence. Plným právem pak své trojici autorů Anastasie vynesla nominaci na Oscara v kategorii Nejlepší původní hudba k muzikálu nebo komedii.

Poslední trojice snímků, která Newmanovi poskytla příležitost pracovat v jiných žánrech než úchylných komediích nevalné úrovně, představovala sci-fi komedie Galaxy Quest (1999), historické drama Aféra s náhrdelníkem (2001) a animovaná Doba ledová (2002). Zatímco v Galaxy Questu mohl Newman navázat na své výpravné kompozice, proložit je svým typickým hektickým elektronickoakustickým běsněním a hlavní motiv modulovat od stroze televizního až po velkolepě symfonický, Aféra s náhrdelníkem mu poskytla příležitost navrátit se ke svým komornějším kompozicím jako That Night vystavěných na orchestru, sólovém klavíru, který díky dobovému ladění snímku doplňuje cemballo a další historické nástroje a pěvecké sbory v temnějších sekvencích či sólový ženský hlas. Doba ledová kombinuje Newmanovy dojemné postupy s rozličnými strunnými nástroji a perkusemi a pěveckými sbory. Bohužel jak je ostatně u Newmana typické, výsledný soundtrack pokrývá přibližně 40% jeho výsledné kompozice.

V průběhu nového tisíciletí Newman slevuje z tempa své filmové tvorby. Podstatnou většinou jsou i nadále komedie, které prokládá pouze zřídka jinými projekty. Z jeho kompozic se však začíná vytrácet někdejší pestrost, která prostřednictvím tématické základny a jejích variací i soundtracky, jimž jinak dominovaly elektronika a hektické komediální třeštění, dokázala oživit a učinit na poslech vděčnými. V průběhu let rovněž začíná přesouvat svou pozornost spíš ke koncertní tvorbě, jímž je jeho filmová práce pouhým doplňkem. Newman v posledních letech pořádá četné koncerty filmové hudby, která diriguje po celém světě (s vyjímkou Evropy). Z jeho přibližně 15 filmových kompozic, které dokončil od doby Doby ledové se svého oficiálního vydání dočkal pouze Kocour v klobouku (2003), Serenity (2005) a poslední Norbit (2007), kde je však jeho hudba pouhým doplňkem jinak převážně písničkového alba.

Počátkem roku 2007 Newman nastoupil na místo Christophera Younga, po kterém přejal funkci prezidenta Film Music Society, kterou by měl zastávat po následující 4 roky. V současnosti pracuje na svém koncertním cyklu Concerto for Winds, které by mělo být ve své celistvosti poprvé uvedeno 9. června v podání sólistů a Long Beach Symphony Orchestra. I když v posledních dvou letech pracuje na filmových projektech s o poznání nižší četností než dříve, zanedlouho do své filmografie přidá již 100. snímek. Doufejme, že překonání této hranice přinese alespoň pár hodnotných projektů a méně komediálních snímků, které mu brání v cestě mezi nejvyšší hollywoodskou skladatelskou smetánku. Ve svých 50 letech se David Newman stále řadí k relativně mladým skladatelům, jejichž kreativní dráha bude pokračovat ještě řadu let a dokáže-li se alespoň příležistotně vymanit ze své komediální škatulky, mají se všichni přiznivci velkolepých symfonických kompozic dozajista stále ještě na co těšit...

Petr Kocanda