Americký skladatel Brian Tyler již více jak jednu dekádu v Hollywoodu platí za schopného akčního řemeslníka a patří k jedněm z nejpilnějších a nejplodnějších skladatelů současnosti. Není divu, že ho filmové studio Universal najalo po aranžmá skladatelů BT a Davida Arnolda na prvních dvou počinech akční filmové série o adrenalinových honičkách drahými auty- FAST AND FURIOUS ke složení hudby k jejímu třetímu přírůstku s podtitulem TOKYO DRIFT z roku 2006. Zde skladatel zaujal nebývale údernou, agresivní nahrávkou s několika jednoduchými motivy pod taktovkou hřímajícího orchestru a také značným nánosem elektroniky, která se naneštěstí stala v dalších jeho příspěvcích trademarkem a nutným zlem zaráz. O dva roky později následovalo čtvrté pokračování FAST & FURIOUS, kde sice Tyler přišel s několika mistrovskými agresivními akčními nářezy, ale výsledná kompozice trpěla jak balastem elektroniky, tak stejnou měrou přemrštěnou délkou alba jako kompozice předchozí.

Zatímco pátý díl FAST FIVE sklidil u kritiků i diváků jeden pozitivní ohlas za druhým za výbornou akční podívanou, Tylerova výsledná kompozice se v tomto ohledu příliš nezměnila a téměř do puntíku o ní platí totéž, co u obou starších bratříčků. Skladatel příliš nedospěl a výsledku je to dost znát. Stále si rád hraje s jednoduchými smyčcovými figurami, které jsou k nerozeznání od jeho jiných kompozic a do puntíku naplňuje stejnou zadanou formuli- složit maximálně efektivní podkres na úkor kvality. Hlavní téma zazní hned z kraje alba v tracku Fast Five. Skladatel zde sází na maximální jednoduchost a stylovost tohoto motivu, než na inteligentnější rozvinutí. Jeho hlavním znakem je vysoká míra repetetivnosti, ale k podbarvení automobilových honiček a jiných kousků postačuje bohatě. V průběhu velmi štědré stopáže sedmdesátiminutové délce nezmění ze své původní (značně primitivní podoby), ať již v podobě perkusí, elektrických kytar či smyčců. Na albu téma kulminuje ve skladbách jako Train Heist či desetiminutovce The Vault Heist. Tato suita představuje společně s akční skladbou Train Heist ty nejlepší skladatelovy nápady na albu a směle se řadí po bok vynikající Landtrain z minulého dílu. Vedle bohatých perkusí a elektrických kytar na albu dominuje převážně agresivní smyčcová sekce. Za zmínku stojí další zběsilé dynamické skladby jako Showdown on the Rio Nitteroi typická bourneovským patosem, Convergence, Enemy of My Enemy, Dom Vs. Hobbs a druhá půle Bus Busting.

Jelikož se děj odehrává v brazilském Rio de Janeiro, není na albu nouze o "latino" prvky. Ten první přichází v tracku Cristo Redentor, kde struny akustické kytary vybrnkávají mírně upravené chytlavé téma Letty z přechozího dílu či v tracku Cheeky Bits, kde hrají prim typické španělské tango rytmy. Bohužel i tyto prvky přispívají k nesourodosti alba. Dále za zmínku ještě stojí téma záporáka Luka Hobbse (Dwayne "The Rock" Johnson) nejprve na elektronickém základě, ke kterému se záhy přidávají gradující smyčce a žestě (Hobbs čas cca 0:40-1:10) a dále je téma rozvíjeno v Hobbs Arrives, Findinf the Chip a Dom Vs. Hobbs. Zbytek alba jsou buď většinou pohříchu nezajímavé klidné pasáže s orchestrálním backgroundem, či elektronický neposlouchatelný balast, díky kterému má kompozice působit moderně a stylově (The Perfect Crew, The Job). Také u tohoto titulu nepotěší příliš štědrá délka stopáže. Kromě zmíněných skladeb album již nic více nenabízí a jeho zkrácení playlistu o dobrých 30 minut by bylo pro posluchače únosnější. Výslednému albu by to jen prospělo a hodnocení by mohlo být o jednu hvězdu vyšší. I tak je FAST FIVE je sice nepochybně příležitostně chytlavý počin s několika výbornými agresivními pasážemi, který se vyloženě hodí jako podkres k běhání či adrenalinovější činnosti, ale na samostatný poslech je příliš nekonzistentní a postrádá jakoukoliv vlastní identitu. Brian Tyler odvedl solidní práci, několik dynamických ačních pasáží nepostrádá šmrnc a drží si svůj vysoký standard, to však neplatí o "elektro" úletech. Do puntíku tedy platí totéž, co u obou předešlých Tylerových kompozicích pro tuto sérii. Ve srovnání s jinými Tylerovými pracemi v roce 2011 zůstává bez debat v jejich stínu a zůstává tak jeho nejslabším přírůstkem v tomto roce.


Vamp