Veterán Brad Fiedel si coby skladatel filmové hudby za celou kariéru věhlas nevydobyl, přesto za sebou v oboru zanechal stopu, která jen tak nevymizí. Zasloužil se o to megaloman (v tom nejpozitivnějším slova smyslu) James Cameron, který dal kdysi Fiedelovi možnost pracovat na svém prvním hitu Terminátor (1984). Snímek se dík své originalitě a Cameronovým režijním kvalitám nesmazatelně zapsal do filmových dějin a krom silného příběhu a vizuality zaujal široké diváctvo i hudební složkou, respektive chytlavým a snadno zapamatovatelným ústředním tématem. Vzletný hlavní motiv, který si pobrukují i lidé soundtrackového světa neznalí, se stal pro Terminátoří sérii stejně zásadní jako účast rakouského bijce Arnolda Schwarzeneggera. V pokračování prvního snímku, které vzniklo v roce 1991, pak Fiedel svůj životní motiv dotáhl k dokonalosti a jak úvodní titulky, tak závěr filmu, jsou díky němu nezapomenutelné. Že je zbytek jeho kompozice jen nemastnou neslanou změtí syntetických experimentů, to už je věc jiná.

S nadsázkou se dá Fiedelovo dílo označit mimo jiné za ručník hozený filmovohudebním recenzentům, protože hodnotit toto album jako hudbu (a navíc objektivně) je nesnadný úkol. Co se týče prvního dílu, k němu řeknu jen tolik, že až na brilantní hlavní motiv mě většina použité hudby vyloženě iritovala a je z mého pohledu jedinou skvrnkou na jinak výborném snímku. V díle druhém už to bylo jinak. Fiedel se umírnil, akční hudba už tady nemá nádech bezduchého techna a ve filmu sedí ideálně. Vinou Jamese Camerona, který dal do "dvojky" všechno a pojal ji jako své životní dílo, jsem ale hudbu ve filmu až na výjimky ani moc nevnímal, a o to trpčejší bylo mé zklamání, když jsem si poprvé pustil soundtrack. Drtivá většina skladeb je založena na ne zrovna ladící souhře nejrůznorodějších perkusí, ostrých řezavých výpadů a táhlých syntetických ploch, které naznačují (ale nikdy nerozvinou) melodie. Umělé je tady úplně všechno, i hučící sbory, a celá kompozice navenek působí dojmem primitivnosti, místy až odfláknutosti.

Vcelku by nebylo co řešit a bylo by jednouché Fiedelovo dílo rychlým procesem odsoudit, kdyby tu ale nebyla ta maličkost, že ve filmu funguje na výbornou. Jisté úlety a nevyrovnanosti jsou sice jasně patrné i ve filmu, otázka je, jestli je hudba taková úmyslně - podle všeho ano. A upřímně řečeno, je-li Terminátor 2 mimo jiné filmem o dvou kybernetických chlápcích z nevlídné budoucnosti ovládané stroji, jako strojově chladná a úderná působí Fiedelova hudba téměř dokonale. Ostatně, třeba díky jednoduchému, nervózně bručivému motivu (nechal se jím inspirovat i Marco Beltrami v práci na třetím díle) je démonický Robert Patrick coby T-1000 ještě děsivější. Některé skladby bych si pak ve spojení s filmem klidně dovolil označit přízviskem "cool", například "Trust Me", kdy T-800 (Arnold Schwarzenegger) za doprovodu dunivých perkusí a prosté backgroundové melodie v nezapomenutelné scéně "čistí" parkoviště před společností Cyberdyne od nežádoucích policejních jednotek. Kapitolou pro sebe samou je pak již mnohokrát zmiňovaný hlavní motiv, který Fiedel jako trumf zasadil hned do úvodních titulků a který na pozadí efektních záběrů dětského hřiště v jaderných plamenech promlouvá jako balada o budoucnosti bez naděje. Bláhová eliminace tohoto motivu z děje a jeho zprznění živým orchestrem v závěrečných titulcích bylo ostatně největší chybou, jaké se ve třetím Terminátorovi dopustil jinak úspěšnější Fiedelův nástupce Marco Beltrami.

Terminátor 2 je i přes svou bombastičnost především temnou vizí přetechnizované budoucnosti a zrovna taková je hudba, která jako by sama měla původ v mikročipu z roku 2029. Tento Fiedelův počin není pro každého, dokonce bych řekl, že je pro málokoho, přesto stojí za to si ho poslechnout a poznat tak další tvář filmové hudby (i když pro mnohé odvrácenou).


SCAJO