Přál bych si, aby sedmadvacátý Soundtracking byl v lecčems přelomový, byť by měl být klidně poslední. Ta sedmadvacítka může být čímsi magická pro mě osobně, nejen proto, že jsem tento ročník spoluorganizoval (se Ziou), a proto přenechával prostor k napsání reportáže jiným, objektivnějším, abych vyloučil podjatost. Jenže nezištná aktivita je dneska vzácným zbožím, zjišťuji.

První změnou bylo příhodné místo konání a jeho ochotní provozovatelé: ne nějaká putyka, ale dejvická Klubovna - kulturní centrum s designem rockového klubu spravované občanským sdružením (spolkem) Povaleč, tj. neziskově, bez vidiny profitu (a odkud to mám nejblíž domů). Tím pádem i sobotní odpoledne jsme obsadili bez jakéhokoliv požadavku na platbu za pronájem sálu, což bylo historicky (pokud moje vědomí sahá) poprvé, kdy se nevybíralo „vstupné“. Ušetřená stovka tak mohla posloužit buď jako vklad do konzumace na baru anebo investice do přinesené ceny k soutěži.

Po rozebrání většiny soutěžních cen, kterých se nahromadilo dost a byly reprezentativní, jsme volně diskutovali o přestávce (zejména o bídné úrovni koncertních prostor v ČR a averzi vůči O2 aréně), načež se slova ujal Zia, aby okomentoval nepřítomným Fighterem sestavenou prezentaci na téma Archiv české filmové hudby, jenž především oni dva svépomocí budují. Úskalí při tom existují veškerá představitelná (časová, technická, administrativní, právní, osobní...), přičemž efekt, resp. dopady této péče o hudební dědictví na kulturní úroveň národa jsou teď ještě obtížně měřitelné, každopádně snad pozitivní. Snažil jsem se rovnou na místě agitovat na ostatní, aby se také zapojili alespoň tím málem, kterým se zapojit mohou – jedna, dvě hodinky pomoci s administrativním uspořádáním záznamů jednotlivých skladatelů silážovaných v České televizi. Já už jsem zvládl tři.

Pokud mě něco mrzí a dlužím za to tak trochu omluvu, byť na tom nenesu vinu, je okolnost, že jsme zcela neukočírovali časový harmonogram. Pročež Anthonym naplánovaná poznávací vycházka / soutěž napříč lecčím inspirovanou tvorbou Jamese Hornera proběhla citelně ve stresu, namátkově, s reálným vědomím toho, že nám již o půl šesté na zátylek začala dýchat kapela nedočkavá zvučení a ladění na večerní koncert. Skoro celá naše peruť se tedy plynule přemístila do nedaleké restaurace, kde nad žejdlíkem či gáblíkem rezonovalo to, co rozhodně nikdy nesmí chybět, ale co by se podle mého nemělo stát náhražkou organizovaných Soundtrackingů: pelmelová hospodská debata.

Příští sraz bych v Klubovně viděl, a je mi docela fuk, jestli se nás sejde zase jen 13 skalních anebo několik set, na sobotní odpoledne 7. 5. 2016 před koncertem Hanse Zimmera. Myslíte, že mám velké oči?!

bertram