Druhá říjnová sobota roku 2007, kdy se konal šestnáctý Soundtracking, možná některým z nás změnila pohled na naši lásku, fetiš, koníčka, posedlost či, chcete-li, zájem. Pán, který byl tentokrát hostem, nám dal totiž nakouknout do zákulisí vzniku filmové hudby…

Začátek šestnáctého Soundtrackingu se nesl v duchu patnácti předchozích. Někteří účastníci o půl desáté ještě spali, jiní už byli hodiny na nohou a vzdáleni stovky kilometrů od domova. A takový Lokutus o půl desáté otvíral dveře kina Atlas a vpouštěl do malého sálu první příchozí. Ten, kdo neskončil v měkkých sedačkách, poslouchaje ohlušující burácení Beltramiho Live Free or Die Hard, kvapně odspěchal někam na kafe, aby nezaspal hosta, který měl dorazit v jedenáct dopoledne. 

Pan Milan Kymlička přišel o půl dvanácté. Nebudu mluvit za jiné, ale mě velice překvapilo, když do sálu vešel fousatý sedmdesátník se stříbrnými vlasy. Ono také není divu. Poprvé jsem jméno Kymlička zaslechl ve spojitosti s Mazaným Filipem. Člověk pak snadno nabude dojmu, že jde o začínajícího českého filmového skladatele. Kdo by tušil, že přijde spolužák Luboše Fišera, ostřílený bard, který za třicet let práce v zámoří nasbíral hromadu zkušeností nejen profesních, ale zejména zákulisních. A právě o zákulisí filmové hudby, skladatelských trablech, neshodách s nevzdělanými producenty či distributory a také o pravých tvářích hollywoodských skladatelů hovořil pan Kymlička. Jeho obsáhlé a vtipné povídání a následnou diskuzi lze shrnout asi takto: Filmová hudba není umění, nýbrž řemeslo, protože filmový skladatel musí umět napsat hudbu, která zní jako někdo jiný. Zimmer je břídil o dvou polohách (rychlé a pomalé), Glass je něco otřesného. Hádat se s blbcem nemá cenu, všechno mu odkývejte a pak to udělejte po svém; stejně to nepozná. Goldsmith a Morricone jsou fajn borci, ale Elfman je hrozný tyran a despota, nepracujte s ním!
 

   Když se kolem půl druhé několik statečných snažilo v kavárně nad kinosálem s panem Kymličkou dobrat podstaty filmové hudby, začala v sále soutěž. Tracklist tentokrát sestavil VanTom a nutno říci, že většina lidí alespoň něco poznala. S jasným přehledem zvítězil Lokutus, který bez většího zaváhání  prostě jen napsal seznam správných odpovědí.
 

  Ve tři, po té, co se rozebraly ceny, bylo třeba z malého sálu vypadnout. Většina přeživších se vypravila do nedaleké retaurace, kde se nad plnými talíři a nádobami s různě barevnými moky diskutovalo, přelo a klábosilo o všem možném. Nejzajímavější zřejmě bylo Ziovo povídání o páskách s hudbou Jiřího Šusta. Snad se někdy dočkáme v SCDC. Vypadá to velice nadějně…
   

  V průběhu dne si účastníci u Fightera a zkapy vyzvedávali nové kousky vyšlé v Soundtracking CD clubu. Fighter nadělil velice pěknou kompilaci Contiho nevydané hudby Bill Conti: Unreleased Scores, kterou lze doporučit pro klidný poslech, kdy nechcete být hudbou rušeni, např. před spaním nebo při čtení. Pokud by byl zájem o zajímavý experiment, doporučuju se poohlédnout po nejnovějším zkapově příspěvku do SCDC. Jde o soundtrack ke španělskému seriálu Cuttlas Microfilms. Autorem této zvláštní rozmanité hudby je český filmový skladatel Ondřej Soukup.