OSTweb - U N I C O E V E N T O

" U N I C O E V E N T O "

Ennio Morricone v Arena di Verona
- Voci dal Silenzio -

leták ke koncertu

OBSAH:

Cesta tam...
Sobota před koncertem
Arena concerto
Řízením osudu
...a zase zpátky

Toto je zápisník psaný ve vzpomínkách...

Když jsem sedal, plný obav z nadcházející cesty do neznáma, na vlak do Prahy a nastoupil tak první etapu cesty do italské Verony, ani v těch nejsmělejších představách jsem se neodvažoval snít takový sen, jaký jsem o nedlouho měl takřka při plném vědomí spolu s několika málo vyvolenými prožít. Měla nadejít událost, z níž jsem si měl odnést nezměrné duševní pohnutí a posílení ve víře v nesmrtelnost jedné legendy.

Cesta tam...

10. září 2004

Po neklidné noci strávené v Praze, sešli jsme se já (Geoffrey), Lucas a Kalidor s paní Emou u jejího vozu VW Passat a po zběžných, brzkým vstáváním rozechvělých zdravicích jsme se vydali na cestu. Naše skupina měla opravdové štěstí. Vedle ohleduplného řidičského umění byl luxusní vůz s klimatizací zárukou bezpečného putovaní. V zápětí jsme k tichému spokojení všech zjistili, že žádný z nás nevstal toho rána (a ani žádného dalšího vstát neměl) levou, rozmrzelou nohou a tudíž ve voze zavládla dobrá nálada od samého začátku. Z paní Emy se vyklubala příjemná a moderní společnice. Přiznala se nám k téměř absolutně nevědomé čistotě, s níž se do Verony vypravila, a bylo na nás, osvětlit jí, čím si Morricone vysluhuje nejhlubší poklony. Ve skromných podmínkách MC přehrávače byla paní Emě představena I. lekce z Morriconeho díla. Absolvovala ji na výbornou, neboť měla pro každou skladbu jen obdivná slova chvály a okouzlené povzdechy. Mám za to, že nás svým překvapeným nadšením laika strhla a ještě v pátek, na území České republiky, jsme byli myslím všichni nesmírně příjemně naladěni na nadcházející svátek každého milovníka dobré hudby.

Při této již řádně vousaté a zaprášené audio-kazetě se mi vybavovaly osobní vzpomínky na dětské doby, kdy jsem se prostřednictvím téže kazety seznamoval s Morriconeho hudbou, a nyní ji tím samým prostředníkem znovuobjevoval. Připomnělo se mi chvění brady i vlhko v očích, když jsem si do omrzení ve tmě zimní noci pouštíval přes autorevers walkmanu PHILIPS zas a znovu strhující Le Vent, Le Cri nebo půvabně dojemnou Chi Mai – a sám se sebou hrál hru na to, co znamenají ty dva názvy. Pocit obrody byl dokonalý a lepší předehru ke koncertu jsem si nemohl přát. Jak se ukázalo později, osud se nám měl postarat o předehru ještě nápaditější a ještě vzrušivější, vpravdě Italskou.

V Rakousku nás zaskočil mírný otřes z proměny, jakou krajina na hraniční čáře u Dolního Dvořiště prodělala. Dále nás v oněch krajích čekala anti-Temelínská propaganda hrubšího zrna, utvrzení v přesvědčení, že Rakušáci jsou rasisti a zavilí nepřátelé Čech a Čechů, a pak už jen dálnice, dálnice, dálnice… Linz, Salzburg, Rosenheim, Innsbruck, Brennerský průsmyk, Trent a po takřka dvanácti hodinách Veronský sjezd z dálnice.

V těchto místech bych rád uvedl cifry a konkrétní údaje o tom, kolik kilometrů to do Verony z Prahy je, kolik na řidiče a posádku při takové cestě čeká výdajů s mýtným, dálničním poplatkem, benzínem a tak podobně. Přehled o podobných údajích se nám však záhy ztratil ze zřetele a my rezignovali na jejich dohledání, neboť jsme již vězeli ve víru Veronských událostí a nechtělo se nám zabývat něčím podobně pozemským.

Cesta tam tedy probíhala nad očekávání příjemně a co platí o ní, platí i o všem ostatním, co se ve spojení s koncertem Ennia Morriconeho odehrálo. Žádná z obav se nepotvrdila a vše, co mohlo být (a za všedních okolností by i bývalo bylo) zlé, se v dobré obrátilo. Přímo pohádkové bylo projíždět Alpy za počasí, které nám přálo. Takřka od zpevněné krajnice se zvedaly strmé štíty skalistých hor a čněly vysoko, vysoko do nebe. Tam je slunce zalévalo zlatavou září a do údolí posílalo stíny tak plastické a ohromné, že mi daly poprvé pocítit vědomí nejmenšího tvora na světě. Ten samý, ale o poznání silnější pocit měl však na mě o nedlouho dolehnout znovu.

Duševní obroda posílená příznivým počasím, milou a vtipnou společností či nenaplněnými obavami, byla konečně utvrzena hřejivým pocitem spolehlivého zázemí, které zajišťoval hotel Sud POINT *** se vším, co ke třem hvězdičkám za názvem hotelu patřit má – italský design toalet, sprchy, bílé ručníky a utěrky (které se neodnášejí – zamyslete se nad tím), televize na pokoji, bezplatný internet dole v hale, klimatizace, lůžkoviny na způsob teplých přímořských krajin a v neposlední řadě bohatá snídaně „obsluž se sám – a jako Čech“. Tímto děkuji Hana_an za rezervaci a zajištění vynikajícího noclehu.

Častokrát si z pobytu v zahraničí, z krajů, kde vládne jiný mrav, přivážíme zajímavé poznatky a postřehy, nepatrné drobnosti, které by nás ani nenapadlo očekávat. Tak jsem při pobytu v Londýně objevil, že Angličané v centrech svých měst zdá se nemívají potřebu vyhazovat odpadky do koše – na ulicích jsem žádný nenašel. Když jsem po půlhodině marného hledání popelnice rezignoval na slušné vychování a nenápadně slupku od banánu upustil pod obrubník, kde se vzal, tu se vzal, z ničeho nic se ze stínu vyloupl černoch s vysavačem a chodník od smetí vyčistil. S podobně zaraženým údivem jsme letos ve Veroně museli čelit zjištění, že v Itálii se lidé pohybují výhradně kolmo (rozuměj: autem, jízdním kolem či mopedem). Periférii Verony jsme proto pro nepřítomnost chodníků museli zdolávat s nasazením zdraví po krajnici vozovky.

Naše skupina (Passat: Geoffrey, Lucas, Kalidor, paní Ema) potvrdila svou rezervaci něco málo po půl osmé a druhou (Forman: paní Dana, Hana_an, E-wan, Stanley) jsme zastihli po desáté hodině na pokoji v patře nad námi krátce po jejich příjezdu. Vypadali zmoření a utahaní namáhavou cestou, proto se vyřídily jen letmé pozdravy a došlo k naplnění několika závazků ohledně OST výměn a pak se všichni spořádaně odebrali k zaslouženému odpočinku.

Bohémská snídaně

11. září 2004

Ranní vstávání vzpružilo očekávání bohémské (od slova Bohemia) snídaně, která byla zahrnuta v ceně, a nutno dodat, že bylo naplněno, ba překonáno. Dobré vychování šlo ve chvíli volného výběru druhu i množství pokrmů stranou a nastoupilo vychování ryze české. Není třeba jmenovat, vyznamenával se každý. V té chvíli šel význam rčení „žinýrovat se“ stranou a kdyby nás tam někdo znal, asi bych se nad tou spouští zastyděl. Na tomto místě děkuji maminkám a tatínkům, že se jim hluboko do svědomí podařilo vštípit nevyvratitelné semínko slušného chování, protože jinak bychom nedbaje pohotového dozoru číšnice vzali švédský stůl se snídaní útokem, bez skrupulí si k němu přisunuli židle a udělali z něj vlastní hodovní tabuli. S obavou, že nás druhý den na snídani nevpustí, a přesvědčením, že ten malý obtloustlý Ital s tmavou pletí u vedlejšího stolu musí být z rodu Corleonů, jsme opouštěli stoly, které byly v porovnání s ostatními, zpustošeny nezkrocenou vášní k jídlu a pití zdarma, tedy na český způsob (na kávu kupříkladu každý spotřeboval minimálně dva hrnky).

Sobota ve Veroně

Posilněni vydatnou snídaní i dobrou náladou, vydali jsme se všichni společně do centra Verony – pěšky, prašnými čtyřmi kilometry, podél hlavní silniční tepny, něco málo přes hodinu. Takto poučeni, rozhodli jsme se zařadit do večerního programu dopravu autem, aniž kdo z nás tušil, že tím do základů celé akce stavíme nevypočitatelně vratký pilíř.

Takřka celou slunečnou sobotu tedy vyplnil výlet do starobylého a ve všem bytostně italského centra Verony. Módní butiky Gucciho střídají stánky s konfekcí od Armaniho, křivolaké uličky se zaplétají a vlamují do přilehlých a tvoří tak spletitý ale malebný labyrint otevřených oken, stíněných zelenými okenicemi. Nepovažuji se za kdovíjakého znalce architektonického umění, ale proplétáním nejednou až zázračnými místy mě sprovázel všudypřítomný pojem ‚renesance‘ (za všechny uvedu až neskutečně půvabný průhled do nádvoří přízemního domku při schodišti na Teatro Romano).

Vytušili jsme zamýšlený pohyb zbylých našich druhů, a proto jsme se od nich já, Lucas a Kalidor oddělili s jasně stanoveným cílem – Verona, neVerona, musíme prolézt všechny CD bazary, co najdeme. Dopřáli jsme si turistického pohledu z výšky starobylého stavení Teatro Romano na vyvýšenině za řekou Fiume Adige, rázem měli Veronu jako na dlani a v duchu tipovali, která z těch rozběhlých uliček může krýt turistickým zrakům bazar s levnými a vzácnými (pokud možno kompletními, speciálními či sběratelsky nejvýše cennými) OST. Bylo krátce po poledni, slunce za mlžným mračnem páchalo parné dusno, cypřiše nám šuměly nad hlavami, Lucas v každé Italce viděl odlesk Monici Bellucci a slyšel Morriconeovu Malenu v jejích pohybech … byl to moment, kdy jsme si uvědomili, jak krásně nám v tu chvíli je a zároveň věřili v tušení, že to opravdu báječné nás teprve čeká.

Rozčarování přineslo až zjištění, že OST v Itálii stojí v průměru 20 € a že bazary se zde buď nevedou nebo jsou zavřené. Obojí správně. Chuť jsem si spravil až Sandokanem od bří de Angelisů za 10 € s přenádherným přebalem, který krášlí zejména půvabná montáž snad ručně vystřiženého tygra ve výskoku a se vztyčeným ocasem na zeleni neproniknutelné džungle. Na informacích jsme objevili jiný Megastore, kde měl nejeden z nás čelit pokušení zda koupit či nekoupit. Za mě rozhodla vzpomínka na cituplnou jímavost drobné skladby „John Merrick and Psalm“ a dá se říci, že pouze a jenom kvůli ní jsem se nakonec ke koupi „Sloního muže“ od Johna Morrise za 10 € rozhoupal. Kalidor si vyhlídl vzácně se vyskytujícího Morriconeho a ani on posléze nelitoval svého rozhodnutí. Jediný Lucas prokázal špetku zodpovědnosti a neutratil všechny svoje prostředky za hezky balenou Bondovku.

Jenže to už se den pomalu nachyloval k podvečeru a to znamenalo vrátit se do hotelu, smýt celodenní pot a být v půl osmé připraven na svátek každého milovníka filmové hudby – koncert Ennia Morriconeho v Arena di Verona. Na zpáteční cestě se k nám přidal i Stanley a společně jsme hledali jinou trasu do základního tábora, než byla ta, kterou jsme se vydali před polednem.

Cesta horoucím peklem

Odbilo půl osmé. S bláhovou vidinou získání Morriconeho autogramu jsme si s Lucasem a Kalidorem naivně přibalili cover od Morriconeho OST (já Once Upon Time in the West, Lucas Untouchables a Kalidor ještě horkou novinku Marca Pola 2 CD, kterou v tu chvíli, pokud mne úsudek neklame, ještě ani neslyšel) jen pro případ – co kdyby. Nezapomněli jsme ani na nezbytnou vstupenku a kapesní dalekohled. Já se s naší skupinou a Passatem vydal první s tím, že se pro druhou skupinu vzápětí vrátím a zaparkuji v podzemních garážích patřících Aréně. Jenže, co se nestalo! Osud s námi v tu chvíli rozehrál nelítostnou hru nervů.

Ze začátku se situace nezdála ani tak vážná, natož zoufalá, jak se mělo později ukázat. Potkala nás docela nevinná italská zácpa. Bylo krátce po půl osmé, doprava do centra pozvolna houstla. Tři řady napasovaných aut se vlekly v moři rudých brzdových světel, která značila pekelné STOP. To jsme ještě měli chuť pokračovat v nastolené tradici a i na tento účet jsme vtipkovali. Jenže situace o poznání trpkla a bláhová představa, že se pro druhou skupinu vrátím, se rozplynula. Musím přiznat, že jsem se přistihl, jak mě v tu chvíli škodolibě těší vědomí, že jsou na tom hůř. Vyslali jsme proto druhé skupině urgentní zprávu ať zbytečně neotálí a spěchá, jak bude moct, do centra, hlavně ale ne po Via del Lavoro.

Během cesty z Prahy do Verony mi - ke štěstí všech - přešlo řízení tak velkého vozu, jakým Passat byl, do krve stejně jako jízda po vzoru bezohledných Italů. Hnán tísní, odvážil jsem se k drobným přestupkům v zájmu věci. Řádně jsem se procvičil v myškovaní a tlačil se tam, kam bych se za běžných okolností neodvažoval ani jen podívat. Zřejmě největší silniční divočina mého života přišla na křižovatce Pizzale Porta Nuova, kde vládl nezastřený chaos. Kdo neměl dost sil a byl za volantem slabý, toho vřava aut bez slitování semlela a paralyzovaného vyvrhla za okraj vozovky. Ke svému překvapení jsme se ale u několika Italů setkali se slitováním, když nám dovolili dovést myšky do konce. Až dojemně však zapůsobil čin neznámých dobrých duší, který nás měl vysvobodit.

Bylo hodně po půl deváté, my stáli ještě daleko před garážemi a nezbývalo nám než doufat v zázrak. Nestydaté auto unikající neprůjezdnosti rudého hada v křeči chodníkem, nebylo výjimkou. Zbývalo cca 400 metrů do garáže a já měl nervy na pochodu. V krku mi bušilo poplašené srdce, dlaně se mi nervózně potily, všechny naděje hasly. Šance, že se dostaneme do Arény včas, se rozplynuly. S obavou jsem se odhodlával k nejhoršímu. Propustím své tři spoluvězně, zatímco já zůstanu vězet v zácpě – a sám budu muset řešit nezáviděníhodnou patovou pozici. Situace se začala nebezpečně podobat šach-matu. Když v tom se na nás usmálo štěstí...

V přilehlé ulici stál na kraji křižovatky šedý Fiat a u něj nějací lidé. Pokud by couvli o metr, mohli bychom zaparkovat před nimi s tím, že bychom jen málo zasahovali do křižovatky. Nebýt rozhodnosti paní Emy a její světoběžné vyřídilky, kdo ví, jak by to s námi ten večer dopadlo. Vyběhla směrem k Fiatu a rukama nohama vyprosila na Italech spásu. Jenže my byli ve vleku kolony, tlačila nás z toho místa pryč a hrozilo, že se zpět na uvolněné místo neprotlačíme. V okamžiku, kdy na nás čtvero rukou volalo, že je místo volné, že jsme zachráněni, kde se vzal, tu se vzal, drzý Ital a vjel mi na naše místo.

To ale neměl dělat. V tu ránu totiž na sebe poštval trojí zběsilost, která mě, když na to tak vzpomínám, dojala. Ze třech stran se na něj svalilo nazlobené lamentování. Mávali a křičeli jsme na něj my z auta, paní Ema se mu vrhala pod kola, ale s nejzapáleněji vyháněli nezvaného vetřelce především ti nesmírně hodní Italové, kteří nás pustili. Drzý Ital uznal porážku a sklíčeně vyklidil místo. Na mě potom zůstalo manévrování s vozem na pětníku - jak Lucas bystře poznamenal, ten večer jsem byl vystaven řidičské maturitě. Zadařilo se a my měli auto po třičtvrtě na devět zaparkované, navíc bezplatně. Když jsem celý rozechvělý a roztržitý vystupoval z auta a pohledem se střetl s vlídnou Italkou, zaplavil mě pocit vděčnosti až za hrob. Zachtělo se mi vyjádřit bezmezné díky, padnout na kolena a zulíbat jí nárt. Vložil jsem proto do jediného možného výrazu „grazie“ co nejvíc všeho, co se mnou v ten moment cloumalo, a lehounce se uklonil.

Ale to už jsme běželi, jak jen se dalo, do Arény. Paní Ema, díky níž jsme již mohli nechat hrůzy zácpy za sebou, klopýtala po nerovném povrchu. Nabídl jsem jí rámě. V tu chvíli došly překvapivé zprávy o druhé skupině. Ti již seděli v Aréně a viděli, že pro nás místa neudrží. Měli také štěstí. Podařilo se jim zastavit taxikáře, který Veronu důvěrně znal a věděl, jak se vyhnout zácpě. Vyjeli dlouho po nás, ale do Arény se dostali dlouho před námi (a navíc na správná místa).

Po takové předehře, kdy byly vybuzeny některé obzvláště silné emoce, jsme měli v těle dost adrenalinu na to, aby nám naše srdce bušila jak o závod v předtuše něčeho velkolepého. Vědomí velkoleposti se sice dovršilo až v průběhu některých skladeb a zejména pak při závěrečných ovacích ve stoje, ale jako první dolehl dojem z otevřeného prostoru samotné Arény, v níž se v relativním pohodlí tísnil bezpočet diváků. Neměli jsme ani ponětí, kde se nachází vstup s označením „Gradinata sektore D“, na který nás směrovaly vstupenky. V místě mezi C a E zel sice vstup, ale byl neoznačený a instrukce jednoho z pořadatelů vedly až za něj. Nakonec nás vpustili do jednoho z vchodů, ale neměli jsme nejmenší tušení, že jsme na nesprávném místě. Byli jsme zato ale rádi, že jsme konečně uvnitř a neřešili jsme to. Jak se ukázalo později, naše pravá místa byla přímo proti jevišti, zatímco my se usadili nad nejkrajnějším vchodem, po pravé straně od jeviště. Měli jsme sice celou Arénu před sebou jako na dlani, zato z orchestru jsme viděli jen sekci velkých smyčců, violoncell, harf a zejména post dirigenta takřka z profilu. Sbor jsme neviděli vůbec. Mířily na nás pravé reproduktory a především z nich na nás šel veškerý zvukový tlak. Světlo z vchodu pod námi trochu rušilo pokojný výhled a odvádělo pozornost. Nic z toho mi však v té chvíli nevadilo. Vůbec. Byl jsem rád, že jsem v Aréně, že sedím a že jsme stihli koncert ještě před začátkem. Tiše jsem poslal ještě jednou vřelé díky těm lidem, co nás zachránili; s úlevou vydechl, abych se uklidnil, a už mi do mysli vstoupila toužebně očekávaná chvíle: Tak, a je to tady.

Arena Concerto

Arena concerto. Jeden z mnoha - a přece jedinečný. Nadešla chvíle, pro níž jsem něco málo přes měsíc intenzivně žil, pro kterou jsem se odvážil urazit bezmála tisíc kilometrů za volantem cizího auta, vydal nemalé peníze (zadlužil se), překročil vlastní stín a obětoval jiné kulturně-společenské akce (dokonce jsem vynechal i zkoušky, které hrozily narušit příjemný běh událostí). Nesčetněkrát jsem si v představách tu chvíli před koncertem maloval, nikdy však nebyla ani zdaleka tak působivá a krásná, jako když nastala. Už se setmělo, nefoukal žádný vítr, v tričku mi nebyla sebemenší zima, trošku mě tlačil tvrdý schod, na němž jsme seděli, ale to nevadilo. Chtěl jsem se opřít, ale ucítil jsem za zády něčí nohy člověka, který to samé cítil za svými. Aréna živě ševelila jako listí ve větru a pohledem jsem v hledišti marně hledal známou tvář E-wanovu nebo Stanleyho. Bylo asi deset minut po deváté a Aréna mocným aplausem poprvé přivolala „Maestra“ na pódium.

První nastoupil sbor. Ale to jsme nanejvýš tušili, protože jsme jej měli možnost zahlédnout jen v mezeře železné konstrukce s průsvitnou plachtou. Lidé na červeném dně Arény, které se mi zdálo mělčí, než jsem si představoval, jistě viděli přicházet orchestr celý. Já v cizích a vzdálených tvářích rozpoznal jen bílou hlavu prvního houslisty, který měl posléze vést jedinou skladbu, bez Morriconeho účasti. Ještě dnes mě mrzí, že jsem si z naší pozice nemohl dalekohledem přiblížit jednu z houslistek po dirigentově levici, kterou jsem si vyhlídl již na DVD a která mi už tehdy učarovala svým přirozeným půvabem tmavé Italky. V ní se totiž skloubila krása s uměním.

Světla pohasla a na pódiu se objevila postava, zaměnitelná s kýmkoliv. Její hbitý, ale již nepevný krok doprovodil potlesk – Arena di Verona zdravila svého poloboha a ten ji letmým úklonem pozdrav opětoval. Všechno kolem ztichlo a já pomalu dosahoval jednoho z dalších vrcholů ve své kariéře milovníka filmové hudby – stal jsem se posluchačem koncertu filmové hudby.

Arena Concerto

Doprovodný leták praví, že 11. září 2004 se v Arena di Verona představil orchestr s názvem Roma Sinfonietta. Coro Lirico Sinfonico Romano se zdá být název sboru a tak jej pod tímto jménem uvádím (řízen by měl být Stefanem Cuccim). Z naší pozice se nezdálo, že by celé hudební těleso bylo tak široké, jako na DVD nebo letáku, ale je dost možné, že tak soudím pod vlivem optického klamu. Pódium jsme viděli z profilu a při tak ostrých úhlech se již dostavují matoucí zakřivení prostoru. Nemálo úsudků a poznámek činím až s odstupem času, takže se může stát, jako se přihodilo právě teď, že až nyní jsem si uvědomil, jak zkreslený jsme museli mít pohled a především pak poslech, když jsme seděli tak z kraje. Nic z toho jsem ale v průběhu koncertu nevnímal jako vadu.

Dalekohledem jsme získali pohled mnohem zajímavější, než jaký se naskýtal těm, co seděli naproti jevišti. Mohli jsme pohlédnout Morriconemu do tváře, zatímco ti druzí obdivovali nanejvýš jeho gesta viděná zezadu. Tu a tam se nám podařilo zastihnout Morriconeho grimasu, pokyn zdviženým obočím a v podstatě celou dobu nahlížet mistrovi přes rameno do notového sešitu s modrými deskami. Viděli jsme, jak při přídavcích hledá desky a listuje příslušnými stránkami. Viděli jsme stát při skladbě Come Maddalena sopranistku Susannu Rigacci v pozadí, když bylo zapotřebí podpory jejího hlasu, aniž by ovšem čněl před tělesem a soustředil na sebe veškerou pozornost, jako tomu bylo v případě L’estasi dell‘ oro nebo C’era una volta il West.

S Lucasem – a myslím i mnohými dalšími – jsme se obdivovali mistrovým gestům, jimiž řídil běh obou hudebních těles. Především pak jsme bývali uneseni, když jsme jeho posuňkům porozuměli, když vybíral sólisty a kladl na ně individuální hudební požadavky. Všechno tohle ohromné řízení pro mě bylo něčím naprosto novým. Byl to pro mne první hudební koncert s dirigentem vůbec. Zapůsobilo proto na mě, když ladným nápřahem vyzdvihl z hudebního dění jediný nástroj a tento jeho úkon nalezl odezvu ve změně hudebního výrazu skladby, zatímco druhou rukou naznačil sboristům nástup a ve chvíli, kdy to samé gesto zopakoval, mužská část sboru převzala hudební motiv zrozený v sólovém podání, aby učinil ze základní myšlenky obrovský majestát.

Už si nevzpomínám, při jaké skladbě se to přihodilo, ale v jedné chvíli se postarší muž za bicími nepatrně opozdil. Zřejmě bych si tohoto klopýtnutí nebyl ani všiml, nebýt toho, že kamera toho muže právě zabírala. Došlo k zanedbatelné chybičce, která nijak nenarušila proud skladby, bubeník navíc svou ztrátu ihned dohnal. Přesto si s Morriconem, který se na něj v tu chvíli otočil celým tělem, vyměnil omluvný pohled a lehoulince se mu blýsklo v oku, když se pousmál, jakoby říkal: „já vím, já vím“. To jsou ty drobné detaily, které dokouzlí jedinečný prožitek do vzpomínky, jakou si uchováme v paměti. Nevzpomenu si na všechny ty maličkosti, co mi dělali ohromnou radost, protože jich bylo tolik, že jsem je rázem zapomínal. Měl jsem pod sebou mikinu a bundu, abych seděl na měkkém, a čekal až mi bude zima, abych si je oblékl. Nestalo se tak. Po celou dobu, od devíti do dvanácti, se počasí nezměnilo a uchovalo si příjemně hřejivou teplotu.

A nyní, konečně, k samotnému programu, co se hrálo a něco málo k tomu.

Program:

Voci dal Silenzio

Voci dal Silenzio

Skoro jsem ani nepostřehl, kdy hudebníci naladili své nástroje a z dirigentova stupínku už Ennio Morricone udal pokyn k zahájení skladby s názvem Voci dal Silenzio. Právě ona zavdala příčinu k označení tohoto koncertu o sobotě 11. září za „Unico Evento“, jak stojí psáno na jednom z letáků (úsudek neznalý italštiny mne vede k domnělému překladu: ‚jedinečná událost‘). Toho večera zazněla, pokud jsem všechny indicie rozluštil správně, skladba Voci dal Silenzio poprvé a ne náhodou se tak událo právě 11. září, neboť podtitul nese znění: Contro tutte le stragi della storia umana. Nezbude mi než význam odhadovat a domýšlet, přesto si troufám tvrdit, že bylo Morriconeho záměrem vystavit veřejnosti kantátu ...contro (proti) tutte (vší) le stragi (???) della (člen) storia (historie) umana (lidské)...

ak ze samotného poslechu skladby vyplynulo, muselo jít o velmi bolestnou vzkazku lidskému pokolení, neboť nebylo pochyb o nezměrnosti utrpení, jakým úpěla. Přiznám se, že jsem byl v první moment zaskočen charakterem této skladby, která dle mého soudu náleží k ‚odvrácené tváři‘ Morriconeho tvorby. Netroufnu si ji žánrově zařadit, ale myslím, že se moc nespletu, když uvedu svůj názor, že šlo o velmi disharmonickou kantátu. Je to přesně ta z ‚těžkých‘ skladeb, které sráží celkově příjemný posluchačský dojem z nejednoho Morriconeho soundtracku (kupříkladu Spasmo), a které, přiznám se, pokaždé přeskakuji. S Lucasem jsme se shodli na tom, že pokud bychom ten koncert poslouchali na CD, tuto snad dvacetiminutovou skladbu bychom nedoposlouchali ani jeden z nás do konce – natolik cvičený a ostřílený hudební sluch ani zálibu v disharmonii nemá žádný z nás.

A právě proto jsem dvojnásob rád, že jsem mohl takového Morriconeho vyposlechnout bez dálkového ovladače a mohl mu tak dopřát sluchu až do konce. Jak skladba plynula, čím dál víc a hlouběji vtahovala posluchače do sebe a otevírala v něm nepoznané komnaty. Naslouchající dav zpočátku nesoustředěně ševelil a pokoušel se zachytit se v závěsu skladby, která mu prozatím unikala. Vše se změnilo s prazvláštně cizokrajným recitativem ženského hlasu, který vystoupil ze dvou pláten, umístěných po stranách železné konstrukce obepínající pódium. Obraz přispěchal na pomoc tápajícímu posluchači a navedl jej na rudou nit, kterou hudba skrytě vlekla. Otřesné sdělení plné krví zbrocených mrtvol a lidského utrpení otřáslo člověkem až mu píchlo u srdce. Pro Čecha, kterému bitva o Alžír nic neříká a pro koho jména Nicola Sacco a Bartolomeo Vanzetti znamenají jen soundtrack od Morriconeho, tomu zůstává pozadí záběrů skryto a čelí pouze otřesným záběrům, které v něm vzbuzují nepříjemný odpor. Identifikace záběrů pro mne byla znemožněna až do chvíle, v níž se mi v hrdle zastavil dech a do očí mi málem vstoupily nedávno zaschlé slzy.

Stalo se tak v momentě, v němž hudební proud strhl veškerou pozornost, uháněl o překot dál a nabíral na zlobné intenzitě, zatímco projekce vyvrcholila sotva týden starými záběry otřesné Beslanské tragédie. Zaskočila mne zejména bezprostřední aktuálnost naléhavého stavu společnosti, kterou Morricone před námi rozestřel. Nelze před hrůzami světa, jaké na sobě páší celé národy, zakrývat oči. Nemůžeme a neměli bychom chtít zůstat lhostejnými k utrpení druhých, byť na hony vzdálených lidských duší. Nic na světě neospravedlní krvavý zločin spáchaný na vyděšených dětských duších. Měl jsem pocit, že se hluboko ve mně začalo něco bortit, hrozilo nebezpečí, že podlehnu niternému zhroucení, když v tom obraz zhasl a v hudbě se odrazil záblesk naděje. Navrátila se tichá harmonie, posílená přestálým otřesem, a jeden jediný dechový nástroj, jediným kraťoulinkým a přesto důvěrně známým zvoláním povznesl mou duši malého člověka.

Tím hlasem nebeským byl úryvek z Misie Rollanda Joffého. Ihned jsem jej rozpoznal a s vědomím, že podle programu má Voci dal Silenzio vystřídat božská Misie, podlehl jsem zdání, že Maestro volně přešel z Voci dal Silenzio k Misii. Na plátně už hodnou chvíli zeleně a nehybně zářilo vlhkem prosycené palmové listí džungle a já měl za to, že nastoupila Misie. Jaké ovšem bylo mé překvapení, když z povědomých tónů zaznělo sotva jen pár taktů. Ruku do ohně bych za to nedal, ale pokud mne paměť neklame, patřil ten úryvek vzpomínce na čistotu skladby ‚Gabriel’s oboe‘. Když se však snažím upamatovat na onen odkaz a hledám, který z motivů to mohl být, ztrácím zprvu tak pevnou jistotu. Mohl to stejně tak být motiv samotné misie nebo jakýkoliv z mnoha dalších prvků, z nichž sestává korpus Morriconeho –jak jsem měl toho večera poznat – důmyslně vystavěné Misie.

Jednalo se sice o pouhý fragment, pouhopouhý nápěv, ale není naprosto žádných pochyb, že tím Morricone dal najevo svůj postoj k hudbě v Misii. Z onoho motivu, jehož část použil ve skladbě Voci dal Silenzio způsobem podobným citaci, totiž stvořil cosi, co přesahuje svůj původní, na oblast Joffého filmu omezený, význam. Tímto nepatrným krokem přivedl na svět vlastní archetyp čistoty a víry. Toto zjištění mne obzvlášť potěšilo, protože odkaz nalezl vynikající uplatnění v natolik cizorodém prostředí, jakým je skladba Voci dal Silenzio k hudbě z Misie – v jejím nehostinném lůně tak probleskl ráj. Morricone tím podal další důkaz, že své dílo drží pevně ve své moci a dokáže s ním pracovat z nadhledu a přehledu.

Ke svému štěstí se vše navíc seběhlo ve chvíli, kdy se mi poprvé v životě podařilo proniknout do tajů náročné Morriconeho hudby a objevit v ní tušení skrytého řádu. Jedno se přidalo k druhému a já byl z toho všeho dvojnásob povznesen. Konečně jsem zjistil, že za výjimečných okolností se mi i taková hudba může zalíbit. A zde je další důvod k označení „unico evento“ – obzvlášť pokud, jak nyní tuším, se mi tak daleko už nikdy nepoštěstí proniknout. Zásluhy totiž přičítám právě jedinečné konstelaci hvězd a souběhu vesmíru. Potom přišlo ticho a tma. Všechna světla v Aréně pietně pohasla spolu s odeznělou hudbou. Nastala chvíle, pro kterou nám byly rozdány drobné svíčky, které bohužel byly příliš slabé na to, aby udržely plamen, a Arénou začaly nesměle promrkávat světýlka. Rozezněl se potlesk. Pomyslel jsem na paní Emu a její první živý kontakt s Morriconem. Pokud právě podlehla dojmu, že takový je Morricone a žádný jiný, potom jsem ji za ten omyl politoval. Vzápětí se však měla přesvědčit o kráse jeho hudby, která uloupila naše srdce. Nadešla chvíle Misie.

The Mission

Jen co k nám dolehly první zvukové vlny, jen co hudba začala šeptem vyprávět, podívali jsme se na sebe s Lucasem pohledem, který prozrazoval, že jsme oba poznali a že se očekávání naplnilo. Dostavilo se dojetí, které předchozí skladbě scházelo, a já s ním objevil velkou naději v lepší svět, který nemůže být tak zlý a krutý, když v něm existuje něco jako Misie. Jak už jsem vzpomenul, čekalo na mne toho večera další překvapení. Na DVD jsem to ještě nepostřehl, ale zde v Arena di Verona nic nebránilo tomu, abych pro sebe objevil, že se všechny dílčí motivy organicky skládají v sourodý tvar, celek, v němž všechny složky souzní a podpírají jedna druhou. Na vrcholu přednesu naráz zní snad všechny motivy a nepřekáží si – ocitají se v dokonalém souzvuku. Morricone se zde projevuje jako geniální komponista, který vládne hned několika rovinám, aniž by plodily hluk. Velmi sofistikovaně staví strukturu svých děl a právě nyní, v suitě z Misie, září jak nejjasněji dovede. Misie pro mne znamenala jednoznačně nejpohnutější moment, jaký mi hudba během koncertu přinesla. Měl jsem navíc příležitost vstřebat zážitek právě proto, že přišla první přestávka, jíž se uzavřelo první dějství. Druhé přišlo ve znamení přátelství Ennia Morriconeho se Sergio Leonem.

O této přestávce jsem dovolil sousedícímu muži, který tu byl s dojatou manželkou, nahlédnout do programu a zavdal tak příčinu k rozhovoru. Moc jsme si toho, pravda, neřekli, ale to málo stačilo. Anglicky ani česky neuměl, já zase nevládl italštinou. Jednoduchými posuňky jsem mu naznačil, že jsme z Prahy a že jsme kvůli Maestrovi takovou dálku urazili autem. Ve tváři se mu objevil údiv a překvapení. Ihned to pošeptal manželce a ta se na mě s dojetím a s ještě vlhkýma očima pousmála. Zapálili si pak naším plamenem svíčku a po koncertě, když už bylo po všem, se na nás při odchodu otočili a dobrosrdečným pokynutím hlavy nadobro rozloučili. Bylo to velmi milé, byť nepatrné, přátelství spojené sdíleným obdivem k ‚Il Maestru‘.

Modernita nel mito del cinema Sergio Leone

Světla zůstala pohaslá, první houslista – šedovlasý muž s rudými houslemi – povstal, naladil, aby se všichni mohli podle něj srovnat, a uvedl do pohybu velkou masu smyčců, které nesou hutnou hudební hmotu skladby o velikosti a trvalosti opravdového přátelství z C’era una volta il America. Na plátnech se objevily tváře Morriconeho a Leoneho z let školáckých i tvůrčích a v tu chvíli obě osobnosti existovali – jak příznačné – pouze a právě na plátně, médiu, jemuž vládli jako nemnozí další. Skladba odezněla bez Morriconeho účasti. Ten po jejím skončení přivedl za mocného aplausu dva sólisty. Sopranistku Susannu Rigacci, jež usadil po své levici, a Ulricha Herkenhoffa, jenž si na pultík odložil jeden ze svých dvou podivně prohnutých nástrojů – těm, kdo v nich rozpoznal panovy flétny, srdce zaplesalo.

Cockey’s song

Až při pohledu na neuvěřitelně hbitý tanec Herkenhoffových rtů a rukou jsem si uvědomil, jak technicky náročná může pro hudebníka být skladba, jejíž výsledek tomu nemusí nasvědčovat. Překvapení bylo veliké a myslím, že zasáhlo nejen mne. Tento kus jsem z DVD dopředu neznal a mile mne potěšil.

Il bono, il bruto e il cattivo

Jakmile jsem zaslechl kojotí zavytí, bylo mi hned jasné, jak mocný drak se probouzí. Poprvé zívl vysokým tónem dechů se současnou odezvou ve sboru. Potom už skladba propukla a hnala se, seč jí síly stačily. Zajímavý úkaz se naskytne těm, kdo skladby dobře zná z dřívějška. Pro koncertní podání jsou upravené a některé jedinečné zvuky stvořené při původní nahrávce již nelze identicky evokovat. Proto některé hudební figury či dílčí motivy hrají jiné nástroje v jiném zabarvení nebo scházejí úplně – a právě v takových momentech se dostavuje nutkání domýšlet si původní zvuky. Jakoby se k sobě přiložily dvě poloprůhledné fólie s nestejným a přece podobným obrazcem.

C’era una volta il West

Susanna Rigacci povstala a mě se zatajil dech v očekávání nástupu jejího hlasu, z něhož běhal mráz po zádech. Smutkem zkrásnělá tvář Claudie Cardinálové mi ožila v paměti a mě se postesklo po časech, kdy jsem Tenkrát na západě poprvé dodíval do konce a poznal jeho sílu. Pomyslel jsem také na papírový přebal OST, který z batohu naslouchal spolu se mnou, a povytáhl ho o kousek ven, aby lépe slyšel. Susanna Rigacci předvedla famózní výkon.

Sean, Sean

Skladba z Fistful of dynamite neboli Giu la Testa pro mě nikdy neměla začátek skladby, která by se mi líbila. Že je tou, která se mi líbí velice, mi pokaždé došlo s prvním sborovým šeptnutím Sean, Sean. Kdysi se mi na dlouhou dobu stala koncentrátem Morriconeovské hudby a nyní Aréna pulzovala valčíkem Sean, Sean.

L’estasi dell’oro

Ještě před koncertem se mi Lucas svěřil, že se nemůže dočkat L’estasi dell’oro, zejména pak pro úvodní klavírní pasáž nebo osudové údery do zvonů, a já si nedovedl vybavit, co myslí tou klavírní pasáží. Jak ale přišla, musel jsem mu dát za pravdu. Je skvělá, jak jen jsem na ni mohl zapomenout! Co se L’estasi dell’oro týče, jakmile poznenáhlu skončila, propuklo publikum v nadšený aplaus. Tato skladba je zvedla ze sedaček a podle toho si také vysluhovala ocenění. A právě kvůli této skladbě jsem nesmírně vděčný za přídavek, který měl následovat. Nedovedu si to vysvětlit, ale nesdílel jsem – bohužel – všudypřítomné nadšení. Musím se přiznat, však jsem taky jenom člověk, že mnou první uvedení L’estasi dell’oro vůbec nepohnulo. Skladba proběhla kolem mě bez odezvy a já byl smutný z toho, že jindy skvělou hudbu nedokážu prožít. Jak já byl rád, když se klavír ozval znovu! Druhou příležitost jsem již nepromarnil jako tu první a plnokrevně si ji vychutnal – bylo to božské.

Za bouřlivého potlesku se Morricone s Rigacci a Herkenhoffem odebral do zákulisí, neboť Leoneho dějství se završilo extatickým vypětím.

Fogli sparsi (brani mai eseguiti in concerto dal vivo)

S tímto dějstvím mám tak trošku problém. Nedokážu jej zařadit a ani mi není docela jasná jeho náplň. Názvy jako H2s nebo Metti una sera a cena mi znějí víc směšně než povědomě, neznám je a ani nevím, k jakým filmům náleží.

H2s

O identitě této skladby neměl myslím nikdo z nás (Kalidora nevyjímaje) ani ponětí, co je zač, natož jak by mohla znít. V paměti mi utkvěla svou jemností a něčím mi připomněla cosi vánočního. Hodně vzdáleně a hodně iracionálně se mi pak v hlavě spojila s Williamsovým Home Alone.

Il clan dei siciliani

Toto byl můj osobní favorit, na kterého jsem se asi nejvíce těšil, a abych se přiznal, když jsem se rozhodoval, zda do Verony na Morriconeho jet, nebyla to Misie, Hodný, zlý a ošklivý, ani Here’s to you (ty jsem znal z DVD) natož Voci dal Silenzio, ale Il clan dei siciliani a Cockey’s song to byly, kdo mne přesvědčil a vzbudil zvědavost. Díky tajnosnubné nostalgii si mne tato skladba získala již jako nezletilého a já čekal, že se historie zopakuje. Stalo se a volnějším tempem vleklého stínu zesílil Sicilský klan právě v oné nostalgii.

Metti una sera a cena / Uno che grida amore

Je mi to trapné, ale nevzpomenu si ani na jednu z nich. Nerozpoznal jsem snad ani kdy jedna skončila a druhá začala. Zaručeně jsem ale postřehl nástup živé Maddaleny.

Come Maddalena

Byla jiná, než jak jsme ji znali, ale v žádném případě nemohu říci, že horší. Odchylovala se od podoby, v jaké jsme ji měli zafixovanou v živé paměti, neboť jsme jí naslouchali cestou, a nabyla pro nás nového půvabu sesterské skladby. Scházel jí zejména sprejový efekt „tss tss“. Dal bych proto nevím co za to, kdyby se mi do rukou dostala nahrávka tohoto předvedení. Pokud nevyjde na DVD, mám šanci zkusit štěstí u těch, kdo na frekvenci 102,5 toho večera čekali až rozhlasová stanice RTL uvede ‚in diretta radiofonica‘ přímý přenos z koncertu.

Queimada – Aboliçao

Základní melodii zrodily varhany. Jakmile dorostla zdravého rozměru a vryla se všem do paměti, převzal ji sbor, který zůstal po zbytek skladby pevnou oporou. Zpěvným a roztančeným Aboliçao Arena di Verona ožila. Do řad diváků vstoupilo veselí.

Here’s to you

Na závěr Morricone zařadil Here’s to you na počest památky Nicola Sacca a Bartolomea Vanzettiho. Oproti verzi známé z filmu, OST i DVD, nenesl se do prostoru text sólovým ženským hlasem, čemuž jsme byli všichni uvyklí. 11. září měli totiž diváci na koncertě Ennia Morriconeho ve Veroně jedinečnou příležitost vyposlechnout si povznášející hymnus v omračujícím podání celého pěveckého sboru. Zpívali muži i ženy - zvlášť i pospolu. Osamocený hlas jedince tak zanikl ve všeplatnosti moře hlasů.

Tímto byl dovršen plánovaný program skladeb i jedinečná životní zkušenost s hudebním koncertem, navíc filmovým a k tomu v domácích podmínkách jejího autora. Vděčnost i vřelý pozdrav těch nejhlubších díků vysílal tisícihlavý dav svými ovacemi Maestru, který se nadobro loučil s posluchačstvem. Padl na mne smutek z toho, že přišel konec a že nastal čas rozloučit se s člověkem, který rozehřál v srdci další řeřavý uhlík. S lítostí jsem se loučil s tou malou postavičkou v záři nočních světel, klanící se a roztržitě poskakující kolem stupínku, protože ve mně stále vězel trpký střep z neprožité skladby L’estasi dell’oro. Maestro se už už měl k odchodu. Jakoby však vyslyšel vroucí prosby, vrátil se ke stupínku, aby se ovace ve stoje mohli za čas ještě dvakrát zopakovat.

Abych řekl pravdu, netroufal jsem si očekávat jakýkoliv přídavek. Už si přesně nevybavuji pořadí, v jakém se do Arény vrátily ty z nejmocněji pulzujících skladeb, s nesmírným povděkem jsem ale přijal zejména druhou příležitost vychutnat si L’estasi dell’oro. Povedlo se. Mráz se mi s úderem do zvonů rozběhl po zádech a mravenčení v zátylku nepřešlo ani po jejím konci. Zopakoval Misii, Queimada – Aboliçao a Here’s to You, při níž publikum poprvé a jedinkrát vedlo Morriconeho, neboť nepravidelným tleskem udávalo proměnlivý a nestálý rytmus, jemuž se Maestro přizpůsoboval. Zamrzela mě při té příležitosti ale jedna věc.

Byť se jednalo o naprosto spontánní reakci a nasměrovanou davovou hysterii, nepodařilo se mi setřást nepříjemný pocit, že bylo Maestrovým úmyslem posluchače probudit k životu nikoliv obhroublým (a k památce neuctivým) vytleskáváním, který spíše pasuje do populární hudby, nýbrž jakoby prací se sborem uvedl příklad, jaký měla Aréna následovat. Samozřejmě, že jsem se bez mrknutí oka přidal, ale smutnil jsem při představě, čeho jsme mohli dosáhnout, kdyby Aréna po vzoru i po boku sboru zpívala jednoduchá slova Saccovy a Vanzettovy písně.

Jaká radost šla pokaždé z toho, když se Morricone vrátil na svůj stupínek a listoval v tyrkysových arších, a jaký stesk se dostavil, jakmile jsem chtě nechtě musel přijmou němá přesto výmluvná gesta, která učinil ve chvíli, kdy vycítil hranice svých sil. Ostrým a rozmáchlým gestem odkázal orchestru „šmytec“ a svižně sklapl notové archy, přidržuje se opěry za svými zády uklonil se a dlouhým krokem, až mu vlásky na vrchu lebky zavlály do výšky, propletl se mezi hudebníky a kabely do zákulisí, kam se nám měl nadobro a provždy ztratit. Vrtkavý osud se nám však chystal nastavit svou přívětivější tvář a pousmát se na nás úsměvem požehnané štěstěny.

V tuto chvíli si musím připomenout to potěšení, které se toho večera dostavilo a během koncertu ještě několikrát vrátilo. Stávalo se mi, že jsem nemohl uvěřit vlastním očím ani uším. Představa toho, že se někde na světě tolik lidí a v navíc tak honosných podmínkách oddává obdivu filmové hudby, mi přicházela neuvěřitelná. Filmová hudba, ta ústrky opovrhovaná ‚muzika‘ bez nároku na místo ve světě hudebních ctností, zde slavila nevídané úspěchy. Její svátek se navíc odehrál ve starobylém svatostánku kultury a zábavy – pro filmovou hudbu jak příznačné.

Pokoušel jsem se vybavit dřívější dojem, jaký jsem často z filmové hudby míval v dobách, kdy jsem k ní ještě nepřičichl, a jaký stále mají lidé, kteří o ní zavadí jen ve ztemnělých sálech biografů. Marně jsem zachytával nitky, které mě měly vést k dojmu ‚ujetosti‘, ‚vykořeněnosti‘ či jak označit ten ozvláštňující a pro mnohé nepřijatelný charakter filmové hudby, jakého nabývá při samotném poslechu. Jednou jedinkrát se mi to na zlomek okamžiku poštěstilo a já pocítil, řeknu vám – pýchu.

Řízením osudu

Paní Emu s Kalidorem zřejmě z Arény vyhnala kuřácká neřest, a tak když jsme se proti všemu a všem museli zvednout a vytrousit se ven, shledali jsme se přes bezpočet jak havraní pero tmavých italských hlav a uprostřed toho všeho ryze italského, přímo pod stánkem Alfy-Romeo, jsme si s druhou skupinou vyměnili první, ještě bezdeché, dojmy. V srdci se chvěla čerstvá vzpomínka a nikomu se nechtělo opouštět místo, k němuž jsem se v té chvíli zapřísáhl vrátit.

Ženská sekce se rozhodla pro půlnoční kávičku na náměstí Piazza Bra s výhledem na Arenu di Verona, zatímco ta mužská neměla na posezení ani pomyšlení, protože je takřka cele vyplňovala touha projednou zahlédnout Maestra a pohledem se s ním rozloučit. Krok jsme zamířili tak, abychom Arénu obešli, s nadějí, že budeme mít štěstí, a zároveň i s přesvědčením, že Morricone je už dávno pryč. U postranního vchodu postával hlouček nakupených lidí, tak jsme u nich zůstali stát. Ke vzrušení z koncertu a všeho, co mu předcházelo, se přidalo i vzrušení z očekávání něčeho nebesky troufalého. Nic se ale nedělo a vesele se vtipkovalo – na účet nás všech a ze všeho nejvíc na bláhovost, s jakou jsme zde postávali. Po čase, kdy se marnost našeho snažení začínala stávat jasnozřivou, se objevila Italka s krásným obličejem v doprovodu dvou stejně snědých dam. Byla to Susanna Rigacci, jejíž soprán vystoupal až k nebesům, a ani nevím proč, nikdo ji nefotil. Netroufl jsem si k ní přistoupit a ani jiní se k tomu neměli. Teď lituji.

Odešla volným krokem nenápadné krásky a ve vchodu se objevil mocný muž. Vemlouvavým hlasem, který uklidňoval duše jako hřejivý balzám, oznamoval přítomným v italštině, že se za nedlouho dočkají, Maestro je už ovšem starý muž a byli by sami proti sobě, kdyby na něj vyvíjeli nátlak; na každého se dostane, jen pokojně… hovořil docela dlouho a ani nestačil dopovědět, co měl na srdci, protože se za jeho zády objevila paní Morriconeová se svou rodinou. Pohledem jsme hledali povědomě obrýlenou tvář, ale nenacházeli ji. S milým překvapením jsem sledoval, jakou úctou prokazují bodyguardi k paní Morriconeové, která měla pro každého vřelý úsměv.

Podlehli jsme přesvědčení, že jsme se stali obětí léčky, neboť se nám zdálo, že rodina vystoupila jedním východem, aby odlákala pozornost, a Maestro, že se odebral domů východem zcela opačným, když tu vysoký mladý muž – s bílým svetrem o rukávy ovázaným kolem krku – cosi vřelého promluvil a ukázal směrem k náměstí. Jak měli mnozí ke své škodě zjistit až o mnoho později, byl to Maestrův syn Andrea se svou drahou polovičkou, kdo nás milostivě navedl na správnou stopu. Vydali jsme se v uctivém odstupu za ním spolu se všemi, kdo byli ochotni opustit utkvělé přesvědčení, že Maestro vyjde tím samým vchodem, co jeho rodina. Jakmile se nám otevřel pohled na otevřený prostor náměstí před Arénou, uviděli jsme v dáli stoupat úvalem dvě shrbené postavy. I na tu vzdálenost bylo jasné, kdo onou osůbkou ve světlém obleku může být, a měli jsme co dělat, abychom se udrželi a nevzali ji útokem.

S pocity, v nichž se mísil ostych, pokora i neobyčejné vzrušení, jsme mezi sebou přijali žijící legendu a namířili k ní pravice s programy, přebaly CD i brožurami, po nichž prahnu ještě dnes a které Morricone zjevně upřednostňoval. I když Verona ševelila nočním životem, nic z toho jsem nevnímal. Naráz byl všude hluboký klid a do nastalého ticha se jen ozývalo šustění papírů předkládaných Maestru k posvěcení. Jak dokazují příslušná fota, já, Kalidor i Lucas jsme stáli v jeho bezprostřední blízkosti. E-Wan se prodíral v prostoru přímo před ním a jen Stanley se držel zpátky, aby vše pečlivě dokumentoval, za což mu patří náš dík. E-Wanovi se podařilo udělat také pár fotek a vzápětí nám připravil horké chvíle, když se z nás k Maestru dostal jako první. Ve chvíli, kdy mu podepsal Oběti války, pomysleli jsme si s Lucasem, tak a je to v pytli, to byl poslední autogram. Nestalo se však a pomalu se dostávalo na všechny. Kalidor získal cenný podpis na novém Marcu Polovi a jako jedinému z naší skupiny se mu poštěstilo uchovat Morriconeho podpis zcela neporušený.

E-Wanovi se podařilo v Maestru vzbudit víc než jen mlčenlivou přítomnost, to když mu z rukou vypadl přebal na zem a Maestro po něm reflexivně hmátl. Uvolněné místo jsem se snažil zaplnit tmavým papírovým bookletem se slavným vyobrazením úvodního střetu na nástupišti z Tenkrát na západě. Poštval jsem si tím proti sobě Lucase, který se snažil prosadit s Neúplatnými, ale vzpomínku na tento útisk vzápětí Morricone zahnal tím, že upřednostnil de Palmův snímek. Propiska mu bohužel vypověděla poslušnost a tak Morricone svůj podpis do křídového papíru spíš vytlačil než vepsal.

Pak přišla řada na mě. V tu ránu ze mne (už podruhé) byla nejmenší bytost na celém širém světě, oněměl jsem ještě víc a srdce mi vynechalo v momentě, kdy se Morricone dotkl mého CD. S nevylíčitelnou hrůzou jsem si v tu chvíli uvědomil jak černý ten přebal je. Maestro musel hodnou chvíli hledat místo, kam se umístnit a pak, když jej k mé úlevě nalezl na přední straně, nad vzdutým pláštěm jednoho z Frankových grázlů, jsem mu v předtuše toho, co se přihodilo Lucasovi, podal Lucasův (jak paradoxní) černý centropen.

Po celou tu dobu, co v naší přítomnosti Maestro dlel a se vznešeností svého věku i věhlasu znásoboval hodnoty předkládaných tiskovin, jsme všichni měli pokorně skloněnou hlavu a nesměle jsme se uculovali nad výsadou, které se nám právě dostávalo. Se zatajeným dechem jsem pozoroval jeho stařecké ruce, které ve zlomku vteřiny vyčárali nečitelný otisk, stín jeho osobnosti, který si povezu domů, zasklím si ho a pověsím nad postel na odiv všem, kdo půjde kolem. Byl o hlavu menší než já, nedal na sobě vůbec znát, že má za sebou vyčerpávající tříhodinový koncert, zdál se v tu chvíli se svými křivými brýlemi nesmrtelný a já si plně uvědomoval, čím ten muž pro filmový svět je a provždy bude. V tu chvíli se zlomil čas a rozčlenil se na dobu ‚před Morriconem‘ a dobu ‚po něm‘. Bez sebemenší nadsázky nebo nabubřelého přehánění přiznávám, že to tak chápu ještě dnes.

Aniž se na mě podíval nebo dal na sobě cokoliv znát, vrátil mi můj nejcennější booklet i s centropenem a já jemu jeho propisku. Sebral jsem všechny rozechvělé síly, probudil se z letargie a vzmohl na jediné – s hlubokou vnitřní poklonou ze sebe dostal: „Grazie, Maestro.“. S pohledem upřeným stále na něj jsem uvolnil místo druhým, ale zůstal jsem stát stále v jeho blízkosti. Až když jsem se podíval na to, co držím v ruce, jsem zjistil otřesnou věc. V momentě nejhlubšího díkuvzdání jsem si palcem smázl polovinu drobného Morriconeho přízviska, já hlupák! Nic to ale nemění na pocitu, který i z tak poničeného posvěcení mám. Osobní význam zůstal neumenšen a napořád mi zůstane vědomí setkání s legendou.

Po té se udál drobný incident, který ovšem posloužil k pobavení všech přítomných a zdá se mi dokonce, že i samotné dotyčné. Jakási žena totiž Morriconemu podstrčila velmi pochybnou kompilaci epigonského „The best of Ennio Morricone“, jakých se po světě potuluje mnoho. Prohlédl si ji ze všech stran a potom ji s nevylíčitelným gestem, nepřipouštějící jakýchkoliv námitek, odmítl podepsat. Majitelka mu za to ještě divže nepoděkovala, tak velkomožný posunek to byl.

Té noci jsem Morriconeho poprvé viděl usmívat se. Jakási žena Morriconemu představila svého syna. Připomněla se mu časy, které již minuly, a Maestro si ve svých letech vzpomněl. Toto upamatování vykouzlilo na jeho tváři nečekaně přirozený úsměv a on se na kratičký okamžik rozzářil. Bylo to poprvé, co pohlédl jinam než do svých rukou. Já byl při tom a to mne blaží. Na závěr jsme Maestra odměnili děkovným potleskem uprostřed veronské noci a dlouho se za ním loučili pohledem. Vydal se v doprovodu svých blízkých do města a jako všední muž zmizel bez povšimnutí kavárenských hostí (jakými byli i naše ženy) v šeru veronských uliček. Snažil jsem se nespustit jeho shrbenou postavu s rukama na kříži z očí jak dlouho to jen půjde. Pak se přízrak rozplynul a zůstali jsme osamoceni.

Rozvezl jsem naši výpravu do hotelu a ulehli jsme na lože. Nebýt náročné cesty domů, která nás hned ráno čekala, pokračovali bychom v nekonečných rozhovorech a připomínkách minulého zážitku až do samého rána. Na snídani jsme se pohostili jak se sluší a patří a před jedenáctou vyrazili. Druhá skupina měla pro obavy z technického stavu vozidla na spěch, a proto nevyzbyl ani čas pro společné foto před hotelem. Tato upomínka mi schází, protože bych si rád připomněl celou výpravu.

...a zase zpátky

12. září 2004

Ale to už jsme seděli v nablýskaném Passatu a mířili na Lago di Garde. Zde jsme se pokochali kovovým přídechem nekonečných sladkovodních vod, posbíraly bělostné šutry a vrátili se na cestu, kterou jsme do Verony přijeli. Měli jsme před sebou dlouhou cestu a počasí se nezdálo zdaleka tak přívětivé jako při první cestě. Vrcholky hor se ztrácely v mhách a mraky zamezily jakémukoliv slunečnímu paprsku v krášlení tamních koutů.

Pak přišla průtrž mračen a ta rázem snížila viditelnost na sotva několik metrů. Vodní tříšť mžila kam se člověk podíval a bubnování dešťových kapek o čelní sklo ne a ne přestat. Na vozovce vězela jedna velká kaluž a až do Rakouska se to nezměnilo. Cesta ale stále ubíhala svižným tempem – zejména díky veselé náladě, kterou jsme živili poslechem příruční hudby i připomínkami všeho, co jsme si vezli v srdcích (na tomto místě musím připomenout závazek, kterým jsme si slíbili vytvořit SCDC „The worst of film music Tribute“).

V Česku nás uvítaly pocestné ‚kurvy‘ a neudržované traviny. Padala noc a před osmou hodinou jsme si dali poslední zastávku v motorestu při hranicích. Doposud pohodová cesta začala houstnout a v Čechách se měnila v utrpení. Uzavírka nás vehnala do Šumavských kopců a oklikou přes Český Krumlov nás po krkolomné zajížďce nakonec přivedla zpět na E55, která se u Tábora měnila v národní silniční ostudu. Navíc se po vozovce valily chuchvalce neproniknutelné mlhy a my se krokem prodírali skrz její mlíčí.

Ztraceni kdovíkde, v hrůzyplné mlze, pouštěli jsme si zvesela La Piovru. Ohromně jsme se bavili nalézáním spojitostí mezi hudbou a situacemi, v nichž jsme se nacházeli, a cítili jsme se tak jako ve filmu. Každý rozumný člověk nás musel mít za blázny. Zde dodávám, že jsme strhli i paní Emu. Přízračnost cesty navíc násobily matoucí ukazatele vzdáleností ku Praze. Ta cestou narůstala nebo se zastavovala na jediné cifře, během pěti minut poskočila o 10 km a vůbec si pohrávala s trpělivostí. Pekelné značení u Tábora, nad kterým zůstával rozum stát, jsme projeli zázračně bez úhony a když jsme dosáhli kýžené dálnice, zastihla nás překvapující zpráva, že Forman je nám v patách a ztrácí na nás necelou hodinu. Když uvážím, že jsme Itálii prosvištěli ve stočtyřicetikilometrové rychlosti, netroufal jsem si představit jejich jízdu.

Konečně se objevila světla velkoměsta a já byl rád, že už nemusím předstírat, že mám dost sil na to, abych zvládl další hodinu cesty. V pořádku jsme dorazili do centra, kde jsme já, Kalidor a Lucas vystoupili. Paní Ema se s námi ve spěchu rozloučila, bylo to milé dobrodružství, a poprvé usedla za volant – však domů to měla kousek. Vše se seběhlo tak rychle, že jsem se skoro ani nestačil nostalgicky ohlédnout za vozem, díky němuž byla jízda nad očekávání příjemná, a zachytit tak pozdrav na rozloučenou výstražnými světly.

Hned na to jsem se rozešel s Lucasem i Kalidorem a v tu chvíli, kdy jsem osaměl, na mě dolehl tísnivý pocit. Nechtělo se mi totiž do světa, kterému jméno Ennio Morricone nic neříká. Neměl jsem sílu vystoupit z polosnění v okruhu těch, pro něž Morricone znamená tolik, co váží nezvažitelné, a sestoupit zpět mezi pozemšťany tam, kam už nepatříme, protože nedokážeme vystát ty, kteří neznají...

Jenže, co už. Ještěže na tomto světě neexistuje moc, která by nás dokázala připravit o vzpomínky!

verze pro tisk: *.DOC - 128kB

TOMÁŠ VLČEK