V pondělí 12. března zasedlo asi 35 členů City of Prague Philharmonic Orchestra ve studiu a měli celý týden na to, aby vtiskli konkrétní hudební podobu rozdaným notovým zápisům, což je jejich denní rutina. Ve středu toho týdne však v zásadě stereotypní nahrávání hudebníkům mírně narušila nenápadná ale neobyčejná událost, kdy kromě jich samotných, dirigenta a překladatelky se ve studiu vyskytli ještě další tři lidé sedíc nehnutě v rohu a tiše sledujíc dění v sálu. To pochopitelně nemohl být nikdo jiný než fanoušci filmové hudby, kteří využili vzácné příležitosti osobně se zúčastnit tohoto nahrávání a také přitom samozřejmě pozdravit Carla Davise. Oněmi všetečnými jedinci jsme byli my: Stanley, E-Wan a Hana'an. Aby se předešlo případným zvídavým rozpačitostem ze strany hudebníků, byli jsme jim po chvilce překladatelkou představeni jako přátelé filmové hudby, kteří se z vlastního zájmu přišli podívat na nahrávání. To v jejich řadách vyvolalo rozveselení a pobavení, poněvadž se jim nestává často, aby se někdo dobrovolně odsoudil ke sledování něčeho, co by většina lidí, možná včetně hudebníků samotných, považovala v nejlepším případě za nudné, mnohokrát opakované úseky fidlání. Věřili, že se po pár minutách nabažíme a při první přestávce je opustíme. To se však samozřejmě mýlili. Když uběhlo celé dopoledne, aniž jsme se ze svých míst hnuli, začali vtipkovat na náš účet, ve smyslu, kdo že nás tím potrestal, za co jsme byli sezením ve studiu odsouzeni a podobně. Do té doby víceméně netušili, že existují lidé, kteří si berou volno z práce, aby se šli podívat na to, jak pracují jiní. Po přestávce na oběd vyměnil v našem skromném diváckém publiku Hana'an Lokutus, takže náš počet se ustálil znovu na třech, a nadále jsme vychutnávali pokračování tohoto neveřejného zájmového představení.

Průběh nahrávání může zdát se dosti jednotvárný a také jím v podstatě bývá, nicméně z našeho pohledu se jednalo o nesmírně atraktivní zkušenost, kdy jsme osobně mohli okusit atmosféru vzniku jednoho z hudebních děl filmového plátna pod vedením významného skladatele a dirigenta. Nahrávání není jen o tom suše přehrát předem dané noty, jak jsme se přesvědčili, finální podoba díla je do poslední chvíle uzpůsobena přímo na place, jeho charakter bývá vybroušen tak, aby v konečné fázi zněl co nejvěrněji představám řídícího, tj. Carla Davise. Takže např. úseky, které byly původně napsány pro určité konkrétní nástroje, nakonec nahrají o některé nástroje chudší nebo naopak, aby nejlépe vynikl zvuk toho, co je momentálně nutno zdůraznit, či jednoduše dojde k jiným určitým úpravám odpovídajícím aktuálním potřebám. Často se mírně poupravuje tempo, aby hudba přesně zapadla do filmových scén, které jsou dirigentovi pouštěny na monitoru před ním, podle nichž celé nahrávání synchronizuje. Vše navíc podléhá dozoru režie a řídí se jejich pokyny zadávanými studiovým telefonem po dirigentovi. Poznali jsme, že Carl Davis je člověk ve své práci nadmíru důsledný, zároveň nikdy není přehnaně vážný či přísný a disponuje vřelým smyslem pro humor, což spolupráci s ním všestranně usnadňuje a přívětivě obohacuje.

Nutno podotknout, že každý, kdo má přednes symfonického orchestru spjatý s představou veřejného představení, kdy noblesně vyšňoření hudebníci vzorně a tiše plní své role pod dohledem dirigenta, jemuž jedinému jakoby byla dána relativní svoboda konání, by byl jistě děním v nahrávacím studiu i vzezřením a chováním hudebníků značně překvapen. Kromě toho, že hráči mají samozřejmě na sobě oblečení zcela obyčejné, v němž přišli z ulice, což v očích každého, kdo je zvyklý na společenské oděvy, tak nějak neladí k jejich vznešeným hudebním nástrojům a důstojnosti symfonické hudby, kterou vyluzují, také jejich chování rozhodně neodpovídá tomuto modelu očekávání. Zcela běžně se mezi sebou baví, v přestávkách i v průběhu nahrávání, dokonce musí být dirigentem občas napomínáni za vyrušování, kromě not mají kolem sebe rozestlány noviny, časopisy, svačiny, nápoje a další osobní věci, kterým se věnují, kdykoli je volno či kdykoli zrovna nejsou při hraní na řadě. Vtipkují, diskutují, šeptají i nahlas debatují a neverbálně komunikují, prostě se chovají zcela přirozeně a uvolněně jako jakýkoli jiný kolektiv lidí pracující spolu pravidelně na stále stejném místě. I když takové dění může být zprvu pro laické oko diváka poněkud zarážející a úsměvné, je pochopitelně zcela typické a nemá nic společného s jejich uměleckou profesionalitou, pro kterou byli, jsou a budou mezinárodně vyhledávanou a uznávanou kapacitou. Naopak tak při chodu studia utváří přátelskou a příjemnou atmosféru, díky níž pak každý odvádí dobrou práci.

Především jedinému pravidlu se však musí ve studiu podřídit bez výjimky všichni, tedy po dobu naší návštěvy i my. Kdykoli se po stěnách rozsvítí staromódní červené světlo s nápisem "Ticho" a začne tak živé nahrávání, nesmí nikdo způsobit jakékoli nežádoucí zvuky, které by mohly nahrávku pokazit, neboť po všech koutech studia rozmístěné mikrofony zaznamenávají nevybíravě a nekompromisně úplně cokoli, co se šustne. Zejména při hraní poklidných tichých pasáží není jednoduché dávat pozor na všechno, čím by bylo možné způsobit jakýkoli hluk. Tyto tajuplně tiché úseky nahrávání, kdy při přítomnosti několika desítek lidí v sálu nikdo a nic nevydá ani hlásku a do toho zní třeba jen housle s klavírem, dávají vznik skutečně pozoruhodným situacím netypického rozpoložení. Málokdy se totiž v běžném životě ocitneme v přítomnosti tolika lidí v takřka naprostém tichu nerušeném absolutně žádnými ruchy a tyto chvíle na člověka působí až vyloženě mystickým dojmem.

O přestávkách jsme měli čas projít si celé studio i vedlejší místnost režie, prohodit pár slov s muzikanty a hlavně s dirigentem, což nám dalo příležitost mu poděkovat za to, že jsme se mohli přijít podívat. Ten totiž musel osobně souhlasit s tím, zda dovolí vpustit nás do studia a umožnit nám tak zúčastnit se nahrávání. Byli jsme mu za tu vstřícnost vděčni, stejně jako producentovi studia, prostřednictvím kterého jsme se souhrou náhod do studia vůbec dostali. Cítili jsme se jim zavázání a chtěli se jim nějak odvděčit, na to Hana'an přišla s nápadem obdarovat je na památku něčím, co je typicky české a dobré a co by je mohlo potěšit a zároveň neurazit. Oba dostali po jedné láhvi Becherovky, s níž jsme se k našemu potěšení trefili do vkusu jak v případě producenta, tak samotného Carla Davise. Došlo i na paní překladatelku, která nás v úvodu tak mile představila orchestru, dostala od nás půvabnou orchidej.

Stanley