Carl Davis: The Godless Girl

reportáž z nahrávání soundtracku ze studia Smečky

 

 

V březnu 2007 zavítal americký skladatel Carl Davis do Prahy, kterou již důvěrně zná. Cílem jeho cesty bylo tentokrát nahrávání nové hudby pro němý film z r. 1929 s názvem "The Godless Girl". Davis se na nahrávky podobného typu vesměs specializuje a má takových na kontě již několik. V některých případech pod jeho taktovkou vznikne nová nahrávka již existujících původních partitur (City Lights Charlese Chaplina z   r. 1931) nebo častěji sám složí a oddiriguje hudbu kompletně novou (Ben Hur z r. 1925, The Phantom of the Opera z r. 1925, The Thief of Bagdad z r. 1924 a další). Nyní zavítal do světově proslulého nahrávacího studia Smečky, aby pod jeho vedením vznikl hudební doprovod pro další z klasických filmů třicátých let dvacátého století.

 

 

 

V pondělí 12. března zasedlo asi 35 členů City of Prague Philharmonic Orchestra ve studiu a měli celý týden na to, aby vtiskli konkrétní hudební podobu rozdaným notovým zápisům, což je jejich denní rutina. Ve středu toho týdne však v zásadě stereotypní nahrávání hudebníkům mírně narušila nenápadná ale neobyčejná událost, kdy kromě jich samotných, dirigenta a překladatelky se ve studiu vyskytli ještě další tři lidé sedíc nehnutě v rohu a tiše sledujíc dění v sálu. To pochopitelně nemohl být nikdo jiný než fanoušci filmové hudby, kteří využili vzácné příležitosti osobně se zúčastnit tohoto nahrávání a také přitom samozřejmě pozdravit Carla Davise. Oněmi všetečnými jedinci jsme byli my: Stanley, E-Wan a Hana'an. Aby se předešlo případným zvídavým rozpačitostem ze strany hudebníků, byli jsme jim po chvilce překladatelkou představeni jako přátelé filmové hudby, kteří se z vlastního zájmu přišli podívat na nahrávání. To v jejich řadách vyvolalo rozveselení a pobavení, poněvadž se jim nestává často, aby se někdo dobrovolně odsoudil ke sledování něčeho, co by většina lidí, možná včetně hudebníků samotných, považovala v nejlepším případě za nudné, mnohokrát opakované úseky fidlání. Věřili, že se po pár minutách nabažíme a při první přestávce je opustíme. To se však samozřejmě mýlili. Když uběhlo celé dopoledne, aniž jsme se ze svých míst hnuli, začali vtipkovat na náš účet, ve smyslu, kdo že nás tím potrestal, za co jsme byli sezením ve studiu odsouzeni a podobně. Do té doby víceméně netušili, že existují lidé, kteří si berou volno z práce, aby se šli podívat na to, jak pracují jiní. Po přestávce na oběd vyměnil v našem skromném diváckém publiku Hana'an Lokutus, takže náš počet se ustálil znovu na třech, a nadále jsme vychutnávali pokračování tohoto neveřejného zájmového představení.

 

 

studio před nahráváním

 

 

přicházející hudebníci zaujímají svá místa

 

 

Průběh nahrávání může zdát se dosti jednotvárný a také jím v podstatě bývá, nicméně z našeho pohledu se jednalo o nesmírně atraktivní zkušenost, kdy jsme osobně mohli okusit atmosféru vzniku jednoho z hudebních děl filmového plátna pod vedením významného skladatele a dirigenta. Nahrávání není jen o tom suše přehrát předem dané noty, jak jsme se přesvědčili, finální podoba díla je do poslední chvíle uzpůsobena přímo na place, jeho charakter bývá vybroušen tak, aby v konečné fázi zněl co nejvěrněji představám řídícího, tj. Carla Davise. Takže např. úseky, které byly původně napsány pro určité konkrétní nástroje, nakonec nahrají o některé nástroje chudší nebo naopak, aby nejlépe vynikl zvuk toho, co je momentálně nutno zdůraznit, či jednoduše dojde k jiným určitým úpravám odpovídajícím aktuálním potřebám. Často se mírně poupravuje tempo, aby hudba přesně zapadla do filmových scén, které jsou dirigentovi pouštěny na monitoru před ním, podle nichž celé nahrávání synchronizuje. Vše navíc podléhá dozoru režie a řídí se jejich pokyny zadávanými studiovým telefonem po dirigentovi. Poznali jsme, že Carl Davis je člověk ve své práci nadmíru důsledný, zároveň nikdy není přehnaně vážný či přísný a disponuje vřelým smyslem pro humor, což spolupráci s ním všestranně usnadňuje a přívětivě obohacuje.

 

 

každému naostro odehranému úseku předchází několikrát opakovaná zkouška

 

zkouška

 

 

Nutno podotknout, že každý, kdo má přednes symfonického orchestru spjatý s představou veřejného představení, kdy noblesně vyšňoření hudebníci vzorně a tiše plní své role pod dohledem dirigenta, jemuž jedinému jakoby byla dána relativní svoboda konání, by byl jistě děním v nahrávacím studiu i vzezřením a chováním hudebníků značně překvapen. Kromě toho, že hráči mají samozřejmě na sobě oblečení zcela obyčejné, v němž přišli z ulice, což v očích každého, kdo je zvyklý na společenské oděvy, tak nějak neladí k jejich vznešeným hudebním nástrojům a důstojnosti symfonické hudby, kterou vyluzují, také jejich chování rozhodně neodpovídá tomuto modelu očekávání. Zcela běžně se mezi sebou baví, v přestávkách i v průběhu nahrávání, dokonce musí být dirigentem občas napomínáni za vyrušování, kromě not mají kolem sebe rozestlány noviny, časopisy, svačiny, nápoje a další osobní věci, kterým se věnují, kdykoli je volno či kdykoli zrovna nejsou při hraní na řadě. Vtipkují, diskutují, šeptají i nahlas debatují a neverbálně komunikují, prostě se chovají zcela přirozeně a uvolněně jako jakýkoli jiný kolektiv lidí pracující spolu pravidelně na stále stejném místě. I když takové dění může být zprvu pro laické oko diváka poněkud zarážející a úsměvné, je pochopitelně zcela typické a nemá nic společného s jejich uměleckou profesionalitou, pro kterou byli, jsou a budou mezinárodně vyhledávanou a uznávanou kapacitou. Naopak tak při chodu studia utváří přátelskou a příjemnou atmosféru, díky níž pak každý odvádí dobrou práci.

 

 

podle filmových scén dirigent synchronizuje tempo

 

 

živé nahrávání

 

 

Především jedinému pravidlu se však musí ve studiu podřídit bez výjimky všichni, tedy po dobu naší návštěvy i my. Kdykoli se po stěnách rozsvítí staromódní červené světlo s nápisem "Ticho" a začne tak živé nahrávání, nesmí nikdo způsobit jakékoli nežádoucí zvuky, které by mohly nahrávku pokazit, neboť po všech koutech studia rozmístěné mikrofony zaznamenávají nevybíravě a nekompromisně úplně cokoli, co se šustne. Zejména při hraní poklidných tichých pasáží není jednoduché dávat pozor na všechno, čím by bylo možné způsobit jakýkoli hluk. Tyto tajuplně tiché úseky nahrávání, kdy při přítomnosti několika desítek lidí v sálu nikdo a nic nevydá ani hlásku a do toho zní třeba jen housle s klavírem, dávají vznik skutečně pozoruhodným situacím netypického rozpoložení. Málokdy se totiž v běžném životě ocitneme v přítomnosti tolika lidí v takřka naprostém tichu nerušeném absolutně žádnými ruchy a tyto chvíle na člověka působí až vyloženě mystickým dojmem.

 

 

C. Davis, jeho manažer Paul Wing, producent Patrick Stanbury, James Fitzpatrick a zvukový mistr Chris Dibble

 

 

E-Wan, Carl Davis se svým "Českým Oscarem", Stanley

 

 

O přestávkách jsme měli čas projít si celé studio i vedlejší místnost režie, prohodit pár slov s muzikanty a hlavně s dirigentem, což nám dalo příležitost mu poděkovat za to, že jsme se mohli přijít podívat. Ten totiž musel osobně souhlasit s tím, zda dovolí vpustit nás do studia a umožnit nám tak zúčastnit se nahrávání. Byli jsme mu za tu vstřícnost vděčni, stejně jako producentovi studia, prostřednictvím kterého jsme se souhrou náhod do studia vůbec dostali. Cítili jsme se jim zavázání a chtěli se jim nějak odvděčit, na to Hana'an přišla s nápadem obdarovat je na památku něčím, co je typicky české a dobré a co by je mohlo potěšit a zároveň neurazit. Oba dostali po jedné láhvi Becherovky, s níž jsme se k našemu potěšení trefili do vkusu jak v případě producenta, tak samotného Carla Davise. Došlo i na paní překladatelku, která nás v úvodu tak mile představila orchestru, dostala od nás půvabnou orchidej.

 

Po takřka celém dni stráveném ve studiu jsme na vlastní kůži poznali, jak dobrá hudba není jen líbezná drnkačka, která by se ladně hrála sama od sebe, ale skrývá se za ní především dřina od jejího samého počátku, kdy skladatel v duchu sestavuje první melodie, až po konečné odehrání, záznam, následné zmixování a uvolnění do světa ať už v podobě hudební stopy pro film nebo nahraného média. Ovšem jak už to bývá, čím více vynaložené píle, umu a úsilí inspirovaného tvůrčím duchem je do ní vloženo, tím více z ní pak vyzařuje, a to všichni zainteresovaní dobře vědí. Muzikanti jsou v podstatě hudební dělníci plnící svou svěřenou povinnost, kdy si za klasickou 8 hodinovou pracovní dobu s obědovou přestávkou odehrají své a pak jdou domů, aby se další den vrátili a o další kus nahrávání popošli. A i když se jejich obor vyznačuje jistou uměleckou ušlechtilostí, její osobní význam záleží čistě na tom, jak k ní každý přistupuje a co pro něj znamená. Totéž platí i pro skladatele a dirigenta, jehož týdenní pobyt v Praze musel také představovat prvořadě výjezd pracovní. Budeme rádi, zda si po návratu z Čech kromě této relativně všední zkušenosti bude pamatovat čtyři zvědavá usměvavá individua se zájmem o filmovou hudbu, až bude popíjet svůj dovezený karlovarský likér.

 

za těmito dveřmi se vše odehrávalo. Na zdech visí obrázky se známými osobnostmi, které ve studiu působily, např. Lych + Badalamenti, Polanski + Kilar, Lee Holdridge a další

 

 

Stanley

 

 

 


Copyright © 2007 Stanislav Drda
TOPlist