Carl
Davis: The Godless Girl
reportáž z nahrávání soundtracku ze studia Smečky
V březnu
2007 zavítal americký skladatel Carl Davis do Prahy, kterou již důvěrně
zná. Cílem jeho cesty bylo tentokrát nahrávání nové hudby pro němý film z
r. 1929 s názvem "The Godless Girl". Davis se na nahrávky
podobného typu vesměs specializuje a má takových na kontě již několik. V
některých případech pod jeho taktovkou vznikne nová nahrávka již
existujících původních partitur (City Lights Charlese Chaplina z r. 1931) nebo častěji sám složí a
oddiriguje hudbu kompletně novou (Ben Hur z r. 1925, The Phantom of the
Opera z r. 1925, The Thief of Bagdad z r. 1924 a další). Nyní zavítal do
světově proslulého nahrávacího studia Smečky, aby pod jeho vedením vznikl
hudební doprovod pro další z klasických filmů třicátých let
dvacátého století.
|

|
V pondělí 12.
března zasedlo asi 35 členů City of Prague Philharmonic Orchestra ve studiu
a měli celý týden na to, aby vtiskli konkrétní hudební podobu rozdaným
notovým zápisům, což je jejich denní rutina. Ve středu toho týdne však v
zásadě stereotypní nahrávání hudebníkům mírně narušila nenápadná ale
neobyčejná událost, kdy kromě jich samotných, dirigenta a překladatelky se
ve studiu vyskytli ještě další tři lidé sedíc nehnutě v rohu a tiše
sledujíc dění v sálu. To pochopitelně nemohl být nikdo jiný než fanoušci
filmové hudby, kteří využili vzácné příležitosti osobně se zúčastnit tohoto
nahrávání a také přitom samozřejmě pozdravit Carla Davise. Oněmi všetečnými
jedinci jsme byli my: Stanley, E-Wan a Hana'an. Aby se předešlo případným
zvídavým rozpačitostem ze strany hudebníků, byli jsme jim po chvilce
překladatelkou představeni jako přátelé filmové hudby, kteří se z vlastního
zájmu přišli podívat na nahrávání. To v jejich řadách vyvolalo rozveselení
a pobavení, poněvadž se jim nestává často, aby se někdo dobrovolně odsoudil
ke sledování něčeho, co by většina lidí, možná včetně hudebníků samotných,
považovala v nejlepším případě za nudné, mnohokrát opakované úseky fidlání.
Věřili, že se po pár minutách nabažíme a při první přestávce je opustíme.
To se však samozřejmě mýlili. Když uběhlo celé dopoledne, aniž jsme se ze
svých míst hnuli, začali vtipkovat na náš účet, ve smyslu, kdo že nás tím
potrestal, za co jsme byli sezením ve studiu odsouzeni a podobně. Do té
doby víceméně netušili, že existují lidé, kteří si berou volno z práce, aby
se šli podívat na to, jak pracují jiní. Po přestávce na oběd vyměnil v
našem skromném diváckém publiku Hana'an Lokutus, takže náš počet se ustálil
znovu na třech, a nadále jsme vychutnávali pokračování tohoto neveřejného
zájmového představení.

studio před nahráváním
|

přicházející hudebníci zaujímají svá místa
|
Průběh
nahrávání může zdát se dosti jednotvárný a také jím v podstatě bývá,
nicméně z našeho pohledu se jednalo o nesmírně atraktivní zkušenost, kdy
jsme osobně mohli okusit atmosféru vzniku jednoho z hudebních děl filmového
plátna pod vedením významného skladatele a dirigenta. Nahrávání není jen o
tom suše přehrát předem dané noty, jak jsme se přesvědčili, finální podoba
díla je do poslední chvíle uzpůsobena přímo na place, jeho charakter bývá
vybroušen tak, aby v konečné fázi zněl co nejvěrněji představám řídícího,
tj. Carla Davise. Takže např. úseky, které byly původně napsány pro určité
konkrétní nástroje, nakonec nahrají o některé nástroje chudší nebo naopak,
aby nejlépe vynikl zvuk toho, co je momentálně nutno zdůraznit, či
jednoduše dojde k jiným určitým úpravám odpovídajícím aktuálním potřebám.
Často se mírně poupravuje tempo, aby hudba přesně zapadla do filmových
scén, které jsou dirigentovi pouštěny na monitoru před ním, podle nichž
celé nahrávání synchronizuje. Vše navíc podléhá dozoru režie a řídí se
jejich pokyny zadávanými studiovým telefonem po dirigentovi. Poznali jsme,
že Carl Davis je člověk ve své práci nadmíru důsledný, zároveň nikdy není
přehnaně vážný či přísný a disponuje vřelým smyslem pro humor, což
spolupráci s ním všestranně usnadňuje a přívětivě obohacuje.

každému naostro odehranému úseku předchází několikrát
opakovaná zkouška
|

zkouška
|
Nutno podotknout,
že každý, kdo má přednes symfonického orchestru spjatý s představou
veřejného představení, kdy noblesně vyšňoření hudebníci vzorně a tiše plní
své role pod dohledem dirigenta, jemuž jedinému jakoby byla dána relativní
svoboda konání, by byl jistě děním v nahrávacím studiu i vzezřením a
chováním hudebníků značně překvapen. Kromě toho, že hráči mají samozřejmě
na sobě oblečení zcela obyčejné, v němž přišli z ulice, což v očích
každého, kdo je zvyklý na společenské oděvy, tak nějak neladí k jejich vznešeným
hudebním nástrojům a důstojnosti symfonické hudby, kterou vyluzují, také
jejich chování rozhodně neodpovídá tomuto modelu očekávání. Zcela běžně se
mezi sebou baví, v přestávkách i v průběhu nahrávání, dokonce musí být
dirigentem občas napomínáni za vyrušování, kromě not mají kolem sebe
rozestlány noviny, časopisy, svačiny, nápoje a další osobní věci, kterým se
věnují, kdykoli je volno či kdykoli zrovna nejsou při hraní na řadě.
Vtipkují, diskutují, šeptají i nahlas debatují a neverbálně komunikují,
prostě se chovají zcela přirozeně a uvolněně jako jakýkoli jiný kolektiv
lidí pracující spolu pravidelně na stále stejném místě. I když takové dění
může být zprvu pro laické oko diváka poněkud zarážející a úsměvné, je
pochopitelně zcela typické a nemá nic společného s jejich uměleckou
profesionalitou, pro kterou byli, jsou a budou mezinárodně vyhledávanou a
uznávanou kapacitou. Naopak tak při chodu studia utváří přátelskou a
příjemnou atmosféru, díky níž pak každý odvádí dobrou práci.

podle filmových scén dirigent synchronizuje tempo
|

živé nahrávání
|
Především jedinému pravidlu se však musí ve
studiu podřídit bez výjimky všichni, tedy po dobu naší návštěvy i my.
Kdykoli se po stěnách rozsvítí staromódní červené světlo s nápisem "Ticho"
a začne tak živé nahrávání, nesmí nikdo způsobit jakékoli nežádoucí zvuky,
které by mohly nahrávku pokazit, neboť po všech koutech studia rozmístěné
mikrofony zaznamenávají nevybíravě a nekompromisně úplně cokoli, co se
šustne. Zejména při hraní poklidných tichých pasáží není jednoduché dávat
pozor na všechno, čím by bylo možné způsobit jakýkoli hluk. Tyto tajuplně
tiché úseky nahrávání, kdy při přítomnosti několika desítek lidí v sálu
nikdo a nic nevydá ani hlásku a do toho zní třeba jen housle s klavírem,
dávají vznik skutečně pozoruhodným situacím netypického rozpoložení.
Málokdy se totiž v běžném životě ocitneme v přítomnosti tolika lidí v
takřka naprostém tichu nerušeném absolutně žádnými ruchy a tyto chvíle na
člověka působí až vyloženě mystickým dojmem.

C. Davis, jeho manažer Paul Wing, producent Patrick Stanbury,
James Fitzpatrick a zvukový mistr Chris Dibble
|

E-Wan, Carl Davis se svým "Českým Oscarem", Stanley
|
O přestávkách jsme měli čas projít si celé
studio i vedlejší místnost režie, prohodit pár slov s muzikanty a hlavně s dirigentem,
což nám dalo příležitost mu poděkovat za to, že jsme se mohli přijít
podívat. Ten totiž musel osobně souhlasit s tím, zda dovolí vpustit nás do
studia a umožnit nám tak zúčastnit se nahrávání. Byli jsme mu za tu
vstřícnost vděčni, stejně jako producentovi studia, prostřednictvím kterého
jsme se souhrou náhod do studia vůbec dostali. Cítili jsme se jim zavázání
a chtěli se jim nějak odvděčit, na to Hana'an přišla s nápadem obdarovat je
na památku něčím, co je typicky české a dobré a co by je mohlo potěšit a
zároveň neurazit. Oba dostali po jedné láhvi Becherovky, s níž jsme se k
našemu potěšení trefili do vkusu jak v případě producenta, tak samotného
Carla Davise. Došlo i na paní překladatelku, která nás v úvodu tak mile
představila orchestru, dostala od nás půvabnou orchidej.
Po takřka
celém dni stráveném ve studiu jsme na vlastní kůži poznali, jak dobrá
hudba není jen líbezná drnkačka, která by se ladně hrála sama od sebe,
ale skrývá se za ní především dřina od jejího samého počátku, kdy skladatel
v duchu sestavuje první melodie, až po konečné odehrání, záznam, následné
zmixování a uvolnění do světa ať už v podobě hudební stopy pro film nebo
nahraného média. Ovšem jak už to bývá, čím více vynaložené píle, umu a
úsilí inspirovaného tvůrčím duchem je do ní vloženo, tím více z ní pak
vyzařuje, a to všichni zainteresovaní dobře vědí. Muzikanti jsou v
podstatě hudební dělníci plnící svou svěřenou povinnost, kdy si za
klasickou 8 hodinovou pracovní dobu s obědovou přestávkou odehrají své a
pak jdou domů, aby se další den vrátili a o další kus nahrávání popošli.
A i když se jejich obor vyznačuje jistou uměleckou ušlechtilostí, její
osobní význam záleží čistě na tom, jak k ní každý přistupuje a co pro něj
znamená. Totéž platí i pro skladatele a dirigenta, jehož týdenní pobyt v
Praze musel také představovat prvořadě výjezd pracovní. Budeme rádi, zda
si po návratu z Čech kromě této relativně všední zkušenosti bude
pamatovat čtyři zvědavá usměvavá individua se zájmem o filmovou hudbu, až
bude popíjet svůj dovezený karlovarský likér.
|

za těmito dveřmi se vše odehrávalo. Na zdech visí obrázky se
známými osobnostmi, které ve studiu působily, např. Lych + Badalamenti,
Polanski + Kilar, Lee Holdridge a další
|
Stanley
|