V rámci současného Hollywoodu se najde pravděpodobně jen velmi málo skladatelů, kteří by prokládali práci na těch největších současných blockbusterech komediemi toho nejhrubšího zrna a nejnižší kvalitativní úrovně. S odstupem jediného roku složil John Debney hudbu nejen ke kontroverzní adaptaci posledních 12 hodin života Ježíše Krista, ale i ke komediím jako Žába k zulíbání, Můj soused zabiják 2 nebo Ochránce. 

  
Vše započalo 18. srpna 1956, kdy se v Burbanku v rodině disneyovského producenta Luise Debneyho, narodil syn John. Vyrůstal v nedalekém Glendale, kde se od 6 let učil hrát na kytaru a díky svému otci měl možnost listovat partiturami předních projektů studia, zatímco poslouchal jejich hudbu z televizní obrazovky. Během studií na střední škole trávil čas hraním v rockových skupinách, ale své rockové kořeny velmi záhy opustil a začal se věnovat serióznímu studiu skladby, za níž získal titul bakaláře na California Institute of Arts v roce 1979.  Jeho následující kroky vedly do televize, kde mladého Debneyho najal Mike Post jako orchestrátora na „svých“ televizních seriálech Magnum P.I., The Rockford Files, Law and Order. Během let postupně začal získávat i první skladatelské zakázky a dostal tak příležitost ohudebnit některé epizody seriálů Star Trek: Nová generace a A Pup Named Scooby-Doo. Na svůj celovečerní debut však čekal až do roku 1987, kdy pracoval na televizních snímcích Ve jménu vlasti a Curse. Rovněž jeho následující projekty spadají do prostředí televizní obrazovky. Roku 1993 se začíná výrazněji prosazovat především pomocí snímku Hocus Pocus, na kterém měl původně pracovat James Horner, ale byl nucen z časových důvodů z projektu odstoupit (Horner složil během roku 1993 rekordních 10 filmů), přesto ve filmu alespoň zůstala Hornerova úvodní píseň. K Debneyho vzestupu přispěl mamutím dílem i televizní seriál Seaquest DSV, za který získal svou druhou cenu Emmy v kategorii Nejlepší titulní skladby (první obdržel roku 1990 za televizní seriál The Young Riders). U Seaquestu poprvé předvedl atributy svého stylu, který rozvíjel i v následujících letech u snímků - Malí obři (jenž producentsky zaštítil Steven Spielberg, 1994) a disneyovský Bílý tesák 2 (1994).

Pravděpodobně své životní dílo složil Debney již v roce 1995, kdy na základě svého syntetického dema získal zakázku, ze které krátce před tím odstoupil David Arnold (Hvězdná brána, Den nezávislosti) – Ostrov hrdlořezů. Jak je však dnes již velmi dobře známé, přes obrovskou energii a zápal, který skladatel do své práce vložil, vyšla jeho veškerá snaha na prázdno a ze snímku se stal katastrofický propadák, který s definitivní platností pohřbil stagnující společnost Carolco. Debneyho partitura pro Ostrov hrdlořezů, nahraná 120 členným Londýnským symfonickým orchestrem a 60 členným pěveckým sborem byla Debneyho holdem a poctou skladatelům, které nejvíce obdivoval již od svého mládí – Erich Wolfgang Korngold, Miklós Rózsa, Alfred Newman a Max Steiner. Debneyho hudba si časem nejen našla svou cestu do podvědomí soundtrackových sběratelů, ale i tvůrců trailerů a patří k jedné z nejčastěji používaných kompozic v této oblasti vzniklé v 90. letech. Bohužel producenti zůstávají stranou, a tak i když Debney v průběhu následujících let příležitostně získával možnost pracovat ve větším orchestrálním stylu, jeho kompozice většinou, co se komerčního ohlasu snímků týče, nedopadly o mnoho lépe -  Schwarzeneggerovský Konec světa (1999), Costnerovský propadák Na křídlech vážky (2002) a pouze nepatrně úspěšnější Král Škorpión (2002). Paradoxně, i když Debney dokázal během svého života pracovat s úspěchem s velkými symfonickými tělesy v televizní oblasti, kam se občas stále ještě vrací a skládá hudbu pro televizní seriály jako Mys (1996) , za který získal třetí cenu Emmy, v oblasti stříbrného plátna je nejvíce vyhledávaný pro komedie, které chrlí jak na běžícím pásu. I když jejich kvalita je mimořádně rozkolísaná, Debney si dává záležet i na těch „nejblbějších“ snímcích posledních let, kvůli kterým bývá producenty oslovován.

Jedním z jeho nejunikátnějších projektů byla práce na Rodriguezově dětském snímku Spy Kids - žánrem, se kterým má rovněž již bohaté zkušenosti (Elmo v zemi mrzoutů, Sněžní psi, Jimmy Neutron, Jako kočky a psi, Není král jako král…). Danny Elfman složil „Floop Song“ pro Alana Cumminga, který musel být nahrán již před začátkem samotné produkce. Chris Boardman následně použil song jako inspiraci při psaní další hudby pro postavy Floopa a Juni. Poté, co byl film sestříhán, ukázal ho Rodriguez Hansi Zimmerovi, který doporučil Harryho Gregsona-Williamse. Ten však musel krátce poté z důvodu nemoci projekt opustit, a jeho místo nastoupili Gavin Greenaway a Heitor Pereira. Připojili se i Los Lobos se „Spy Wedding“, kde sám Rodriguez napsal orchestrální part jdoucí nad jejich kytarovou prací. Danny Elfman se vrátil, aby dokončil téma Spy Kids, které John Debney zorchestroval a zaranžoval pro film a současně složil i několik dalších minut. Pár minutami rovněž přispěl i Rodriguezův bratr Marcel, který pro film složil téma robotů… Unikátní příležitost a spolupráce takto bohaté a nesourodé skupiny hudebníků přinesla své ovoce a tak nebylo divu, že Rodriguez a Debney znovu spojili své síly i u Spy Kids 2 (třetí díl však obstaral již Rodriguez sám) a spolu s Graemem Revellem (se kterým Rodriguez spolupracoval o nějaký ten rok dříve u Od soumraku do úsvitu) zkomponovali krátce po sobě hudbu k letošním snímkům Sin City: Město hříchu a Dobrodružství Žraločáka a Lávovky – 3D. Spy Kids však nebyly první zkušeností, kdy Debney pracoval s hudebním základem jiného skladatele. U snímků Před svatbou ne! a Můj nejoblíbenější Marťan získal hlavní téma od Dannyho Elfmana a u komedie Lhář, lhář (1997) mu stejným způsobem vypomohl James Newton Howard. U snímku Looney Tunes: Zpět v akci pak čekala Debneyho spolupráce s Jerrym Goldsmithem, který nebyl z důvodu zdravotních problémů schopen udržet krok s měnícím se sestřihem snímku, a tak byl Debney povolán, aby pro film složil několik dodatečných minut. Podobně tomu bylo i u Spidermana 2, kdy Debney složil skladbu Pizza Guy Theme. 

Mimořádný ohlas kritiky mu přinesla práce na kontroverzní Gibsonově adaptaci posledních 12 hodin života „spasitele“ – Umučení Krista (2004). I když se dlouze spekulovalo o další Gibsonově spolupráci s Jamesem Hornerem (Muž bez tváře, Statečné srdce), na snímku potají pracoval Debney, který se velmi dobře bavil nad spekulacemi a dohady poté, co vypadlo Hornerovo jméno ze seznamu potencionálních skladatelů snímku. Jeho účast na projektu byla oficiálními prameny potvrzena krátce před nahráváním soundtracku, který krom klasického orchestru, pěveckého sboru, začleňuje i arménský nástroj Duduk. Výsledkem byla převážně etnicky laděná kompozice s několika monumentálnějšími místy, jenž se svezla na vlně zájmu o film a výsledkem byla nejen platinová deska, ale i Debneyho první vytoužená oscarová nominace. Podobně jako Jerry Goldsmith, který o čtvrtstoletí dříve při práci na snímku Přichází satan! podotkl „slyšel jsem hlasy“, i Debney podle svých slov čekal na inspiraci přímo od Nejvyššího. Těžko říci nakolik byla Debneyho otevřená až fanatická póza účelovou snahou ukázat věřícím davům „my jsme fanaticky věřící, tak nepřipustíme žádnou svatokrádež“ a zaručit tak náboženským fanatikům hemžících se po Spojených státech inspirující a působivý divácký zážitek (a vymámit z nich rovněž i nějaký ten dolar, protože fanaticky věřící jinak zřejmě do kina příliš často nechodí), či ukázkou skutečného Debneyho přesvědčení a náboženského uvědomění. Tak či onak, i když soundtrack je mimořádně poplatný Gladiátorem ustanoveným etnickohistorickým trendům, Debneyho práce dokázala oslovit hudební masy a zároveň i podpořit film samotný v jeho veleúspěšné cestě světovými kiny. 

Krom filmových projektů pracoval Debney i jako skladatel pro řadu zábavních tématických parků po celém světě - EuroDisney, Epcot, a The Magic Kingdom. I když řadu svých předních projektů sám nedirigoval (pro skladatele je mnohem výhodnější být během nahrávání v „režii“ – nejen kvůli možnosti vyslechnout konkrétní komentáře od režiséra a producentů, ale i z důvodu kontroly celého nahrávacího procesu), v nedávné době pro společnost Varese Sarabande nově nahrál s Královským skotským národním orchestrem klasická díla Superman, Sedmá Sindibádova plavba, Návrat do budoucnosti a Neuvěřitelné příběhy - u kterých dirigoval hudbu Georgese Deleruea (na CD je rovněž obsažena hudba Johna Williamse dirigovaná Joelem McNeelym), z jehož prací ve svých začátcích (především svého prvního vydaného počinu Not Since Casanova) stylově vycházel. Na základě své kompozice pro Umučení Krista složil i sedmivětou symfonii založenou na tématech a nápadech z filmové kompozice, která se své premiéry dočkala v Římě v provedení 95 členného orchestru a 86 členného sboru Národní akademie Santa Cecillia s využitím dalších sólistů (mezosoprán, tenor a bariton + nástroje).

Během 20 let dokázal Debney ujít dlouhou cestu a dnes patří k nejspolehlivějším a nejvyhledávanějším, přesto však nejméně doceněným skladatelům. Letos na jaře byl oceněn cenou Henry Manciho za mimořádný přínos filmové a televizní hudbě. Vzhledem však ke svému poněkud neuváženému výběru projektů sám sobě brání v postupu mezi skutečnou skladatelskou extraligu. I když by se letos mělo dočkat uvedení do kin celkem 8 projektů s jeho hudbou, najde se mezi nimi jen hrstka snímků, jež mohou prověřit jeho talent a být důstojnými protihráči jeho hudby. Přesto, pokud skutečně zůstane u plánu na další pokračování Conana, které bylo již téměř s jistotou přiklepnuto Robertu Rodriguezovi, a pokud dojde k tomu, že se Debney projektu zúčastní coby skladatel, je jeho jméno zárukou hudebně kvalitního projektu, který by měl jeho prostřednistvím alespoň šanci přiblížit se svou kvalitou dnes již legendárnímu soundtracku Basila Poledourise z prvního filmu….

Petr Kocanda