|
Moje
jméno je Barry, John Barry. Prosím nerušit, otevřít duši a
poslouchat.
"Nabídli
mi Spáče v Seattlu. Poslali mi krásný
scénář a zeptali se, jestli bych do toho nešel. Řekl jsem že velmi
rád. Pak se ale na scéně objevil takzvaný 'hudební
supervizor', který chtěl mít ve filmu všelijaký
popový písničky. Znejistil jsem a požádal ho, aby mi ukázal jejich
seznam. Bylo v něm 20 písní. Povídám: 'Dobře, a kde jsem
já?' V tý chvíli jsem už ten film dělat nechtěl."
 |
John
Barry patří k nejváženějším skladatelům současnosti. Je
autorem hudby k jedenácti bondovkám včetně jejich legendárního
ústředního motivu a na kontě má celkem pět Oscarů. Je jedním z mála
filmových skladatelů, jehož soundtracky se prodávají díky
skladatelově jménu. Jeho hudba je elegantní, duchovně silná, plná
emocí a melancholické krásy. Jeho doménou je roztahaný,
melancholický, ucho láskající orchestr, nejčastěji podmalovávající
romantická, epická dobrodružství. John Barry je ctižádostivý
anglický elegán, muž s hlubokým hlasem a bydlištěm v hektickém
New Yorku. Je to však zároveň i nesmírně citlivý člověk, který
utrpení svých blízkých pokaždé oplakává přímo ve své tvorbě.
To kvůli smrti obou svých rodičů na počátku osmdesátých let nás
jeho soundtrack SOMEWHERE IN TIME anebo OUT OF AFRICA, složené
v období těžkého onemocnění jeho brata Patrica, svojí
melancholičností a sentimentalitou dohánějí k slzám. Stejně
jako jeho překrásná hudba k IMAXovému dobrodružství ACROSS
THE SEA OF TIME, kterou věnoval svému prvnímu synovi Jonpatrickovi.
Jeho manželka Laurie mu ho totiž přivedla na svět 3. listopadu 1994,
přesně na jeho šedesáté prvé narozeniny. |
|
 |
V anglickém Yorku narozený John Barry
Prendergast věděl už ve svých pěti letech, čím chce být.
Jeho matka hrála na klavír a otec provozoval síť osmi kin. John
v nich strávil celé dětství, vedle toho se mu od devíti
let dostávalo lekcí hry na klavír. Studium harmonie a
kontrapunktu musel v devatenácti přerušit kvůli armádě. Několik
let sloužil v Egyptě a na Kypru, kde hrával ve vojenské
skupině The Green Howards, a od chicagského učitele hudby
Williama Russa dostával prostřednictvím korespondence lekce
orchestrace a komponování filmové hudby. Do tohoto studia na dálku
investoval všechny své vojenské příjmy. Když se nakonec vrátil
domů, do Yorku, plně se projevila jeho samostatnost a ctižádostivost:
založil si svoji vlastní popovou kapelu. Ponechal si v ní tři
kamarády z armády, přizval tři nové místní hudebníky a
nazval ji The John Barry Seven (JB7). Po čtyřech letech hraní
rokenrolu, jazzu a rhytm & blues uzavřelo těchto sedm statečných
kontrakt s nahrávací firmou EMI a začátkem šedesátých
let se stali druhou nejpopulárnější kapelou v Británii (po The
Shadows Cliffa Richarda). |
John
se nijak netajil svojí touhou skládat hudbu k filmům, a tak
ho jednou jeho kamarád, herec Adam Faith, zatáhnul na natáčení
malého, černobílého dramatu BEAT GIRL (1960). Byl to první
film, v kterém se kromě hudby JB7 ocitl i Barryho autorský,
vlastnoručně dirigovaný orchestrální doprovod. Do velkého světa
orchestrálních soundtracků s ním však nepronikl. To se mu
podařilo až o dva roky později, kdy už nebyl součástí své
hudební skupiny a věnoval se "soundtrackování" dalších
malých filmů. V té době chystala společnost United Artists
experiment - zfilmování špiónského dobrodružství podle románu
Iana Fleminga DR. NO (1962). Režisér Terrence Young nebyl spokojen
s ústřední melodií autora soundtracku Monty Normana a na
poslední chvíli ji svěřil do rukou Barrymu, který byl jednak
ostříleným popovým hudebníkem a zároveň měl již zkušenosti
s filmovou hudbou. A přestože Barry Flemingovu postavičku
agenta 007 vůbec neznal, za směšný honorář dvě stě britských
liber složil jednu z nejslavnějších filmových melodií všech
dob. Na soundtrack ani do filmových titulků nejen této první,
ale i všech ostatních bondovek se jeho jméno jakožto autora ústřední
melodie nedostalo kvůli smlouvě, uzavřené mezi studiem a Normanem,
ale tvůrcům filmu bylo po enormním úspěchu DR. NO nad slunce
jasné, komu mají svěřit kompletní hudbu dalších dílů série.
Následující bondovka, FROM RUSSIA WITH LOVE (1963), už umožnila Barrymu vyniknout v celé své kráse a stala
se jeho prvním opravdu velkým autorským soundtrackem. Za vrchol mezi
"sedmičkovými" kompozicemi ale sám skladatel považuje až
třetí díl, GOLDFINGER (1964). Podle něj až v něm dotáhl
bondovský popově-orchestrálně-jazzový styl do pravého lesku, který
v ostatních dílech už jen stylisticky obměňoval. Těmi ostatními
byly THUNDERBALL (1965), YOU ONLY LIVE TWICE (1967), ON HER MAJESTY'S
SERVICE (1969), DIAMONDS ARE FOREVER (1971), MAN WITH A GOLDEN GUN
(1974), MOONRAKER (1979), OCTOPUSSY (1983) a THE LIVING DAYLIGHTS
(1987). Díky popové minulosti byl Barry vždy plně kompetentní i pro
výběr bondovských zpěváků, a tím pádem se stal nepostradatelnou
součástí tvůrcovského týmu celé filmové legendy. Když některou
z klasických bondovek vynechal, bylo to kvůli překrývajícím
se termínům s jinými projekty.
 |
John
Barry se totiž nestal jedním z nejváženějších skladatelů
současnosti jen díky Flemingovu antimonogamistovi. Skutečné uznání
filmové kritiky a ta největší ocenění obdržel za historické
eposy a dobrodružné, epické romance, kterým jeho vznešený orchestr
vždy dodával nadpozemsky krásné rozměry. Své první dva Oscary
dostal už v roce 1966 za orchestrální hudbu i píseň k africkému
dobrodružství BORN FREE. Složil pro něj přesně ten typ
lahodně melodické, uspávající hudby, s kterou později v ještě
působivější, až melancholické podobě operoval při všech ostatních
oscarových výhrách a s kterým úspěšně pracuje až dodnes. Při
nahrávání soundtracku k Volání divočiny také zažil jediný
pracovní konflikt své kariéry. Barry chtěl, aby titulní píseň
nazpíval vokalista z THUNDERBALLu, Matt Munro, ale tvůrce filmu s tím
striktně nesouhlasil. Skladatel si ale pomocí svého právníka
vybojoval aspoň právo zařadit Munrovu verzi písně na LP desku. Ta
se nakonec dočkala fenomenálního komerčního úspěchu a dosáhla
"zlaté" prodejnosti. |
|
|
|
Svého třetího Oscara dostal Barry o pouhé dva roky později, za
historické drama THE LION IN WINTER (1968). Kdo by si pomyslel, že za
krkolomný, třítýdenní termín zplodí nejsilnější dílo své
kariéry? Detailně se zaměřil na každou postavu příběhu krále
Henryho II. a jeho synů a prostřednictvím robustního orchestru, jemných
kostelních chorálů a latinských textů, charakteristických pro
období středověku, dodal filmu úžasně emocionální a duchovní náboj.
Jeho komorní dílo je dodnes považované za jeden z nejlepších
soundtracků všech dob a taktéž skladatel sám ho má z celé své
filmografie nejraději. Na čtvrtého Oscara si už Barry počkal celých
sedmnáct let, kdy se vedle bondovek věnoval širokému spektru žánrů
vyjma hororů. Díky úspěchu THE LION IN WINTER mu byly nabídnuty další
historické eposy (THE LAST VALLEY, MARY QUEEN OF SCOTS), robustní orchester zužitkoval i v hollywoodských velkofilmech |
 | |
(THE DAY OF THE LOCUST, DEEP, KING KONG, RAISE THE TITANIC, HIGH ROAD TO CHINA) a
westernech (MONTE WALSH, THE WHITE BUFFALO) a díky citlivosti svých
kompozic a schopnosti pracovat i s minimalističtější formou se
osvědčil i v komornější romantice a dramatech (MIDNIGHT
COWBOY, THE DOVE, SOMEWHERE IN TIME, BODY HEAT). Pokračování
svých filmů se vždy stranil, protože považoval za nemožné
vstoupit dvakrát do té samé řeky. Bondovky označuje za výjimku,
protože ty přímo vyžadovaly neustálé změny v charakteru
hudby. Striktně však odmítl pokračování filmu BORN FREE s názvem
LIVING FREE, stejně jako i projekt ZULU DAWN, který navazoval na jeho
úspěšnou válečnou fresku ZULU (1963). |
Začátkem osmdesátých let začal Barry ve větším experimentovat s
elektronikou. Kromě zmiňované bondovky THE LIVING DAYLIGHTS, ve které
ji předvedl v dokonalé harmonii s orchestrem, nahrál také
kompletně elektronický soundtrack pro thriller JAGGED
EDGE.
Elektronika svůj "znepokojivý účel" splnila a Barry i
producenti byli s výsledkem spokojeni. Jak však sám skladatel
proklamuje, hlubší vztah k syntezátorům si nikdy nevytvořil ("Se
syntezátorem nemůžete nikdy dosáhnout takových výšin jako s orchestrem.")
Orchestr a jeho dirigování mu zkrátka vždy byly a dodnes jsou nejbližší.
A úlohu dirigenta si pokud možno ponechává jen a jen pro sebe. "Je
to pro mě strašně důležité. To je přece ta chvíle, kdy se to všechno
stává skutečným. Pokud si neřídíte všechny fráze, momenty a
pohyby hudby sám, pokud nejste hlavní
pilot a jen odevzdáte pokyny svému dirigentovi, vaše hudba tím velmi
mnoho ztrácí."
V OUT OF AFRICA (1985), za které
obdržel svého čtvrtého Oscara, se Barry, jak jinak, opět přiklonil
k romantické melancholii. A tentokrát víc než kdykoliv předtím.
Mohlo za to jednak ono vážné onemocnění jeho bratra, a také
samotný námět filmu. Když si ho režisér Sidney Pollack
pozval do kanceláře, na pohovce se mu povalovaly desítky soundtracků
s africkou tematikou. Barry mu ale vysvětlil, že ačkoliv se film
odehrává v Africe a je o lidech s ní silně spjatých, ústřední
příběh je především o jejich vzájemné lásce, pramenící z jejich
osamělosti v cizím prostředí. Proto se nakonec na soundtracku
objevilo jen pár symbolických bušových bubínků a celá nahrávka zůstala
typicky barryovskou, čistě romantickou a duchem silnou orchestrální
básní. A obdobnými parametry disponuje i DANCES WITH WOLVES, Barryho pátá
a zatím poslední oscarová pýcha. Skladatel se svým něžným
orchestrem v příběhu Johna Dunbara opět zakotvil v emocích
osamělosti, izolovanosti a překonávání nepřízně osudu a zplodil
další reprezentativní dílo svého hudebního stylu. Duchovní, křehké,
epické a krásně melodické.
 Z pohledu
soundtrackového fanouška může především současná Barryho
tvorba působit trochu jednotvárně. Hlavně v devadesátých
letech skladatel už jen kopíruje svoje oscarové výhry. Nemusíme
se u něj bát, že by nás mohl něčím překvapit, jak to dělá
s každým druhým soundtrackem Hans Zimmer. Nějakou tou perlou ještě
občas zamává (na Oscara nominovaný CHAPLIN, IMAXovka ACROSS THE
SEA OF TIME), ale její základy jsou opět jen a jen v tradičním
barryovském, orchestrálně-jazzovém anebo romanticko-poetickém
receptu. Na druhou stranu se však nemusíme bát, že by nás mohl
zklamat, protože ať skládá hudbu k čemukoliv, tomuto
receptu zůstává vždy věrný. Proto jsou všechny ty jeho limonády
z devadesátých let (MY LIFE, THE SCARLET LETTER, CRY THE
BELOVED COUNTRY, SWEPT FROM THE SEA, ENIGMA) sice plagiáty, ale
spolehlivě krásnými plagiáty. Barryho antifanoušci jsou v rozpacích
a jeho příznivci si jen spokojeně pobrukují. A to nejen pro
permanentní pocit jistoty, který jim jejich oblíbenec zajišťuje,
ale i proto, kolik pozornosti věnuje vydáním alb se svými díly.
V tom je John Barry doslova výjimečný exemplář svého
druhu. THE BODYGUARDa odmítl proto, že by na soundtracku jeho
hudbu zastínila Whitney Hustonová. A SLEAPLESS IN SEATTLE nevzal, neboť producenti chtěli na CD natřískat 20 popových písní,
které neměly s filmem žádnou souvislost. John Barry zkrátka
ví, co je nejlepší jak pro film, tak i pro jeho posluchače. A teď
se sami sebe optejte - není už jen tato jeho snaha dát nám pokaždé
do ruky co nejlepší CD hodná toho být jeho věrným fanouškem? |
Martin Pomothy
|
