Portrét:
 John Ottman 

 


FILMOGRAFIE:

 

2013
Jack the Giant Killer

2011
The Resident
The Unknown

2010
The Losers

2009
Astro Boy
Orphan

 2008
Valkyrie

2007
The Invasion
Fantastic 4: rise of the Silver surfer

2006
Superman Returns

2005
Fantastic Four
Hide and Seek
House of Wax
Kiss Kiss Bang Bang

2004
Cellular
Imaginary Heroes

2003
Gothika
X-Men 2

2002
Eight-Legged Freaks
My Brother's Keeper
Point of Origin
Pumpkin
Trapped

2001
Bubble Boy

2000
Urban Legends: Final Cut

1999
Goodbye Lover
Lake Placid

1998
Apt Pupil
Fantasy Island
Incognito

1997
Snow White: A Tale of Terror

1996
The Cable Guy 
I have no mouth and I must scream

1995
Night Train
Static Company
The Usual Suspects

1994
Another First Step
Man of the House

1993
McClintock
Public Access
Zed

1989
Heart's Desire

1988
The Burrito From Hell

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

John Ottman (narozen 6. července 1964 v kalifornském San Diegu) vždy představoval na poli filmové hudby raritu. Není zrovna obvyklé, aby skladatelé zasahovali i mimo hudební vody a pravidelně se věnovali střihu a měli za sebou i celovečerní režijní debut. Své dětství a dospívání trávil Ottman nahráváním vlastních "rozhlasových her" se skupinou spolužáků, které nezřídka tvořil jen jako doplněk hudby svých oblíbených skladatelů (především Jerry Goldsmith, John Williams, Bernard Herrmann nebo i Kenneth Wannberg). Od čtvrté třídy se učil hrát na klarinet, kterému se nepřestal věnovat po celá středoškolská studia a pozvolna přesouval svůj zájem od "rozhlasu" k "filmu". 

  

Ještě než nastoupil na střední školu, přešel z natáčení krátkých sci-fi filmů v rodinné garáži k hodinovým snímkům, pro jejichž natáčení dokázal zmobilizovat všechny spolužáky, ze kterých dělal statisty svých "výpravných produkcí". Jeho 8milimetrové snímky nezůstaly bez povšimnutí lokální televizní stanice a místních novin. Ottmanova následná cesta vedla ke studiu na University of Southern California (USC), kde byl hvězdou ročníku a v tamějším režijním kursu jej jeho starší spolužák Howard Slavitt požádal o pomoc se střihem jeho studentského snímku Summer Rain . Byl to právě tento projekt, u něhož se Ottman poprvé setkal s Bryanem Singerem, který působil jako asistent produkce v oblasti zvuku. Film získal Studentskou cenu Akademie. Ottmanova spolupráce se Singerem vedla nejen k Lion’s Den, který společně režírovali (a Ottman následně obstaral střih a zvukový design), ale o řadu let později i k jejich prvnímu společnému celovečernímu projektu Public Access (1993), pro který již Ottman složil i hudbu poté, co ze snímku odstoupil původně najatý skladatel. Mezičas v rozmezí těchto dvou projektů Ottman ve dne trávil prací v hotelu Sheraton, který později vystřídala marketingová agentura Promax, zatímco po nocích se učil teorii skladby a současně i ovládat midi zařízení. Public Access se stal hitem na festivalu Sundance, kde získal velkou cenu poroty a bylo jen otázkou času, kdy tato dvojice zanechá výraznější stopy na hollywoodském nebi.

    

The Usual Suspects  (1995) byli vyústěním a prvním z vrcholů jejich spolupráce, která Ottmanův styl představila rovněž i širším diváckým masám. V rámci doprovodu tohoto snímku Ottman zkombinoval elegantní hlavní téma pro sólový klavír a smyčce s rytmickými akčními pasážemi, které ještě vynikly ve spojení s jeho stejně rytmizovanou montáží. Výsledkem byly nominace na ceny American Cinema Editors a BAFTA za střih a na Saturn Award za původní hudbu. Ottmanovy thrillerové postupy ustanovené v tomto snímku do značné míry zanechaly své stopy i na několika následujících projektech, které většinou balancovaly rovněž na hraně thrilleru (Incognito, Goodbye Lover) či zasahovaly až do žánru hororu (Snow White: A Tale of Terror, Lake Placid a nepoužitá hudba pro Halloween H20).


          
 

Práci na těchto temnějších látkách skladatel začínal postupem času vyvažovat odlehčenými snímky, z nichž jako první stojí za zmínku The Cable Guy, na kterém skladatel pracoval již od začátku natáčení a průběžně pro film skládal čistě syntetická dema, která byla použita v rozličných střihových verzích. Bohužel snímek sám pokračoval v neustálém přestříhávání i v průběhu nahrávání hudby a pro Ottmana tak představoval křest ohněm. Podobně složitým projektem, který byl bohužel odsouzen k neúspěchu, byla i Ottmanova vynikající hudba pro modernizaci Cruel Intentions (1999). Pro tento snímek Ottman složil rozsahově skromnou kompozici, jež na jedné straně využívala moderní elektronické efekty, jež kombinovala se smyčcovým triem a samostatným vokálem Lisy Donahey. Když ale na poslední chvíli nepatrně klesly statistiky z testovacích projekcí, byla to právě hudba, která byla na poslední chvíli nahrazena dalšími písněmi a pár minutami podkresu, který narychlo obstaral Edward Shearmur. Ottmanova nepoužitá hudby byla o pár let později vydána společností Varese Sarabande na CD, které navíc obsahuje výběr z řady oficiálně nevydaných autorových prací.

  

Po dokončení hudby pro Lake Placid, jejímž prostřednictvím si Ottman získal vděk zástupců Phoenix Pictures, získal ze stejné produkční společnosti nabídku, která se neodmítá – režírovat, stříhat a složit hudbu k Urban Legends: Final Cut. Dlouho před začátkem prací na tomto snímku si Ottman držel svůj itinerář volný pro dosud největší Singerův projekt: X-Men. Bohužel právě v době, kdy se začala rozbíhat produkce Urban Legends: Final Cut byla rovněž po mnoha odkladech zahájena produkce X-Men. Ottman tak u tohoto Singerova projektu zastupoval pouze roli střihového konzultanta a vlastní obstarání hudebního doprovodu připadlo Michaelu Kamenovi, který měl za sebou dlouhou spolupráci s Richardem Donnerem a Lauren Shuller Donnerovou, kteří byli producenty prvního dílu. Singerova spolupráce s Kamenem byla stěží idylickou a Kamenovi tak s přepisováním některých sekvencí vypomohl narychlo přizvaný Klaus Badelt.

          

V následujících letech Ottman dále pokračuje se svou spoluprací s Bryanem Singerem na druhém díle X-Men a Superman Returns  a svou hudbou dokresluje i dvojici dalších komiksových snímků ze série Fantastická čtyřka. Kromě těchto atraktivních symfonických projektů Ottman rovněž pokračuje s prací na menších produkcích (House of Wax, Orphan), ujetých komediích (Bubble Boy, Eight Legged Freaks), skládá hudbu k nezávislým dramatům (Pumpkin) i akčním snímkům (Kiss, Kiss, Bang, Bang, The Losers, The Unknown). Prostřednictvím thrilleru Gothika (2003) rovněž zahájil svou plodnou spolupráci s producentem Joelem Silverem, která dala následně vzniknout celé řadě projektů, jejichž prostřednictvím získal skladatel možnost objevovat nové hudební žánry a současně i experimentovat. Mezi dosud nejodvážnější experimenty se řadí The Invasion (2007), jejímž prostřednictvím v Hollywoodu debutoval Oliver Hirschbiegel (Pád třetí říše ), který po Ottmanovi požadoval velmi texturálně vystavěnou kompozici bez jakýchkoliv výrazných témat.

 

Roku 2008 Ottman dokončil dosud poslední projekt Bryana Singera, Valkyrie, mísící prvky válečného dramatu a konspiračního thrilleru, který Ottman doprovodil originální kompozicí, jenž cíleně ignoruje klišé spjaté s válečnými filmy a svou hudbu naopak vystavěl na kombinaci velkých bubnů a složitých bicích rytmů pro akční a dramatické sekvence a smyčcového adagia, které pro závěrečné titulky rozvedl do podoby chorální skladby "They’ll remember you". Jako její text posloužila báseň Johanna Wolfganga Von Goetheho Wanderers Nachtlied II, která alegoricky pojednává o podobném tématu jako film sám. Aby si vykompenzoval náročnost Valkyrie přijal jako další projekt snímek Astro Boy , kterým poprvé zavítal do oblasti animovaného filmu. Svou kompozici Ottman nahrával v londýnských studiích Abbey Road s rozsáhlým symfonickým orchestrem a pěveckým sborem, a i když byl film zjevně orientován především na dětského diváka, výsledkem byla další vynikající a až překvapivě dospělá kompozice využívající hrdinské hlavní téma, které se řadí k autorovým osobním favoritům.

  

Během dvou desetiletí své filmové praxe si John Ottman stihl vybudovat značné renomé a zanechal své stopy na celé řadě žánrů, jejichž prostřednictvím úspěšně prokázal, že byť není klasicky vzdělaným skladatelem a formální hudební vzdělání se mu vyhnulo obloukem, je dokonalým důkazem renesančního talentu a faktu, že při dostatku odhodlání, tvůrčího zápalu a odvahy riskovat, není žádná hranice nezdolná. I když v průběhu posledních deseti let bylo jeho jméno často spjato s některými z největších blockbusterů, tyto rozsáhlé nahrávky Ottman stále neváhá prokládat  menšími projekty a kompozicemi vystavěnými na avantgardních postupech, jež v největší míře uplatnil v již zmiňované The Invasion a svém posledním uvedeném projektu The Resident (v produkci dalšího akčního velikána – Rennyho Harlina) či experimentovat s elektronikou a pravidelně se vracet do temnějších vod hororů a thrillerů. Aby pokořených hranic nebylo málo, co nevidět Ottman zavítá vůbec poprvé i do žánru výpravné fantasy u v současnosti natáčeného remaku Jack the Giant Killer Bryana Singera, jehož prostřednictvím tato dvojice zdolá další metu v podobě techniky motion-capture.   

 

 

Petr Kocanda