OSTweb - Portét - Aaron Zigman

	Některým je hudba souzena, jiní se ke své kariéře musí prodřít pílí. Aaron Zigman zosobňuje první kategorii. Narozen v San Diegu roku 1963, Aaron byl hudbou obklopen již od útlého dětství. Jeho o dvě generace starší bratranec George Bassman pracoval jako orchestrátor na hudbě k Čaroději ze Země Oz a jako skladatel se podílel na snímcích Marty či Pošťák vždycky zvoní dvakrát. Druhý bratranec vyučoval skladbu na Boston College a působil řadu let jako dirigent, zatímco matka hrála střídavě jako harfistka a pianistka a svého malého synka začala vyučovat hře na klavír již v jeho šesti letech.
V průběhu dvou následujících dekád je Zigman zosobněním svého vlastního termínu Chord junkie. Hltá všemožné hudební směry od klasických romantických skladatelů přes moderní hudební formy symfonické hudby 20. století až po jazz, funk, pop a rock. Jeho vzory jsou jak Louis Armstrong, tak i Herbie Hancock, Jean Sibelius, Prokofiev, Shostakovich, Beethoven, Mozart, George Gershwin, později i John Williams, Dave Grusin, Bernard Herrmann, Jerry Goldsmith a celá řada dalších. Ve svých dvaceti letech směřuje nejprve k dráze studiového hudebníka. Studuje klavír a harmonii na UCLA a během třetího ročníku studií podepsal čtyřletý kontrakt s hudebním nakladatelstvím Alma Irvinga. V průběhu 80. let pracuje jako aranžér, hudební producent a skladatel s řadou hudebních veličin včetně The Jets (je autorem jejich hitu Crush on You), Carly Simon, Arethy Franklinové, Raye Charlese, Stinga, Phila Collinse, Tiny Turnerové a v neposlední řadě i Christiny Aguilery. Kromě své pop kariéry pracuje na svých prvních orchestrálních kompozicích, které však nedosahují Zigmanových očekávání. jako směr, který by mu umožnil dostat svou hudbu k posluchačům se objevuje médium filmu. Prvotní snaha se však nesetkává s přílišným úspěchem a Zigman se v malé míře podílí pouze na orchestraci Caddyshacka, Ptačí klece, What's the love got to do with it či bondovky Dech života. Situace pokračuje do poloviny 90. let, kdy Zigman pracuje jako aranžér na čtveřici animovaných snímků Pocahontas, Anastasia a Legenda o Mulan a Návrat do Země Nezemě.

V té době rovněž začíná pracovat s divadelním režisérem Nickem Cassavetesem, se kterým se spřátelil roku 2000 krátce po uvedení svého 35-minutového symfonického díla Rabin inspirovaného životem v roce 1994 zavražděného Yitzhaka Rabina. Jejich první společnou filmovou prací byl John Q uvedený roku 2002. Cassavates se snažil Zigmana prosadit u produkční společnosti New Line Cinema, která měla z najmutí nováčka poněkud strach. Zigman tak nahrál s 55 členým orchestrem a sólovým vokálem skladbu, která měla podbarvovat prolog filmu. I když původní verze ve filmu samotném nezazní, nebyla nepodobná výsledné Ave Maria. Zigman získal smlouvu, která po něm požadovala, aby dodal 2/3 své partitury již pro testovací projekce, které by studiu umožnily v případě nepříznivých ohlasů zvolit jinou alternativu. John Q odráží Zigmanovu absorbci hudebních vlivů – kromě klasicky laděného úvodu nechybí celá řada skladeb, kterými Zigman odkazuje k tvorbě Cliffa Martineze – o nějaký měsíc dříve slavícího úspěchy s Soderbergovým Trafficem – nadvládou gangů.

O poznání větší ohlas však Zigmanovi i Cassavetesovi přinesla jejich následující spolupráce. Populární Zápisník jedné lásky (The Notebook) zabral Zigmanovi téměř rok života. Během četných návštěv natáčení se nechával jak inspirovat prostředím Jižní Karolíny, která jej vedla ke složení úvodu snímku již přibližně v polovině natáčení, tak současně i supervizoval použité skladby dobových autorů. Při komponování romanticky laděné partitury pak vycházel z vlastních emocionálních zážitků a ze svého obdivu k Mahlerovi a Brahmsovi. Díky situování námětu na americký jih (ovlivněný jazzem), zakomponoval do své symfonické partitury příležitostně i saxofon. Jeho druhá spolupráce s Cassavetesem značila rovněž jeho druhou cenu BMI Film & TV Award.

I když úspěch jeho druhé spolupráce s Cassavetesem by mohl naznačovat jeho další cestu k slzopudným filmům a romantickým snímkům, Zigman volí opačnou cestu a v letech 2004 – 2006 pracuje především na menších nezávislých snímcích jako ATL, Raise your Voice či Akeelah and the bee, které mu umožňují zakomponovat do své tvorby prvky černošské hudby, R&B, funku a dalších hudebních stylů. Nedávno uvedené Cassavetesovo drama Alpha Dog Zigmana vedlo k návratu k jeho producentským kořenům. Kromě přibližně 20 minut instrumentální hudby (ve stylovém rozsahu od potlačeného sboru beze slov až po čistou elektroniku) pracoval na řadě songů s dalšími hudebními interprety a výslednou kompozici popisuje „Metallica meets Nine Inch Nails.“ V případě klonu Hříšného tance Take the Lead zakládá svou hudbu na tangu a latinskoamerických tanečních stylech a dokládá tak šíři své hudební palety.

Návrat k orchestrální symfonické hudbě přinesla v závěru roku 2006 Flicka, jejíž soundtrack však Zigman nahrával o celý rok dříve. Svou symfonickou partituru podkresluje množstvím strunných nástrojů a elektronicky modulovaných prvků včetně duduku či cimbálu. Stejný přístup uplatnil i u svého prvního vysokorozpočtového projektu, Mostu do země Terabithia (2007), kterým na postu režiséra debutoval Gabor Csupo (spolutvůrce Rugrats). Režisérovými instrukcemi pro Zigmana však bylo vyhnout se tradiční symfonické hudbě. Kromě četných strunných nástrojů a elektronicky modulovaných zvuků do své partitury Zigman začleňuje i několik keltských fléten a poprvé do své partitury zapřáhne i rozsáhlý pěvecký sbor. Jelikož po většinu času je však prostor věnován „civilnímu“ životu hlavních postav, fantasy je do značné míry potlačená a Zigman tak dosud neměl příležitost zkomponovat rozmáchlou symfonickou partituru, kterou Terabithie vyžadovala na pouhý zlomek ze svých 55 minut instrumentální hudby.

Při pohledu na pestrost hudebních stylů v hrstce jeho oficiálně dostupných kompozic, je zjevé, že Zigman představuje jednoho z nejschopnějších a nejnadějnějšícíh skladatelů nastupující generace a při pohledu na jeho seznam následujících prací čítající kromě již nahrané hudby pro The Martian Child (jehož uvedení bylo odsunuto z původně plánovaného března na říjen), sportovního snímku Pride a romantické komedie Good Luck Chuck, je patrné, že o práci v následujících letech rozhodně nebude mít nouze. Doufejme, že mu jeho vynikající práce na Mostu do země Terabithia umožní získat skutečně hodnotnou zakázku, jejíž prostřednictvím bude moci provést malou revoluci v současnosti mírně stagnující symfonické filmové hudby…

Petr Kocanda