Karel Svoboda, je snad větší jméno ve světě české hudby, která pokryje jak fimy, seriály, tak i muzikály a skvostné písně pro největší jména naší scény?! Rád bych věnoval svoji první recenzi české filmové hudby právě tomuto gigantovi. Má to vlastně tři podstatné důvody.
Za prvé - v 80.letech bylo málo věcí, které by v tehdejší ČS-Televizi byly zcela odlišné a tolik bavily, právě jako svět fantazie z pera pánů Macourka/Vorlíčka, nebo třeba právě pánů Hofmana/Poláka. Jde o určitou nostalgii, kdy ve světě dospívání drobnosti, které nabídl tento nestárnoucí seriál, hráli velikááánskou roli. Každý týden s novým dílem, to byl zážitek, který neuvadá. Za druhé - jde o osobní setkání s mistrem Karlem Svobodou, který u mého klavíru chvíli poseděl a jen tak hrál. Vidět Karla Svobodu nad klaviaturou, to byl snad ještě větší zážitek, navíc umocněn starším věkem, kdy jsem si uvědomoval jeho velikost. Ze třetí - byl jedním z našich hostů našeho Soundtrackingového srazu. Jeho vyprávění a upozorňování na dodržování práv, jeho autorita, lehkost, kdy "zabrnkal" pár melodií na klavír, to jsou nesmazatelné životní vzpomínky. Tolik má srdeční linka, která se vine s tímto velikánem hudebního nebe, do kterého odešel již před 14 lety, nejspíše vlastním rozhodnutím. Jako mnoho jiných gigantů zřejmě i on trpěl, trpěl šmírou, polovičatostí a pronásledovaly jej chmury jeho životních prožitků. Jeho hudba tu zůstává a já jsem za ni rád, nadmíru vděčný.
NÁVŠTĚVNÍCI, seriál roku 1983, uvozuje notoricky známý motiv běhavého klavíru, znělka která může zahrát kdykoliv a každý ví. Není tolik umělců, kteří by stvořili takový motiv, že si jej lidé broukají, i když kolikrát neznají titul. Kombinace elektroniky, kterou Karel Svoboda přinesl do tehdejší hudební scény, je skutečně jako z jiného světa. Ze světa, ve kterém neexistuje nedokonalost a vše je vyváženo. Elektronika podtrhuje svět budoucnosti, svět, ve kterém vše má dané místo a svoji funkci. Svoboda, znám pro své lehké křehké melodie, zde má několik motivů. Po úvodní znělce návštěvníků z budoucnosti se představí několik z nich. Děj se točí kolem Adama Bernaua, génia 20.století - motiv Adama - hravá, spíše flašinetová drnkající melodie je klasickým poznávacím prvkem Svobody. Nenápadný motiv, obalen lacinými pozlátky dostává podobu letmé vzpomínky na dětství a bezelstnosti. Kombinace klavíru, elektronického podtónu, celé zasazené do valčíkového rytmu, který je lidem tak moc blízký.
Dalším motivem je motiv Velkého učitele, aneb když si idealizujete dětské vrtochy a nesrovnalosti do velkých idejí. Z hudby tak vychází najevo, že přestože mladý nedospělý kluk, přichází s myšlenkami, které mohou být hybatelem světa. V budoucnosti se objevuje Motiv země - silně elektronizující hypnotická melodie, která pluje časoprostorem. Tak jak jen Karel Svoboda, s jeho vizí a jeho Elektrovoxem, mohl dodat snovou vizi na hudebním poli pro svět daleko budoucí. Svět měl inovátory jako Jarre, Vangelis, Oldfield, česká kotlina měla klenot v osobě pana Sovobody. Jeho použití syntetizátorů bylo ve své době převratné, i když následně často používané - právě Karlem Svobodou. Jeho stvoření futuristické hudby je dodnes zřejmě nepřekonatelná věc. I český seriál si našel protor a dějovou linku pro milostný motiv, Svoboda dodal motiv Kateřiny. Vědkyně, která navenek působí tak moc odhodlaně, ale pořád je to jen žena a jako taková si zaslouží a hledá romanci, která se jí v menších dávkách dostane. I když často vyústí v nějaký karambol, stejně tak tyto situace popisuje vzletně a lehce Svobodova hudba. Opakující se použití "drnajících" nástrojů, iluzijonující flašinet, v kombinaci synťáků, klavíru, to vše tvoří svět, který si NÁVŠTĚVNÍCI prožívají zde, mezi námi smrtelníky dnešní doby, avšak přísně omezující jejich pravidly. Což má za následek mnohdy frustrující momenty, vtipné detailky, ale i fatální následky. Místy má hudba "vangelis-feeling", místy problikává "jarre-nádech", ale vždy originálně, vždy tak nějak po svém. Lehce nahozené motivy, prolouvající éterem, hovořící o budoucnosti, udávající rytmus, někdy kytarou, někdy zvony. Elektronika naplno vyplouvá na povrch při scénách, na kterých tvořil tehdy již zaběhlý Jan Švankmajer. Jeho amarouny, či vše-požírající-tabletky, zde Svoboda jen drží prst na klávese synťáku a uchechtává se, jak dobře nad tím vyzrál. Tím rozhodně nemyslím nic zlého, ale jeho genialita, kombimující lehké zpěvné motivy z elektronikým podkresem vystihují svět, který byl stvořen uměle, ať již budoucností a jejími inženýry, či uměle skládanými příběhy nešikovných návštěvníků z budoucna. Hravost a melodičnost připomíná místy TŘI OŘÍŠKY PRO POPELKU, na které Svoboda spolupracoval s výše zmíněným režisérem Vorlíčkem.
Po návštěvě z budoucnosti následuje fantaskní svět Čestmíra a jeho rostlin (LÉTAJÍCÍ ČESTMÍR). Svoboda opět dodává kombinaci hravé melodičnosti a elektroniky. Hned úvodní skladbu nazpíval Michal David, která je trochu odrhovačkou, trochu úvodní znělkou. Svět rostlin, které umí čarovat a dodávat určité schopnosti, takový je svět elektronicky-hypnotizující hudby Karla Svobody. Je to pro mě jakési cvičení, kdy chvílema slyším křik racků, zpěv delfínů, ale stále s podtónem kláves. Zabarvení hudby je totožné s předchozími Návštěvníky a mám takový pocit, nejen proto, že oba seriály vznikaly v roce 1983, ale i možná tím, že se Svobodovy partitury trochu proházely-s určitou nadsázkou. Mezi elektro-hudebními plochamy nevyniká snad žádný motiv natolik, aby byl zapamatovatelný, pokud zrovna nepějí květiny a není před kamerou jejich snový svět, vystřídá se milostný motiv s jakýmsi pochodovým "victory" motivem, který je opět-flašinetoidní-ubrnkávající melodie, utíkající pryč s patřičnou dávkou elektro a s nijak výrazným motivem. Na rozdíl od Návštěvníků, kde byl malý prostor pro nástroje, zde vyčnívá nade vším jen a jen elektronika a syntetizátory. Poplatné době, dalo by se říci, funkční i dnes, převratné tenkrát.
Album uzavírají tři skladby z filmu COŽ TAKHLE DÁT SI ŠPENÁT - ze světa sci-fi, no kdo jiný než Svoboda, že?! Karel uměl vymyslet písně pro konkrétní zpěváky a zde se zviditelnil Jiří Schelinger. Jeho píseň je známá, hravá a jeho hlas je řízný. Dvě skladby z filmu pak připomenou, že Svoboda i zde dodal hravé motivy, pokreslené elektronikou, zde místy podtržené španělskou kytarou-aby to lícovalo s dějem-o to víc pak vyzní argentinské sólo, které je tak nějak naše ne-české, přesto parádní.
Album trpí neduhem absencí názvů skladeb a je tak pouze roztrháno na "party" s číslem. Posluchač si tak může v mysli připomenout to nostalgicky příjemné, co se mu vybaví. Chybějící článek v podobě tohoto alba byl zaplněn, ale myslím, že si zasloužil větší péči a detailnější informace. Pár fotek v bookletu je fajn, ale nemá to přidanou hodnotu.