Když se vysloví jméno Jane Austenová, každému se vybaví známé rodinné romány z Anglie z dob gregoriánské éry či filmy natočené podle těchto knižních předloh. Čtenáři tohoto webu si možná vzpomenou také na hudbu doprovázející jednotlivé snímky, která zaslouženě upoutala pozornost mnoha fanoušků (Rozum a cit, Pýcha a předsudek, Emma). V případě snímku MISS AUSTEN REGRETS se však diváci setkávají přímo se samotnou autorkou. Televizní film z produkce BBC totiž popisuje poslední etapu jejího života a přibližuje spisovatelčin osud v průběhu několika let, která prožila na hrabství Hampshire či v Londýně. Nenápadný komorní snímek překvapuje neobyčejnou emocionální hloubkou a vyzrálostí, což je jistě dobrým podnětem k jeho zhlédnutí.
O hudební doprovod k filmu se postarala britská hudební skladatelka Jennie Muskettová. Nepříliš známá, i když poměrně zkušená skladatelka má na kontě již slušnou řádku kompozicí pro film či televizi, nejčastěji přírodopisných dokumentů, různých televizních projektů, ale také filmů stříbrného plátna (např. THE PRINCE AND ME nebo ROBINSON CRUSOE z r. 1997). Bohužel pouze nepatrný zlomek z jejího díla vyšel ve formě samostatných CD soundtracků, což je důvodem, proč se její jméno dosud nedostalo do širšího povědomí milovníků filmové hudby. Je to veliká škoda, neboť tvorba Jennie Muskettové jim rozhodně má co nabídnout.
Při sledování děje filmu MISS AUSTEN REGRETS se zaujetím sledujeme události, prožitky a osoby, které Jane inspirovaly v jejím psaní a které v různých podobách pronikly až na stránky jejích knih. Jelikož se snímek odehrává ve stejné době i prostředí jako všechny autorčiny romány, neubráníme se srovnání s tím, co již vzniklo na základě jejích knižních předloh. Hudba, která vše doprovází, má asi nejblíže ke stylu, jakým často komponuje Rachel Portmanová, zejména vzpomeňme její EMMU.
Hlavnímu motivu, který se na albu vyskytuje poměrně často, dominuje klavír hraný ve dvou tóninách zároveň, tak, že důmyslně doprovází sám sebe. Místy "přebírá otěže" harfa nebo kontrabasy a doplňují je smyčce. Na celém albu se s jinými nástroji takřka vůbec nesetkáme - ve středně velkém orchestru mají hlavní a často jediné zastoupení právě smyčce a klavír. I přes tuto zdánlivou střídmost se však v žádném místě nestřetneme s monotónností, naopak jsme často překvapováni, čeho všechno dokázala skladatelka využít a proč si vybrala právě jen tyto nástroje. V některých úsecích (např. ve skladbě After Dinner Speeches) hraje samotný klavír doprovázený harfou, oba nástroje na sebe střídavě navazují a doplňují se. Tato nevšední kombinace do hudby zcela okouzlujícím způsobem vnáší nezapomenutelné momenty. S harfou skladatelka často doslova čaruje, čehož si od prvního poslechu nelze nevšimnout. Z "klavírně-smyčcové" atmosféry na albu vybočuje prakticky pouze skladba Jane's Jig, která hraje ve filmu při taneční scéně. Další výjimku představuje také Solitude, což je klavírní sólo. Pro klavírní sóla mám obvykle slabost a i když na tomto soundtracku působí klavír skvěle v barvité souhře s ostatními nástroji, samotné klavírní sólo zde postrádá tu pravou dojemnost a naléhavost, s níž se setkáme třeba v klavírních skladbách od Yanna Tiersena či Cliffa Eidelmana. Za jakýsi nejreprezentativnější vzorek lze považovat skladbu Beyond Reach - je nejdelší, v určitém momentu (když se zapojí celý orchestr) nejmonumentálnější a obsahuje určitý souhrn toho nejpodstatnějšího z celého alba. Ani ve chvílích, kde se rozezní kompletní obsazení orchestru, se však nikdy nesetkáme s žádnými trubkami, flétnami či jinými dechovými nástroji, takže hudba nepůsobí hřmotným, ale zároveň ani přehnaně sentimentálním dojmem. Právě v tom spočívá rozdíl mezi zmíněnou EMMOU od Rachel Portmanové, kde Portmanová na flétny či její oblíbený klarinet nedá dopustit.
Zdůrazněné sentimentálnosti se hudba vyhýbá pravděpodobně záměrně - zde je totiž zhudebněn reálný příběh a žádné zidealizované románky. Zatímco ve smyšlených příbězích, byť jsou sebevíce srdceryvné, zůstává vše na jakýchsi teoretických úrovních, v případě MISS AUSTEN REGRETS máme zfilmovaný a zhudebněný skutečný osud, skutečný úděl, skutečné emoce, kterými duše Jane Austenové přetékala. Ve filmu doslova padlo: "Byla stále plná pocitů... Kolísala mezi rozčilením, bolestí, radostí... Mezi stavem blaženosti i utrpení." A přesně to je z hudby k filmu cítit. Nenarazíme tu na žádnou bezútěšnou melancholii či depresivní stísněnost, ale ani na jednostrannou rozjařenost. Místo toho se rozezní ryzí, hluboce procítěné tóny balancující na hranici romantické citlivosti a bezprostřední osudovosti. Proud těchto melodií vás nikam netlačí, nic uměle nevyzdvihuje. Poslouchat tento soundtrack je jako vyhřívat se u jezera na lavičce v podzimně zbarveném parku. Přináší plnost prožitků a je čistě na vás, zda a jak moc se jim otevřete.
Stanley
Hudba **** Album **** Zvuk *****
|
