Brian Tyler si zjevně oblíbil Prahu. Jak jinak si vysvětlit jeho četné nahrávky zde v centru Evropy. Po CHILDREN OF DUNE, BANGKOK DANGEROUS, THE FINAL DESTINATION (2009), PAPARAZZI a RAMBO přichází jeho již druhá spolupráce se Sylvestrem Stallonem a další z Brianových jasně identifikovatelných úderných kompozic.

Snad je to náhoda, snad je to osud, ale zrovna Brianovi, žákovi Jerryho Goldsmitha, se dostaly do rukou dva "maso-opusy", na kterých nechal stopy i Goldsmith. Po modernizaci sci-fi/horror klasiky ALIEN v roce 2007 nechal Brian ve filmu ALIENS VS PREDATOR - REQUIEM jasný rukopis žáka a příslušné odkazy na to dobré a kvalitní, co stvořil učitel Goldsmith pro navození atmosféry strachu, tísně a jiného světa. O rok později si na Briana vzpoměl "machostar" Stallone a vznikem pokračování dobrodružných misí Johna Ramba dostaly citace "učitele" daleko větší prostor a moderní pojetí filmu (akce plné odťatých končetin a stříkající digitální krev) dostaly odpovídající úderný a místy až ohlušující hudební doprovod. A zřejmě to celé odstartovala příhoda o nějakých pět let dříve, kdy odmítnutou hudbu Jerryho Goldsmitha pro film TIMELINE nahradila hudba Briana Tylera. Budiž Brianovi ke cti, že stejně jako k "slavným" filmům typu RAMBO přistupuje i k malým počinům, např. PAPARAZZI či PARTITION.

Brian poprvé více upozornil právě hudbou k filmu TIMELINE (Proud času), kdy středověké akce rytířů podmalovává úderný rytmus masivní orchestrace. Pro mne však ten stejný rok - 2003 - byl jiný kousek tím lepším. Parafráze na Uprchlíka pod názvem Štvanec (HUNTED) byla, co se hudby týká, kvalitní kombinací akce i drásavosti a napětí. Tylerovy akčně laděné kousky jsou stejně kvalitně propracované jako jeho hudební "plochy odpočinku". Jeho styl, který je ihned rozpoznatelný, je dynamický, takřka rockový. Brian zdědil hudební talent nejspíše po dědečkovi a později se věnoval hudbě jak aktivně (hrál na piano, kytaru, bubny aj.), tak pasivně (stal se producentem). Hrál např. ve skupině doprovázející Eltona Johna či rockera Slashe.

Spolupráce režiséra Stallona a skladatele Tylera se zdá logickým krokem. Oba se vyznačují ve svých kategoriích jakýmsi "machostylem", určitou klukovskou rozevlátostí a hravostí, kterou však oba umějí dotáhnout k dokonalosti. Stallone má své sny a ačkoliv jeho sláva se zdá býti na ústupu, dokazuje ještě ve svém pokročilém věku, že jako režisér a herec má co ukázat. Oproti tomu Brian Tyler, jednoznačně jeden z nadějných pokračovatelů a inovátorů hudebního "nedotknutelného pedestialu", má mnohé teprve před sebou. Ve svých 38 letech dokázal Brian všem, že zaslouženě patří mezi elitu hudebněfilmové branže.

Stejně jako Sly a spol. se očividně dobře bavili při hraní svého klukovského filmu, je slyšet z hudby, že Brian byl vhodná volba, kluk který partu netrhá. Jeho styl, ačkoliv vás nutně napadne, jestli tohle už tu nebylo, je jasným tahem na branku. Akce střídá příležitostné scény oddechu, Brian však oboje zvládá podmalovat trefně a výborně.

Celým filmem se táhne motiv Postradatelných. Jakýsi pochod vojáků, kteří nikomu nechybí. Hned úvodní stejnojmená skladba je jakýmsi leitmotivem, rytmus skladby udává tempo. Kdejaké jiné score by tuto skladbu měly jako vrchol CD, zde však - jak už je výše uvedeno - je potřeba vyložit karty na stůl a uchvátit posluchače a nenechat jej odejít. Příval hudby začal a valit se bude na vás i dále. Ve velkém. Dalšími skladbami atmosféra houstne, kadence nástrojů se zostřuje. Sledujete film o "hoších, co si hrajou na vojáčky" a tomu odpovídá hudba. Ačkoliv je třeskutá a masivní, nepostrádá jakéhosi ducha, či jiskru nadhledu a radosti.

Celým soundtrackem se nesou kytary, které Brian opravdu miluje; nádherná skladba Lee and Lacy je skladba plna melancholie, ne však smutku. Jemně odfrázované noty protínající noční svit. Žoldáci, co nemají zázemí. To je ta nálada, která se cení. Skladba Royal Rumble vás chytne pod krkem, nenechá vás nadechnout, valí se to na vás jako tajfun s metrovými mořskými vlnami. Je to jasný a typický Tyler - úderný, masivní, orchestračně bohatý, perkuse, bubny dostatečně zastoupeny. Skladba The Contact jasně udá souřadnice, kde se příběh odehrává. Mexicko-latinskoamerický styl je opět postaven na kytaře, tentokrát se svůdnými křivkami. Právě pro tohle se bude ve finále bojovat.

EXPENDABLES nejsou přelomovým dílem, nejsou novátorským dílem. Jsou spíše dílem radosti a oddanosti, kumštu, který je postaven ve svém vlastním stylu, který jedny nadchne a druhé odpudí. Ale tak jako stojí za to vzpomenout éru dávnou zhlédnutím filmu, stojí za všimnutí toto CD, kterým doplňuje Tyler svou diskografii o další akčně dobrodružný snímek. Stejně jako ve filmu jsou do kontrapunktu dány pohledy na svět, kdy jedny oči nevidí nic než boj, protože pro ten byly zrozeny a jsou srozuměni i se smrtí v něm, tak ti druzí si považují svých životů, ačkoliv nejsou nijak bohaté. Stejně tak je postaven tento soundtrack, kdy rázné akční sekvence doplňuje bezpočet míst, kdy se necháme nést na mohutné vlně táhlé hudby. Všudypřítomné kytary jsou láskou skladatele, stejně jako dynamický rytmus.

EXPENDABLES nebudou tím "the best" tohoto roku, ale rozhodně patří do té skupiny, která stojí za všimnutí. Nevybočují v diskografii Briana Tylera, ale spíše spadají do kvalitně a zručně odvedené práce. Máte pocit, že to už tu bylo? To je jasný rukopis skladatele. Skladatele, který hudbu má rád, vkládá do ní část sebe, své vlastní postupy. Album jako takové nepostrádá kvalitu nahrávky, délka by možná mohla býti střídmější. Posluchač má místy pocit, že se některé skladby opakují. Přesto ve mně EXPENDABLES zanechává dojem, že z posledních akčně laděných kousků tohoto skladatele toto patří mezi povedenější a komplexnější.



Rocketeer