Šest let po uvedení dobrodružného westernového snímku z australské produkce s názvem THE MAN FROM SNOWY RIVER (Muž od Sněžné řeky) vzniklo jeho volné pokračování, které sice přivedl na svět jiný režisér, ale představitelé hlavní hrdinů (Tom Burlinson a Sigrid Thornton) zůstali, aby pokračovali v osudech hrdinů z prvního dílu. Co je důležité pro nás, vrátil se k práci i stejný autor hudby - Bruce Rowland - jenž svou kompozicí k Muži od Sněžné řeky nečekaně doslova oslnil a vypustil do světa filmové hudby klenot, na který dlouho nikdo nezapomněl. Z tehdy prakticky neznámého skladatele se rázem stala ikona australské filmové hudební tvorby. Rowland však zazářil i v dalších projektech, díky nimž mj. obdržel několik významných australských i mezinárodních hudebních ocenění. Není proto divu, že kývl i na nabídku podílet se na druhém díle úspěšného filmu, který ho proslavil. Vše napovídá tomu, že se Rowland k práci na příběhu o lásce, odvaze a vytrvalosti navrátil s upřímným potěšením, jelikož výsledek se opět zdařil nad očekávání dobře.

Letmý pohled na tracklist vzbuzuje zvědavost. Dokáže Rowland překvapit novou hudební invencí anebo bude opakovat melodie, které jsme již zaslechli v jeho předchozím díle? Odpověď přináší hned úvodní skladba A Long Way From Home - tiché, tajuplné, meditativní rozehrávání chřestidel, bubínků a dalších perkusních nástrojů, které zpočátku připomíná novodobou new age hudbu. Tato sekvence se nikde jinde na albu neopakuje a od ostatních pasáží se výrazně liší. Úvodní melodie pozvolna přechází v kytaru, bicí a dechové nástroje, které nás již přivádí do hudebního světa Muže od Sněžné řeky, kde jejich tóny na soundtracku často dominují. Na rozdíl od mnoha jiných soundtracků začínajících obvykle hlavním motivem zde tato unikátní úvodní skladba plní funkci jakési znamenité předehry, která posluchače náležitě navnadí a nabudí jeho pozornost. Po ní se totiž v celé své parádě a okázalosti rozezní hlavní motiv, který známe již z prvního dílu. I když je motiv na poslech takřka totožný, Rowland jej přeci jen lehce pozměnil, o něco rozšířil a ladně propracoval, takže působí ještě květnatějším a vznosnějším dojmem. Jeho zastoupení na albu je opět vcelku hojné, v různých obdobách prostupuje napříč celým soundtrackem a odvíjejí se z něj často další motivy, které se pak obvykle vydávají svými vlastními cestami. Pro hlavní motiv jsou charakteristické zejména dechové nástroje, ale dominuje mu též kytara jako podkres. Moderní prvky - zejména bicí - jsou vkusně a nenásilně sladěny se zbytkem orchestru. Snadno zapamatovatelný hlavní motiv je jedna z těch melodií, která se vám na první poslech vryje pod kůži, aniž by byla vlezlá.

Následující jemná a citlivě znějící skladba By the Fireside společně s několika dalšími podobně laděnými skladbami prozrazuje romantický podtext příběhu. Klavír, smyčce a uhlazená flétna v nitru posluchače rozněžní a ukolébají křehké emoce. Krok zase jiným směrem představuje skladba Eureka Creek, ve které se dostává ke slovu rozverná foukací harmonika a ta nám připomíná, že se nacházíme v divočině mezi dobrodruhy a honáky dobytka. Neobyčejně uklidňující a zároveň výrazně povzbuzující je pak další část (Back to the Mountains, Skill at Arms), z níž doslova sálá láska k přírodě, harmonie a volnost v lidskou rukou nedotknuté krajině. Tam se člověk v sedle svého koně stává pánem svého osudu, kde o úspěchu a přežití rozhodují jeho vlastní schopnosti. Brilantní kombinace symfonických nástrojů a bicích ukazuje, jaký hudební potenciál se ukrývá v této relativně vzácně se vyskytující souhře, což Rowland umí bravurně zužitkovat.

Výraznou rozmanitost nacházíme i ve druhé polovině alba, kde se dočkáme tesklivého, ač ne melancholického klavírního sóla (Jessica's Sonata), skladby Pageant at Harrison hrané na dudy připomínající skotskou národní píseň a dále i kus takřka symfonického rocku (Gathered to the Fray), jenž se svým rázem podobá některému ze soundtracků Michaela Kamena. Jednotlivé skladby zde působí jako barevné, jedinečné perly, z nichž však žádná nevyčnívá z uceleného hudebního celku, ve který se celý soundtrack slévá jako řeka do oceánu. S blížícím se závěrem alba se znovu a znovu noříme do nových i již zaslechnutých melodií a hudebních stylů a objevujeme další, nové i skryté rozměry tohoto výjimečného díla. V průběhu časově krátkých úseků zazní mnoho rozličných témat, která však vesměs tvoří až mimořádně nápaditou hudební mozaiku. Třeba jen v jediné masivně dlouhé skladbě Farewell to an Old Friend / "Now We Fight Them!" se ukrývá tolik vynalézavých hudebních nápadů a pestrosti, kterou nenajdeme na mnoha jiných hudebních albech jakéhokoli žánru po celou dobu jejich stopáže. Často se opětovně vyskytuje přinejmenším aspoň část hlavního motivu, který se opakuje přesně tolikrát a v tolika různých variacích, abychom si jej stihli dostatečně vychutnat, ale zároveň ne tolikrát, aby se motiv stal otravným. Jedna z jeho variací se s námi také loučí v poslední skladě Closing Credits.

Album RETURN TO SNOWY RIVER celkově působí ještě o kousek propracovanějším dojmem než jeho předchůdce. Uslyšíme ohromně širokou škálu rozmanitých hudebních nástrojů včetně několika poměrně netypických a v tomto žánru vzácně se vyskytujících, jakými jsou např. panova flétna, dudy, xylofon a další. Třebaže některé tyto nástroje uslyšíme jen v krátkých chvilkách, znamenitě vždy zvýrazňují a oživují vybrané momenty. Také poměrně hojný výskyt romanticky znějící harfy byste ve westernu zřejmě nečekali, ale právě i harfa zde plní velmi důležitou funkci. Nikde se nedočkáme žádné vyloženě dramatické či melodicky tíživé, tísnivé pasáže, vše zní velmi libozvučně a na western možná až příliš sentimentálně, ale zdaleka ne přehnaně mírumilovně, tklivě či plytce. Symfonickou hudbu často vemi příjemně doplňují zejména bicí, díky nimž sice hudba nezní zrovna typicky westernově, avšak posluchače osvěžuje vzletným nádechem moderních prvků (z dnešního pohledu již spíše vlídné, konejšivé nostalgie 80. let). Soundtrack neobsahuje žádná "hluchá" místa, na kterých by posluchač ustrnul; celé album zní neobyčejně živě, upoutá na pozorný poslech a hodí se i jako hudební kulisa. Z kompozičního hlediska jde o poměrně nenáročnou hudbu, pro někoho možná až příliš líbivou. Zdánlivě vše zásadní vydává na první poslech, ale není tomu tak, neoposlouchá se totiž a má stále co nabídnout. Neustále zde objevujete něco, co vás sice příliš nepřekvapuje, ale probouzí k citlivosti, vnímavosti a uvědomění toho, jak v podstatě obyčejné věci můžou mít své nezaměnitelné kouzlo. V tomto smyslu poctivý a se vší upřímností znějící kus krásné hudby je v určitém ohledu cennější než něco, k čemu se prokouše jen menšina zasvěcených kritických fandů. O kvalitě a popularitě tohoto soundtracku svědčí navzdory jeho stáří neupadající zájem posluchačů o oba dva díly. Řeknete-li někomu o australském skladateli či australském soundtracku, kterých mimochodem moc není, vybaví se totiž mnohým právě a jedině Bruce Rowland a jeho Muž od Sněžné řeky.



Stanley